Od nedostatku k nadbytku: proč z nás blahobyt neudělal bohy
7. 7. 2026 / Petr Vařeka
čas čtení
8 minut
Když květina nemá dostatek vláhy, uschne. Když je naopak zalévána nad míru, uhyne také.
Život
není otázkou maxima, ale rovnováhy. Tento prostý biologický fakt možná
vypovídá více o člověku a současné civilizaci, než jsme ochotni
připustit.
Po většinu lidských dějin byl naším úhlavním nepřítelem nedostatek. Nedostatek potravy, bezpečí, tepla, léků i času.
Moderní společnost dokázala velkou část těchto problémů zmírnit.
Nikdy v historii nemá tolik lidí přístup k takovému množství statků, informací, zábavy a možností, jako v současné době.
Člověk by očekával, že právě nyní budeme nejspokojenější.
Že budeme, obrazně řečeno, žít téměř jako bohové.
Stačí se však rozhlédnout kolem sebe.
Po
aplikaci chemoterapie v plzeňské Borské nemocnici jsem seděl v parku.
Koupil jsem si chleba, klobásu a pivo asi dvě hodiny čekal na zpáteční
autobus do Karlových Varů.
Dva teenageři si chvíli hráli s míčem. Tuto činnost prokládali přestávkami, během kterých se zabývali mobilními telefony.
Poté
co se vytratili, přijel asi dvanáctiletý chlapec na koloběžce. Chvíli
se houpal na houpačce. Když ho to omrzelo, utrhl ze stromu větvičku a se
zasněným výrazem z ní otrhával listy. Potom odešel také.
Cestou na autobus jsem pak potkával seniory.
Mnozí
se sotva pohybovali, někteří měli chodítka. Na mnoha tvářích nebylo
vidět ani radost, ani očekávání. Spíše nespokojenost, nuda, rezignace.
Člověk,
který by sem zavítal z dávné minulosti, by spíše očekával, že v době
převládajícího dostatku a dokonce i nadbytku, se z lidí stanou bohové.
A místo toho jako by se v lidských tvářích s objevovala tatáž nuda, tatáž nespokojenost a neklid jako kdysi dávno..
Nadbytek jako nový nedostatek
Možná jsme po staletí předpokládali, že lidské štěstí poroste úměrně množství prostředků, které máme k dispozici.
Čím více možností, tím více svobody. Čím více zábavy, tím méně nudy.
Jenže lidská psychika zřejmě nefunguje lineárně.
Stejně jako květina nemůže prospívat v přemokřené půdě, nemusí ani člověk prospívat v prostředí přesyceném podněty.
Když
jsem byl malý chlapec, vzpomínám si, že jsem si na pelesti postele
rodičů celé hodiny hrával s dřevěnými kostkami na vlaky. Památkou na
tyto doby byly četné rýhy, které nedokázalo zaretušovat ani pozdější
lakování. Když jsem pak dosáhl dospělosti a časem založil vlastní
rodinu, často jsem po nich přejížděl rukou...
Dnešní dítě často vyrůstá obklopené množstvím sofistikovaných hraček, obrazovek, aplikací a aktivit.
Nejde
o to, že by to bylo samo o sobě špatné. Riziko spočívá v něčem jiném.
Přemíra možností může rozptýlit pozornost natolik, že se člověk nedokáže
do ničeho skutečně ponořit.
Když je všechno dostupné, nic nepůsobí výjimečně.
Když je možné dělat všechno, vzniká otázka, co vlastně dělat.
A když je identit nekonečně mnoho, je stále těžší odpovědět na otázku, kým vlastně jsem.
Nadbytek se tak paradoxně může stát novou formou nedostatku – nedostatku soustředění, smyslu a zakotvení.
Faustova cesta
Na tento existenciální neklid lze odpovědět různě.
První odpověď představuje Goethův Faust.
Faust odmítá spočinout v jakémkoli dosaženém stavu.
Jeho
životním principem je neustálé překračování vlastních hranic.
Symbolická smlouva s Mefistofelem říká, že ve chvíli, kdy by byl s
přítomností některého okamžiku spokojen a zvolal:
„Jen setrvej, jsi tak krásný!",
prohraje a propadne peklu.
Smysl zde vzniká nepřetržitým úsilím.
