Vyšší já versus společenské já

19. 3. 2026 / Josef Poláček

čas čtení 13 minut
Tento text je reakcí na článek Arnošta Kulta „Privatizace chaosu – ezoterický pragmatismus jako únik od bližního“, který byl publikován v BL, Důvodem k sepsání této repliky byla za prvé ta skutečnost, že při bližším pohledu se pozice zastávané „novošamanem“ Marošem Vago jeví o něco komplexnější, nežli jak je líčí A. Kult; a za druhé a především, že tato napohled pouze ezoterická záležitost obsahuje velmi dalekosáhlé důsledky pro naše postoje a cíle jak individuální, tak i celospolečenské.

Zrekapitulujme si napřed, co A. Kult vytýká Marošovi Vago: podle jeho úsudku tento tím, že v prostředí naší civilizace šíří učení peruánských šamanů, člověka současnosti vytrhává z jeho společenských vazeb, a na místo toho aby v tomto člověku pěstoval za prvé pocit odpovědnosti vůči celku, a za druhé (filozoficky fundovanou) schopnost hloubkové analýzy společenských procesů (a především společenských deformací), tak místo toho tohoto člověka svádí na cestu individuální izolovanosti od těchto společenských vazeb, s šalebným příslibem jakéhosi ezotericky laděného duchovního růstu, respektive nalezení jakéhosi šamansky fundovaného „vyššího já“.

Není pochyb o tom, že kritika Arnošta Kulta je v zásadě oprávněná, a to ze dvou důvodů. Za prvé, tento popový kult povrchního ezoterismu dozajista existuje; už o něm na stránkách BL bylo hovořeno, není tedy zapotřebí už řečené znovu opakovat. A za druhé: je nepopiratelnou skutečností, že když se veškerá pozornost fokusuje pouze na vlastní nitro, na svět niterného vnímání, že se tím přinejmenším značně oslabuje, ne-li zcela mizí schopnost vztahovat se k problémům jsoucího světa, stávající společnosti, jakož i ochota tyto problémy řešit. To všechno je tedy pravda; nicméně se jeví potřeba v daném případě si téze které hlásá M. Vago rozebrat poněkud blíže.

Jako první bod na jeho obhajobu je totiž nutno uvést, že on sám se v rozhovoru s moderátorkou na Rádiu Universum, na který se A. Kult se svým článkem odvolává (https://www.youtube.com/watch?v=DfuWMAKOqfs) výslovně, opakovaně a dosti přesvědčivě distancuje od všech forem zmíněného povrchního ezoterismu! Zde tedy něco nesouhlasí. Samozřejmě, bylo by možno argumentovat tím že samotná skutečnost že se někdo od něčeho verbálně distancuje ještě není definitivní zárukou, že s danou věcí fakticky nemá žádnou spojitost. Nicméně: nedá se nic dělat, ale tento akt distancování se od povrchního ezoterismu zde stojí, a bylo by zapotřebí se s ním důkladně a odpovědně vypořádat. V každém případě se tak důkazní břemeno přesouvá na stranu kritika; nyní je to on kdy by byl povinen dokázat že toto distancování se je pouze vnějškové, a že ve skutečnosti dotyčný tomu povrchnímu ezoterismu sám propadá. Tento krok finálního důkazu ale A. Kult neprovedl; je tedy na nás abychom si argumentaci M. Vago rozebrali podrobněji, a sice bez jakýchkoli předpojatostí.

A skočme hned in medias res, k jádru věci. Jedním z hlavních bodů obžaloby ze strany Arnošta Kulta proti Marošovi Vago je, že tento aktem povrchního synkretismu o sobě zcela heterogenní duchovní a jiné intelektuální obsahy hází bez ladu a skladu na jednu hromadu. Bezpochyby, tento závěr se velice naléhavě nabízí tam, kde Vago jedním dechem hovoří o Buddhovi, Ježíšovi, Einsteinovi a Nikolu Teslovi. Jenže – ono je také možné že M. Vago to sám myslel docela jinak. Pokud by takto skutečně srovnával konkrétní obsahy učení a intelektuálních výkonů uvedených osobností, pak by se nepochybně jednalo o povrchní eklekticismus. Jenže při bližším pohledu se spíše jeví že on to celé pojal jako srovnání jedinečných duchovně-intelektuálních výkonů těchto vynikajících osobností, z nichž každá na svém vlastním poli působnosti dokázala přerůst, překročit hranice konvenčního myšlení, a tím pro lidstvo otevřít zcela nové horizonty.

