Snaží se Josef Nerušil ze strany SPD zakrýt své tajemství tím, že útočí na ostatní?

12. 5. 2026 / Fabiano Golgo

čas čtení 8 minut
30753
Na soukromém životě Josefa Nerušila by nebylo nic pozoruhodného, kdyby z něj sám neudělal veřejný problém. Člověk může mít komplikovanou minulost, katolické kulisy, přátelství s kněžími, život na faře, manželství, děti, dědictví po muži, kterého řada lidí z jeho okolí popisovala jako životního partnera. To všechno patří do lidské šedi, nikoli automaticky do politického skandálu. Jenže ve chvíli, kdy tentýž člověk vstoupí do parlamentu jako mravnostní dozorce cizích ložnic a začne mluvit o LGBT lidech jako o „diagnózách", už nejde o intimitu. Jde o veřejné pokrytectví.


Psaní tohoto článku pro mě představuje zvláštní problém, protože musím být opatrný v tom, co mohu použít ze svého osobního vztahu s jeho partnerkou (mají dvanáctileté a devítileté dítě, ale nikdy se nevzali, ačkoli on byl vysokým představitelem katolické církve a nyní je členem strany, která se hlásí k rodinným hodnotám... přesto to byl právě on, kdo se s ní až donedávna odmítal oženit). Nemohu použít všechny její stížnosti, protože mi je sdělila ne jako reportérovi, ale jako příteli/krajanovi. Napsal jsem o fyzickém násilí, které podle ní na ní páchal, ale ona pak couvla, aby zachránila svůj vztah a image otce svých dětí. https://monikalefay.cz/kandidat-spd-bije-svou-brazilskou-manzelku-a-vyhrozuje-ji-bohnicemi-tvrdi-fabiano-golgo/

Mohu však říci, že se jí nelíbí jeho pokrytectví ve veřejném životě, protože ví, jak velký je kontrast s jeho skutečným životem.

Josef Nerušil není zajímavý proto, že by měl — podle svědectví Tomáše Halíka, Ondřeje Lišky, Martina C. Putny a dalších — za sebou dlouhé osobní propojení s knězem Milanem Badalem. Na tom by samo o sobě nebylo nic špatného. Zajímavý je proto, že svou politickou kariéru staví na útoku proti lidem, jejichž jediným skutečným proviněním je, že žijí méně pokrytecky než on.

Deník N připomněl, že Nerušil svůj život, osobní i pracovní, spojil s Milanem Badalem, knězem z okolí kardinála Dominika Duky, a citoval svědectví člověka, který jej zhruba dvacet let znal jako Badalova partnera. https://denikn.cz/2054733/poslanec-spd-utoci-na-lgbtq-lidi-sam-roky-zil-s-knezem/

Nerušil to odmítá jako pomluvu, což je třeba říci. Ale stejně tak je třeba říci, že nejde o anonymní šeptandu z pavlače. 

Tomáš Halík už dříve psal o Nerušilovi a jeho partnerovi, knězi. Bývalý ministr Ondřej Liška mluvil o sdílené domácnosti a „prakticky otevřeném gay životě". Martin C. Putna veřejně potvrdil, že o vztahu Nerušila a Badala slyšel a mluvil s nimi v prostředí, kde to nebylo žádné tajemství. 

A Seznam Zprávy popsaly, že Nerušil po Badalovi zdědil nemovitosti v Nemojanech, nejcennější položku svého majetku. Slyšeli jste někdy o knězi, který by celý svůj majetek odkázal chlapci, s nímž ho vůbec nic nespojuje? Chlapci, jehož matka je lékařka, takže nepochází z chudé rodiny, která by potřebovala knězovu pomoc?

Byl jsem u Josefa doma mnohokrát a na vlastní oči jsem viděl, že pod matrací Badala (ten zemřel před několika měsíci) byly desítky fotek Josefa (na jedné nahého) v spodním prádle a bez trička.

Opakujme, aby to pochopili i ti, kteří rádi předstírají, že nechápou: problém není v tom, že by Josef Nerušil mohl mít homosexuální minulost. Problém je v tom, že z homosexuálních lidí dělá politický terč. Problém není skříň. Problém je, když člověk zevnitř skříně začne ostatním přibíjet dveře na obličej. 