Taková
cesta však není určena každému. Vyžaduje mimořádnou energii, talent i
ochotu nést vysokou cenu za neustálé překračování sebe sama.
Buddhova cesta
Druhou odpovědí nabízí Buddha.
Podle
něj problém neleží v tom, že máme málo, ale v samotném mechanismu
touhy. Člověk je vláčen představou, že další úspěch, další věc nebo
další zkušenost jej konečně uspokojí.
Jenže uspokojení je krátkodobé a mysl okamžitě vytváří nový cíl.
Buddha proto nenabízí naplnění všech tužeb, nýbrž proměnu vztahu k nim.
Jenže právě zde vzniká obtíž.
Říci
člověku, aby odložil připoutanost, je podobné, jako snažit se ho přimět
k tomu, aby přestal myslet na opice. Samotná vůle nestačí.
Navíc zde narážíme na hlubší problém.
Pokud je ego pouze konstrukcí, jak učí buddhismus, kdo se vlastně stává osvíceným? Kdo překonává sám sebe?
Právě
tato otázka ukazuje, že jazyk západního myšlení nemusí být pro
buddhistický pohled zcela vhodný. Předpokládá totiž existenci trvalého
subjektu, zatímco buddhismus tento předpoklad zpochybňuje.
Kritika duchovního úsilí
Dokonce i samotná snaha dosáhnout psychologické proměny je součástí problému.
Touha zbavit se ega je stále jen další touhou ega.
Snaha žít pouze v přítomném okamžiku je další formou úsilí stát se někým jiným.
Podobně taoismus hovoří o zákonu opačného úsilí.
Kdo se snaží usnout, neusne.
Kdo se urputně snaží udržet na hladině, začne se topit.
Některé věci se začnou dít až teprve, když přestaneme usilovat o to, aby se děly.
Zen a prostota
Zen jako by představoval zvláštní syntézu.
Nenabízí složitou metafyziku ani heroický projekt sebezdokonalování.
„Před osvícením: nos vodu, štípej dříví.
Po osvícení: nos vodu, štípej dříví."
Smysl výroku nespočívá v těchto činnostech samotných.
Spočívá v tom, že člověk nepoužívá přítomný okamžik jako prostředek k dosažení jiného psychologického stavu.
Jenže ani tato triviální rada není postačující.
Aby člověk nosil vodu, musí vodu potřebovat.
Aby štípal dříví, musí potřebovat teplo.
A moderní civilizace právě tuto bezprostřední vazbu mezi potřebou a činností nutnou k jejímu uspokojení výrazně oslabila.
Civilizace přemíry
Možná jsme se nedostali do krize proto, že bychom měli málo.
Možná jsme se do ní dostali proto, že máme příliš mnoho.
Příliš mnoho možností.
Příliš mnoho identit.
Příliš mnoho podnětů.
Příliš mnoho zábavy.
Nuda už není důsledkem nedostatku podnětů.
Je důsledkem jejich nadbytku.
Stejně jako přemokřená půda přestává být pro květinu životodárná, může i přemíra možností pro člověka přestat být prospěšná.
Mezi dvěma extrémy
Někteří lidé tuto skutečnost rozpoznali a obrátili se k opačnému extrému – asketismu.
Ani ten však nemusí být řešením.
Stejně jako konzumní život může být připoutaností, může jí být i okázalé odříkání.
Oba extrémy spojuje totéž: psychologická závislost na určité představě sebe sama.
Možná proto není skutečným problémem ani přepych, ani chudoba.
Skutečným problémem je ztráta míry.
Závěr
Květina nepotřebuje co nejvíce vody.
Potřebuje pouze její přiměřené množství.
Možná totéž platí i o člověku.
Po staletí jsme bojovali s nedostatkem a právem jsme usilovali o jeho odstranění.
Nyní se však stále častěji setkáváme s opačným problémem – s nadbytkem, který se stává stejně zhoubným jako dřívější nouze.
Nejde tedy o návrat k asketismu ani o oslavu blahobytu.
Jde o znovunalezení míry.
Možná právě ta je tím, co měli na mysli největší myslitelé Východu i Západu, každý svým vlastním jazykem.
A
možná právě proto se navzdory veškerému pokroku stále díváme do tváří
lidí, kteří mají téměř všechno – a přesto jako by jim něco podstatného
scházelo.
0
291
Diskuse