Maroš Vago tedy sděluje v podstatě toto: velké, přelomové intelektuální či duchovní výkony nemůže přinést průměrná, konvenční osobnost, respektive konvenční, průměrné já; nýbrž takovéto výkony může přinést pouze někdo kdo si v sobě dokázal nalézt, respektive vypěstovat své „vyšší já“, které má potenciál danou osobu osvobodit od mezí a limitů konvenčního nazírání, konvenčního způsobu myšlení. A jako jednu cestu k získání, vypracování takovéhoto „vyššího já“ Maroš Vargo spatřuje v tom, co se naučil u peruánských šamanů. Jejich učení pak shrnuje do tří základních principů, životních postojů: pokora, odvaha, disciplína.

Tím se zároveň dostáváme k jednomu z klíčových bodů, na kterých je možno založit obhajobu pozic Maroše Vago. Arnošt Kult mu vytýká, že chaosu současné doby zneužívá k tomu, aby člověka nasměroval do hlubin jeho vlastního nitra, a tím ho odlákal od odpovědného postoje vůči řešení příčin tohoto chaotického stavu; jako pozitivní příklad pak uvádí řecké stoiky, kteří na chaos tehdejší doby odpovídali takovýmto postojem osobní odpovědnosti.

Dobrá tedy; obraťme se ke světu starých Řeků. Jenže – jako první věc zde objevíme, že z oněch Marošem Vago hlásaných principů přinejmenším dva, totiž odvahu a disciplínu, nalezneme i mezi čtyřmi kardinálními ctnostmi starých Řeků! Zdá se tedy, že vzdálenost mezi starými Řeky a peruánskými šamany by nemusela být až tak propastná, jak se na první pohled jeví. To za prvé. Za druhé, pokud A. Kult Marošovi Vago vytýká jeho úsilí o vytvoření jakéhosi „vyššího já“, pak je nutno připomenout, že i samotný Sokrates měl své osobní „daimonion“, které by také docela dobře bylo možno pojmout jako nějaké takové „vyšší já“! (Ovšem je fakt, že toto „daimonion“, které Sokrata mělo vlastně uchránit před konáním chybných kroků, se nakonec stalo jeho zkázou; neboť jedním z hlavních bodů obžaloby v hrdelním procesu proti němu bylo, že „zavádí nové bohy“.)

A můžeme pokročit ještě o krok dále. Arnoš Kult tedy obviňuje Maroše Vago, že ten odpovědné občanské postoje člověka rozpouští v šamansko-ezoterickém hledání jakéhosi „lepšího já“. Jenže – dokonce i vždy striktně vědecky argumentující Aristoteles ve své Etice Nikomachose dovodil, že ohledně mravního jednání člověka nakonec rozhodujícím momentem je čirý „habitus“, tedy celkové vnitřní nastavení dané osobnosti. Jinak řečeno, i podle Aristotela všechno záleží na vnitřní kvalitě vlastního, individuálního já.

Tak tedy, o co se jedná: už staří Řekové věděli, že pokud je cílem vytvoření dobré, spravedlivé společnosti, že je to možné jenom a pouze v případě, kdy zároveň každý jeden člen obce v sobě nalezne, probudí, vypracuje toto své „lepší“ či „vyšší“, mravně a občansky odpovědné já. Nelze tedy pouze tak či onak organizovat, měnit, vylepšovat samotnou společnost respektive její politické struktury, nýbrž stejně tak je nutno pracovat s každým člověkem, s jeho vlastní niternou kvalitou. Mimochodem, kdyby nic jiného pak zde (v 2. pokračování série hovorů) zazněla jedna zcela klíčová věta o příčinách krize současného světa: „Otázka po tom co je dobré byla vytlačena otázkou, co je příjemné.“ To je prakticky přesně ten důvod, proč Platón podrobil zásadní kritice politickou formu demokracie: protože je zde veškeré usilování o naplnění pravých hodnot vytlačeno všeobecným požitkářstvím, bezmezným konzumerismem.