V dubnu Nerušil prohlásil na adresu odpůrců Pochodu pro život, že doufá, že „žádná z těchto diagnóz" nebude mít děti, protože jejich děti by „neměly žádný přínos pro naši společnost". To už není konzervatismus. To je slovník hygienika duší, který si spletl parlament s ordinací a občany s patologickým materiálem.

Jenže děti nejsou ohroženy tím, že mají dvě matky nebo dva otce. Děti jsou ohroženy násilím, chudobou, ponižováním, právní nejistotou, rozpadem vztahů, lží a veřejným stigmatem. Desítky odborných studií, včetně velkého přehledu Cornell University, ukazují, že děti vychovávané gay a lesbickými rodiči se nevyvíjejí hůře než jiné děti. Tam, kde se problémy objevují, souvisejí především s nestabilitou, konfliktem, diskriminací a sociálním tlakem — tedy často právě s tím, co politici Nerušilova typu pomáhají vyrábět.

A tady se obraz „tradiční rodiny" začíná rozpadat i v osobnější rovině. O brazilské manželce Josefa Nerušila, Helen Pelipecki, už v roce 2021 psala Monika Le Fay na základě mého svědectví. Šlo o vážná tvrzení o domácím násilí, psychickém nátlaku a výhrůžkách Bohnicemi. Nejde o soudní rozsudek, proto je třeba mluvit přesně: byla to zveřejněná svědectví a tvrzení. Ale v portrétu politika, který si udělal živnost z rodinných hodnot, jsou tato svědectví relevantní. Zvlášť když Helen osobně znám a sama mi vyprávěla, jak velkou část praktické i finanční tíhy péče o děti nesla ona.

To je stará fraška patriarchální morálky: muž s mikrofonem mluví o rodině, zatímco žena doma platí účty za jeho ideál. Rodina se v takové rétorice stává plakátem. Děti se mění v rekvizitu. A „tradiční hodnoty" znamenají často jen to, že žena má mlčet, děti mají pózovat a muž má právo kázat národu o řádu, v jehož rámci sám nedokáže žít.

Nerušilův případ je proto důležitý nikoli jako bulvární historka z katolického zákulisí, ale jako politická anatomie. Ukazuje, jak se osobní stín může proměnit v ideologii. Jak člověk, jehož životopis se nevejde do úhledné krabičky SPD, začne tu krabičku vnucovat ostatním. Jak se strach ze sebe samého převlékne za obranu civilizace. Jak se slovo „děti" použije jako nejlevnější štít pro útok na menšiny.

Nikdo nemusí Josefa Nerušila ponižovat za to, kým mohl být nebo koho mohl milovat. Kdyby žil otevřeně, byl by to možná jen další komplikovaný muž ve středoevropské katolické mlze. Ale člověk, který podle tolika veřejných svědectví sám žil mimo normu, jíž dnes politicky vymáhá na druhých, nemá morální právo označovat jiné za diagnózy. A už vůbec nemá právo rozhodovat, čí děti budou pro společnost přínosem. 

Soukromý život dospělých nepotřebuje policejní lampu. Veřejná moc ano. A když politik ze své skříně udělá zákonodárný program, není neslušné otevřít dveře. Neslušné je mlčet, zatímco za těmi dveřmi vzniká další česká verze starého evropského rituálu: nejprve se ukáže na menšinu, potom se řekne „chráníme děti", a pak už se jen čeká, kdo bude další.

Osobně je mi ho líto. Nejenže se možná stal obětí „groomera" ve stylu Michaela Jacksona, ale celý život strávil ve stínu a pod vlivem starších mužů. Nejdřív Badal, pak Dominik Duka, teď Okamura. A také náš Štěpán Kotrba, který strávil měsíce a měsíce dlouhými telefonáty a návštěvami ve vinařství Ambix, kde „Pepu" zásoboval nápady a strategiemi. Pro psychiatra to musí být oříšek. 

1
Vytisknout
424

Diskuse

Obsah vydání | 12. 5. 2026