Dluh, růst a cykly moci: historie jako učitel
26. 1. 2026 / Petr Vařeka
čas čtení
5 minut
V
českém veřejném prostoru v poslední době sílí kritika transformace
ekonomiky směrem k udržitelnosti, často shrnovaná pod pojem „Green
Deal“.
Tento proces je mnohými vykreslován
jako ideologický experiment, vnucený shora a ohrožující ekonomickou
prosperitu i sociální stabilitu.
V těchto
debatách však zpravidla chybí širší kontext: otázka, proč k podobné
transformaci vůbec dochází a zda nejde spíše o reakci na hlubší
systémový problém, než o svévolný politický projekt.
Smyslem
tohoto textu proto není obhajoba konkrétních opatření ani institucí,
ale pokus posunout debatu od emotivních zástupných sporů k jádru věci.
Ve
skutečnosti stagnace životní úrovně a propad nižší a střední třídy
pramení z ekonomického modelu založeného na permanentním růstu taženém
dluhem, který se dostává do stále zjevnějšího rozporu s realitou
konečného světa.
Dluh sám o sobě není ničím novým ani nutně destruktivním.
Problém
vzniká tehdy, když dluh a úrok rostou rychleji než schopnost
společnosti vytvářet reálné hodnoty a stále více začínají sloužit jen k
umoření dluhů dřívějších.
A stávající finanční
sektor se v důsledku absence veřejné kontroly postupně změnil z nástroje
služby v mechanismus extrakce renty.
Výsledkem
je koncentrace bohatství, růst nerovností a oslabování sociální
soudržnosti — jev, který lze poměrně přesně sledovat například pomocí
Giniho indexu.
S koncentrací ekonomické moci
přirozeně roste i moc politická. Nejde nutně o spiknutí či morální
selhání elit; jde o strukturální vlastnost systému, v němž je kapitál
extrémně mobilní, zatímco společnosti a státy nikoli.
Politika
se tak stále častěji ocitá v roli správy následků, zatímco skutečná
rozhodovací síla se přesouvá mimo demokratickou kontrolu.
Historie
ukazuje, že kdykoli se růst zpomalí nebo se jeho přínosy přestanou
rozdělovat dostatečně široce, dochází k politickým otřesům. Příklady se
liší, ale strukturální logika se opakuje.
V
pozdní římské republice vedla koncentrace bohatství, zadlužení drobných
vlastníků a eroze středních vrstev k dlouhodobé nestabilitě, již se
podařilo dočasně stabilizovat až autoritářskou přeměnou systému.
Pozdější
pád Západořímské říše pak představuje ještě výmluvnější paralelu: nešlo
o náhlý kolaps, ale o pomalou erozi fiskální kapacity, legitimity
institucí a schopnosti státu plnit své základní funkce.
Ještě
zřetelnější je tento mechanismus ve 20. století. Výmarská republika se
nezhroutila kvůli samotné demokracii, ale proto, že ekonomický základ
společnosti přestal nést politickou nadstavbu.
Krach
na burze v roce 1929, masová nezaměstnanost a zadlužení vytvořily
prostředí, v němž se autoritářské sliby jevily jako jediné řešení. To
vše vedlo k největšímu válečnému konfliktu všech dob..
Současné
Spojené státy představují jiný, pomalejší a méně dramatický, ale
strukturálně příbuzný případ. Desítky let slibovaného růstu, který měl
zajistit prosperitu pro všechny, vedly ve skutečnosti k
deindustrializaci, zadlužení střední třídy a extrémní nerovnosti.
Když
se ukázalo, že příslib permanentního zlepšování životní úrovně nelze
splnit, vznikl prostor pro politické proudy zpochybňující dosavadní
civilizační normy, instituce i samotný smysl demokratického konsensu.
Důsledkem
jsou autokratické tendence hlásající falešné zástupné důvodu
stávajícího společenského marasmu (migrace, Green Deal, emancipační
proudy jako třeba LGBT)
Varovné jsou shodné
rysy s nástupem Hitlera k moci. Zejména jde o dehumanizaci jiných
komunit a hnutí - v 30. letech to byli židé, v současných jsou to,migranti, liberálové a dle Trumpa potažmo obyvatelé "shit-hole countries".
V
této souvislosti často vytane obava z nástupu děsivé orwellovské
dystopie 1984 — světa absolutní kontroly, permanentního dohledu a
totální moci.
Tento obraz je však zavádějící.
Absolutní zlo nemůže existovat ze stejných důvodů jako absolutní dobro:
lidská psychika není schopna dlouhodobé konzistence, totální poslušnosti
ani jednotné morální orientace.
Mocenské systémy se dříve či později rozpadají vnitřními rozpory, nikoli svou dokonalostí.
Pravděpodobnější než stabilní dystopie je proto období chaosu, fragmentace moci a střídání autoritářských a reformních pokusů.
Změna nepřijde jako osvícený projekt shora, ale jako reakce na vyčerpání zdrojů, ztrátu stability a kolaps důvěry v instituce.
Čím déle se budeme snažit udržet iluzi nekonečného růstu v konečném světě, tím bolestivější tento přechod bude.
Green
Deal v tomto světle nepředstavuje ideologickou hrozbu, ale jeden z
pokusů — nutně nedokonalých a politicky sporných — jak se vyrovnat s
realitou, kterou už nelze dál odkládat.
Otázkou
proto není, zda se ekonomický model změní, ale zda k této změně dojde
řízeně a civilizovaně, nebo až ve chvíli, kdy už žádná kontrola možná
nebude..
339
Diskuse