Ano, Arnošt Kult má bezpochyby pravdu v tom, že když se veškerá pozornost fokusuje jenom a pouze na vnitřní stránku, na vnitřní nastavení člověka, že se tím (většinou) současně ztrácí schopnost vnímat společenské souvislosti života člověka, a tedy i schopnost a připravenost tyto společenské souvislosti cíleně měnit, zlepšovat, kultivovat. Ovšem – na straně druhé platí to samé omezení, totiž když se veškerá pozornost fokusuje jenom a pouze na tyto velké společenské struktury a politické instituce, pak je důsledkem velice nebezpečný sklon spolehnout se slepě na samospasitelnost strukturálních změn, jmenovitě revolucí. Právě a přesně tohle byl ostatně zásadní omyl, a dá se i říci hybris, pýcha velkých revolucí minulých století: s velkým třeskem a s velkou slávou se provedla ta či ona revoluce, a teprve následně se pro ni začal hledat „ten správný“ člověk. A tak socialistický režim poté co provedl svou revoluci začal ze země křečovitě vydupávat svého „uvědomělého budovatele socialismu“; ale stejně tak například Masaryk marně čekal na to, až se pro jeho novou demokracii urodí dostatek „těch správných“ demokratů. A nakonec i samotný Václav Havel upadl do té samé pasti, kde revoluce předchází člověku; tedy provede se politická revoluce, aniž by byla přítomna schopnost, či vůbec snaha dosáhnout odpovídajících změn v samotném člověku, v jeho nitru, v jeho vědomí. A přitom přinejmenším zmíněný Masaryk by to všechno měl vědět lépe; byl to přece on kdo konstatoval, že „jediná pravá revoluce je ta hlav a srdcí“.

Ještě jednou tedy, o co se zde jedná: stojí zde proti sobě dva principiálně protichůdné ideové tábory, dvě protichůdné životní perspektivy: ta jedna hlásá čirou niternou obrodu člověka, zkvalitnění jeho individuálního já; zatímco ta druhá naopak hledí na společenské vazby, na společenskou podmíněnost člověka, a na nutnost společenského, občansky odpovědného řešení problémů tohoto světa. Každý z těchto náhledů má svou pravdu, má své dobré oprávnění; ale fatální chybou je, když se každý z těchto táborů zapouzdří jenom do své vlastní perspektivy, jenom do svého vlastního pohledu na svět a na člověka, a ztratí přitom schopnost vidět a vnímat onu druhou část reality. Je to asi něco takového, jako kdyby při pohledu na strom jedni chtěli za realitu uznat jenom to co je napohled viditelné, tedy jeho rozkošatělou korunu, zatímco ti druzí by hleděli jenom na jeho kořeny. Takto řečeno se to jeví být až přímo groteskně nesmyslným postojem; nicméně v reálné praxi je tomu přečasto právě takto.

Konkrétně: jmenovitě současná levice stále znovu a znovu propadá té iluzi, že tento svět je možno zlepšit jenom a pouze prostřednictvím nějaké velké, strukturální změny; v prvé řadě změnou vlastnických poměrů. (Nedávno jsme ostatně na BL hovořili o víře radikální levice v samospasitelnost principu družstevnictví.) Tato levice pak všechny poukazy na to, že na vině na současném marasmu by mohl být i sám člověk, se svým povrchním, poživačným životním nastavením, odbývá jako propagandu konzervativců. A skuteční konzervativci – no ano, ti vidí a pranýřují toto povrchní vnitřní nastavení současného člověka, ale na straně druhé zase sveřepě odmítají uznat a přiznat roli společenských a politických poměrů, a tedy i nutnost a nevyhnutelnost jejich hluboké a všeobsáhlé transformace. A tak proti sobě stojí tyto dva tábory, každý z nich se zapouzdří ve své vlastní – dílčí – pravdě, a žádný z nich není schopen ani ochoten přijmout pravdu protistrany.

Dostali jsme se v našich úvahách a analýzách tedy dost daleko od původního tématu šamanismu a ezoteriky. Nicméně je možno závěrem konstatovat: jak je na jedné straně v principu oprávněná kritika ze strany A. Kulta, že šamanistický přístup k osobnosti člověka opomíjí pohled na společenskou stránku lidské existence, pak je možno předpokládat že Maroš Vago by se hájil tím, že naprosto není jeho záměrem odvádět pozornost od společenských problémů, nýbrž že naopak vnitřní kultivaci člověka, vypracování jeho „vyššího já“ spatřuje jako nezbytnou, základní výchozí podmínku pro možnost pozitivních společenských změn.

0
Vytisknout
305

Diskuse

Obsah vydání | 19. 3. 2026