Katastrofa v jednáních mezi USA a Kanadou a meze americké moci

25. 8. 2026

Uzavření dohody za podmínek, které popsal Carney, by zjevně podkopalo kanadskou orientaci na nové trhy, protože by Carneyho pevně dostalo pod nadvládu USA.

Jak to popsal premiér, čelil obchodní dohodě, která se náhle proměnila v útok na kanadskou suverenitu, v pokus o psychologickou anexi, která by mohla z Kanady udělat americký satelitní stát, jakési severoamerické Bělorusko.

To však koresponduje s Trumpovými opakovanými posměšky o „51. státě“, když se vrátil do Bílého domu.

A Trumpova Strategie národní bezpečnosti o amerických sousedech na západní polokouli uvádí: „Chceme, aby nás ostatní národy vnímaly jako svého partnera první volby, a budeme (různými prostředky) odrazovat od jejich spolupráce s ostatními.“

Vzhledem k tomu, že Donald Trump globální řád podporovaný USA ani tak nerozkládá, jako spíše vyhazuje do vzduchu, tato destrukce spolu s nástupem hlasitější a volebně významnější americké levice obnovila diskusi o tom, čím vlastně ten globální řád podporovaný USA byl. Tato pasáž i celý tento rozpad vztahů mezi USA a Kanadou toho hodně ilustrují.

USA jsou podle různých definic velmocí již více než století. Po většinu druhé poloviny 20. století byly jednou ze dvou velmocí a od posledního desetiletí 20. století jedinou.

Abychom porozuměli této nyní pomalu mizející éře, musíme si uvědomit, že moc USA fungovala odlišně ve vztahu k relativně bohatým státům především na globálním severu a k chudším státům hlavně na jihu. Její moc spočívala převážně na dvou klíčových aliančních strukturách: jedné se sídlem v Evropě (NATO), která je ve skutečnosti západním okrajem Eurasie, a druhé založené na pobřežních a ostrovních oblastech východní Asie – Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan a další. Byla to kniha Zbigniewa Brzezinského, kterou jsem četl asi před 20 lety, která skutečně formovala mé chápání toho, jak tyto dvě alianční struktury zapadají do globální geografie. USA díky své ekonomické, vojenské a dokonce i geografické síle zcela dominují Severní Americe a v Jižní Americe nemají žádné skutečné strategické konkurenty. Na celé naší polokouli tedy nemáme žádné skutečné nepřátele.

Tyto dvě aliance zároveň vytvářejí protiváhu vůči dvěma velkým pevninským mocnostem Eurasie, Rusku a Číně. Jedním z důvodů, proč se jedná o udržitelné uspořádání, je to, že fungovalo pro obě strany. USA dostávají to, co chtějí. Západní Evropě a pobřežním oblastem východní Asie poskytují protiváhu místnímu potenciálnímu dominátorovi či tyranovi. Rozhodující však je, že tato protiváha pochází od partnera, který není příliš nablízku. USA jsou velké a mocné. Ale jsou a vždy budou za mořem, za obzorem.

Toto schéma samozřejmě opomíjí obrovskou část světa. Byl to však stabilní a vzájemně prospěšný systém, který alespoň až donedávna pokrýval většinu bohatství světa i skutečné a potenciální vojenské síly. (Není také náhodou, že většina problémů, válek a omylů USA za poslední dvě generace se odehrála jinde – v oblasti, která do tohoto schématu nezapadá ani geograficky, ani kulturně, ani v žádném jiném ohledu: na Blízkém východě.) A klíčem k jeho stabilitě je to, že v těchto dvou aliančních strukturách USA nepožadovaly příliš mnoho. Ne, USA nejsou globálním filantropem, který přináší mír a prosperitu všem. Jejich podmínky jsou však poměrně velkorysé. V těchto dvou oblastech USA nejednaly jako dominátor, ale spíše jako první mezi rovnými.

Kritici americké moci vždy naráželi na tento základní fakt. Přes všechny údajné podobnosti mezi modely velmocí USA a Ruska – proč se země v Evropě snaží zůstat v našem impériu nebo do něj vstoupit, místo aby se z něj vymanily? Ukrajina to vše ilustruje. Proto je ruská Euroasijská hospodářská unie a její bezpečnostní protějšek, Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti, v podstatě propadák, zatímco EU a NATO rostou. Ano, ano, ano, CIA a Victoria Nulandová jsou ty tajné síly a tak dále. Realita je taková, že o kvalitě se přesvědčíte až při ochutnání.

