Pokud Západ nebude mít intelektuální, vědeckou, technologickou převahu, zanikne

10. 2. 2026 / Boris Cvek

čas čtení 7 minut
30750
Západ může porazit autoritativní, mafiánské režimy jenom převahou své vyspělosti. Tak tomu bylo i ve studené válce. Je to běh na dlouho trať a vyžaduje skutečný blahobyt a pokrok. Když si přečtete Oxford History of Modern China, najdete tam obrat v postoji režimu k mezinárodní politice v souvislosti s úspěšnou olympiádou 2008, technologickým růstem Číny a tvrdým dopadem ekonomické krize na západní svět. Do té doby byla Čína tím, kdo dohání Západ, od té doby se chápe jako mocnost, která chce hrát hlavní roli a být vzorem toho, co funguje, prosperuje a co je správné.

Jsou to často opravdu strašné věci, na kterých stojí čínská ideologie, ale sebevědomí tomu režimu nechybí s ohledem na to, co dnes představuje Západ. Pro představu pomocí DeepL ukázka:

„Pan (BC: vlivný intelektuál, socialistického ražení) začal čerpat z kulturních argumentů, aby vysvětlil ekonomický úspěch Pekingu. S odkazem na čínské tradiční myšlenky popisující čínský model Pan tvrdil, že síla ČLR je založena na historické a kulturní kontinuitě Číny (BC: naprosté popření reality čínské modernizace a dlouho marného soutěžení s Japonskem). Zatímco mnoho lidí kritizuje kulturní revoluci jako „ztracené desetiletí“, Pan rehabilitoval maoistické období (1949–1978), aby pochválil šedesát let úspěchů ČLR. Pan nejen potvrdil hodnotu socialismu, ale také se odvolával na tradiční čínský vesnický život, aby vysvětlil svůj organický sociální model. Čínská společnost je založena na „rodinné teorii“, která klade důraz na odpovědnost – na rozdíl od západní společnosti, která je založena na individuálních právech –, kde strana miluje lid jako starostlivý otec a masy jsou loajální, vděčné a uctivé jako dobře vychované děti. Podle Pana není Čína ani demokracií, ani autokracií, protože ČLR je „meritokracie“. Má právní stát a nezávislou soudní moc, tvrdí, ale málo prostoru pro otevřenou debatu v „občanské společnosti“, kterou Pan vnímá jako bojiště zvláštních zájmů, které rozdělují organický celek. (…) Tato kuriózní kombinace egalitárního socialismu a hierarchické tradice byla populární mezi filozofy, sociálními vědci a odborníky na mezinárodní vztahy v Číně.

(…)

Abychom pochopili, jak v nultých letech změnilo sebepojetí Číny, je užitečné podívat se, jak se posunulo od „vzestupu Číny“ na počátku desetiletí k „národnímu oživení“ na konci desetiletí. Vzestup Číny je geoekonomický a geopolitický narativ, který se zaměřuje na materiální ukazatele národního rozvoje: růst HDP, vysokorychlostní vlaky, olympijské hry atd. Jedná se o střednědobé měřítko toho, jak se Čína po izolaci během kulturní revoluce zapojila do světa a sleduje nadnárodní cíle modernizace a pokroku. Omlazení Číny je však morální narativ, který se snaží napravit to, co je považováno za historickou nespravedlnost století národního ponížení (1840–1949), a vrátit Čínu na její právoplatné místo v centru světa. (…) Podle tohoto morálního narativu je svět pod liberálním mezinárodním systémem Pax Americana násilný a nespravedlivý. Omlazení čínského národa by tak přineslo světu mír a prosperitu. Národní omlazení apeluje na fundamentalistický pohled na Čínu a výjimečnost její civilizace. Jakákoli velmoc může vzrůst, ale v tomto konkrétním narativu pouze Čína může zažít „národní omlazení“. Zatímco Čína může „vzrůst“ v rámci současného mezinárodního systému, narativ „omlazení“ obecně tento systém zpochybňuje.“

Jeffrey N. Wasserstrom (ed.): The Oxford History of Modern China, Oxford University Press 2018, str. 354-356 & 359-360.