Základní odpověď na všech těchto frontách zní, že americké impérium – pro ty, kdo ho tak chtějí nazývat – je v těchto dvou oblastech výhodnou nabídkou. Nežádá si toho tolik. USA fungovaly jako první mezi rovnými, nikoli jako šéf mafie. Jádrem trumpismu je touha po dominanci, zejména v regionech, kde je to reálné, tedy v Americe. (Není náhoda, že deník The Star píše, že Trump chce z Kanady udělat americké Bělorusko, tedy nominálně suverénní klientský stát.) A v krátkodobém horizontu mají USA velkou moc k tomu, aby to udělaly, nebo alespoň aby způsobily velké náklady zemím, které se nepodřídí. Ale USA nikdy nebyly dost silné a rozhodně nejsou dost silné ani nyní, aby ovládaly Evropu a pobřežní oblasti východní Asie, a už vůbec ne celý svět – ne bez nekonečně větších výdajů na vojenskou sílu. De facto limity americké vojenské moci již vidíme na příkladu tak relativně slabého protivníka, jakým je Írán.

Prostá skutečnost je, že navzdory všem ostatním zlům trumpismu tito lidé prostě nerozumí základům americké moci, ať už vojenské, nebo ekonomické. V tom spočívá absurdita uplynulého desetiletí, v němž jsou USA jaksi vzdorujícím rebelem proti systému, který samy vytvořily pro svou vlastní prosperitu a bezpečnost a který jim obojí zajišťuje již téměř sto let. Poslechněte si jejich uvažování a uvidíte to jasně: Jsme velmoc. Máme to pod kontrolou. Ale nechováme se, jako bychom to měli pod kontrolou. Necháváme se komandovat. Teď už budeme mít věci pod kontrolou. Oni prostě nechápou, že v míře, v jaké „máme věci pod kontrolou“, nám tuto kontrolu zajišťuje samotný základ dohody. Jsou to relativně snadné podmínky americké globální moci. Opravdu si představují, že spojenci USA jsou něco jako kolonie nebo „finlandizované“ satelitní státy, kterým jsme prostě dovolili, aby si příliš vyskakovaly.

Pravdou je, že toto předchází trumpismu. Viděli jsme to v těch klíčových asi 18 měsících mezi teroristickými útoky z 11. září 2001 a invazí do Iráku na počátku roku 2003. (O této diskusi a knihách, které z ní vzešly, jsem vlastně napsal recenzní esej v časopise The New Yorker na konci roku 2003.) Bylo to méně impulzivní a divoké. Ale obrysy jsou stejné: Máme to na starosti. Ale nechováme se tak, jako bychom to měli na starosti. A právě tenhle lhostejný přístup k řízení světa umožnil události jako 11. září. Takže teď to budeme mít skutečně na starosti. Opět jde o zásadní nepochopení toho, na jakém základě to máme „na starosti“.

Ve skutečnosti, i když jsem se v těchto debatách angažoval polovinu svého života, bylo mnoho z toho pravděpodobně nevyhnutelné s koncem studené války a zhroucením hlavní protiváhy americké moci, což formovalo „správná“ rozhodnutí, která Amerika učinila, aby tento celý systém zavedla.

Jiným a plodnějším směrem úvah je otázka, zda dohoda, kterou Amerika uzavřela se svými hlavními spojenci, vedla k nerovnoměrným změnám v americké domácí ekonomice, které nakonec podkopaly americké domácí politické základy těchto globálních spojenectví. To je složitá otázka. Ale alespoň v tom něco je.

Hodně jsem zde hovořil o „Big Think“ a o povaze a limitech americké moci. Na závěr bych měl uvést něco, co, jak doufám, je samozřejmé, ale přesto je třeba to vyslovit. Toto narušení vztahů mezi USA a Kanadou není jen nesprávným pochopením povahy americké moci. Je to hluboce špatné, neprovokovaný útok na přátelské sousedy a dlouholeté partnery, s nimiž máme tolik společného. Jak jsem dnes ráno napsal jednomu Kanaďanovi při diskusi o této záležitosti, celá tato epizoda je pro Spojené státy zdrojem hanby a rozpaků.

Zdroj v angličtině ZDE