Musel jsem na to myslet v souvislosti se zprávami, že v Hongkongu byl právě odsouzen fakticky na doživotí jeden z vůdčích demokratů spojených s tamními masovými protesty před mnoha lety, na které si už beztak nikdo na Západě nevzpomíná, byť média jich byla tehdy plná. Demokratický svět byl v rauši, jak moc podporoval ty protestující.

A stejně tak v Íránu po nedávném vyvraždění (je to pár měsíců – vzpomíná si ještě někdo?) mnoha tisíc odpůrců režimu probíhá rozsáhlé zatýkání. Prezident Trump přitom povzbuzoval íránské demonstranty, že jim prý přijde na pomoc. Nahnal je před kulomety, kde je režim Revolučních gard postřílel. Nadchneme se velkou podporou demonstracím, vrazi zvítězí a jde se dále. Tak to bylo ve Venezuele, v Bělorusku, takové bylo Arabské jaro. Pořád dokola.

Přitom existuje jediná možnost, jak zvítězit nad autoritáři: získat svět svou převahou ekonomickou, intelektuální, vědeckou, technologickou, filozofickou na svou stranu. Chcete-li pomoci lidem v Íránu, Číně, Rusku, musíte budovat naši vlastní prosperitu, převahu, inteligenci. Můžeme se podívat na příklad vědy. Čína se stává vědeckou velmocí, protože věda je dnes počítání citací a počtu článků. Hlavní centrum průmyslu vyrábějícího falešné vědecké články (paper mills) je v Číně, byť proti nim režim bojuje.

Ale i ty nejlepší vědecké časopisy, i naše západní věda se propadá do naprosté hrůzy, pokud jde o kvalitu vědy. Firma Amgen v Nature v roce 2012 publikovala výsledek svého deset let trvajícího snažení zopakovat 53 zásadních studií z oblasti onkologie a hematologie: 89 procent se přes veškerou snahu nepodařilo zopakovat. Richard Harris pak napsal, v Nature i Science příznivě recenzovanou knihu Rigor Mortis, která podrobně ukazuje celou tu hrůzu, kterou představuje dnešní věda. Ve svém vlastním oboru mohu dát svědectví ještě něčeho mnohem horšího: z disulfiramu se ve vědecké literatuře stává všelék, léčí sepsi (Nature Immunology), covid (Nature), rakoviny, tuberkulózu, slepotu, obezitu, nemoci srdce, Alzheimerovu nemoc a stále to roste – a všem je to jedno. Žádný z těch článků ani slovem nezmíní, že tu vzniká nějaký obrovský problém a devalvace vědy. Prostě jede se dále. Hlavně když jsou publikace, citace.

Když jsem publikoval článek (ACS Med Chem Lett 2023), který ukazuje tu neudržitelnost disulfiramu jako všeléku, autoři článku v Royal Society of Chemistry Advances (Disulfiram as an antiinflammatory agent, číslo 43, 2025) tento článek citovali (citace 167) jako důkaz, že disulfiram opravdu léčí celé spektrum nemocí. Exekutivní editorka pak dosáhla – zatím ještě v jednání – korekci: autoři napsali, že mě citovali omylem. Je jim úplně ukradený obsah mého článku! Je jim úplně ukradené, že celý jejich text je neudržitelný nesmysl! Vůbec nemají potřebu se s tím, co jsem napsal, nějak vypořádat. Žádal jsem po redakci časopisu samozřejmě retrakci jejich článku, ale prý je to moc složité. Když jsem to konzultoval s jedním zkušeným britským vědcem, napsal mi (překlad DeepL): „Bohužel je to dnes docela běžné a kvalita redakční práce a recenzování časopisů je šokující. Téměř každý měsíc píšu do časopisu o nějakém nekvalitním výzkumu nebo o naprostých lžích a málokdy dostanu odpověď.“

0
Vytisknout
510

Diskuse

Obsah vydání | 10. 2. 2026