K výročí 17. listopadu: jak padl komunistický systém v Evropě podle Gorbačovova životopisu, část první

23. 10. 2026 / Boris Cvek

Koncem 60. let byl Gorbačov na pokraji ukončení kariéry ve straně a odchodu do akademické sféry. Vystudoval k právům ekonomii (byl v tom podporován svým stranickým bossem) a chtěl se věnovat výzkumu. Příčin bylo více. Dvě byly hlavní: 1. ztráta víry ve stranickou linii a systém obecně, 2. potřeba svobody, ozdravení se. Někdy v té době, ještě před Pražským jarem, se Gorbačov setkává se Zdeňkem Mlynářem (spolužákem z univerzitních studií) ve svém rodném kraji, dělají dlouhé vycházky a diskutují. Mlynář mluví o demokratizaci režimu, Gorbačov připouští, že v Mlynářově zemi to půjde, ale u nich, v SSSR, to považoval za nemožné. Když se blížila invaze, snažil se Mlynáře telegramem kontaktovat ve smyslu nutnosti zachovat dobré osobní vztahy navzdory potížím. Telegram zachytila ovšem KGB a dala o tom Gorbačovovi vědět. Ten pak se špatným svědomím hájil stranickou linii a rétoricky útočil na československé poměry. V roce 1969 na podzim pak osobně Československo navštívil a učinil si jasný závěr: lid okupaci nepřijal, nenáviděl Sověty.

Do Gorbačovova osudu však zasáhlo stranické povýšení na místo číslo dvě ve vedení oblastní komunistické strany. A brzy, v roce 1970, se stává stranickým bossem. Tomu předchází lobbování jeho bývalého šéfa na Ústředním výboru KSSS a postupné schůzky s nejmocnějšími lidmi včetně šéfa KGB Andropova. Nakonec je osobně u Brežněva, který mu vyjadřuje nejvyšší míru sympatií a otevřenosti. Gorbačov pak dbá na to, aby neztratil jeho důvěru. Uvědomuje si ovšem velmi dobře míru represí režimu proti těm, kteří dávali najevo sympatie pro pražskou cestu: vyhazování z práce, vynucené zavírání na psychiatrická oddělení atd. Režim měl jasno v tom, že nikdo se nesmí stavět proti systému otevřeně, myslet si mohl každý v zásadě, co chtěl. Gorbačov se dostal navzdory svému skutečnému mínění do úzkého okruhu Brežněvových podporovatelů. V rámci stranické linie veřejně rozcupoval reformistickou práci ctihodného akademika, kterou podpořila jeho manželka Raisa. Gorbačovovi taky bylo jasné, že Brežněvova politika vede k zabetonování kádrů. Moc místních bossů byla obrovská.

“Unlike American governors, or even French prefects, they were responsible for everything and everyone in their domains. That included the economy, since in the absence of any meaningful private sector almost all economic activity was in state hands. The same went for all social organizations, such as trade unions, which were also subordinate to party and state. Regional party bosses were answerable to their Central Committee overseers in Moscow, but that actually added to their local power and authority. Neither the local procurator, not the regional KGB, nor even Party Control Committee in Moscow, which collected complaints and denunciation against high party officials, was authorized to move against regional bosses without the permission of the party general secretary himself.”

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 120.

Mnoho lidí Gorbačova nemělo rádo, považovali ho za ambiciózního, tvrdého. Gorbačov nebyl věrný ani režimu, ani sám sobě. Navenek dával najevo velkou loajalitu, uvnitř měl výhrady. Zajistil si vzácné překlady západních levicových myslitelů, které četl. Postupně zjišťoval, že problém není personální politika, ale samotný kořen systému: odpovědnost, motivace, zpětná vazba. Ve svém regionu se pustil do dvou velkých projektů. Kvůli problémům se suchem přesvědčil vedení partaje a zejména Brežněva o potřebě dostavět obří zavlažovací kanál. Brežněv na projektem držel ruku a viděl v Gorbačovovi naději národa. Ještě větší úspěch byla rekordní sklizeň obilí, kterou Gorbačov zajistil spektakulární akcí, jež ovšem nebrala v potaz ekonomické náklady. Ačkoli slavil obrovský úspěch a dostal se dokonce na první stranu hlavního celostátního deníku, celá situace ukazuje základní selhání Sovětského svazu: místo racionálního a udržitelného byznysu politické megaakce bez ekonomické relevance.

Zásadní roli v Gorbačovově životě hrál Jurij Andropov (1914-1984). V 70. letech šéf KGB. Pocházel ze stejného regionu jako Gorbačov, jezdil tam na dovolenou, obě rodiny se spřátelily velmi blízce. Oba nekouřili, nepili, měli odpor k běžnému ruskému opilství. Poslouchali Vysockého. Andropov měl kolem sebe reformě smýšlející lidi, kteří pak budou mít důležité role během perestrojky. Měl pravidlo: u mě v kanceláři se říká pravda, venku za jejími dveřmi oficiální verze. Pro Andropova byl Gorbačov už v 70. letech tím, kdo měl být budoucností Sovětského svazu. Vzhledem k tomu, že Brežněv už někdy od roku 1973 byl těžce nemocný, trpěl depresemi, byl stále pod sedativy a anxiolytiky, Andropov byl velmi mocný muž (hlídaný ovšem Brežněvovými aparátčíky).

A teď odvrácená strana jeho životopisu: Andropov byl v roce 1956 velvyslancem v Maďarsku a by to on, kdo fotkami pověšených komunistů přesvědčil Chruščova a vedení strany, že je třeba povstání utopit v krvi. Byl to on, kdo jako první naléhal, že je třeba udělat vojenskou intervenci do Československa v srpnu 1968. Ale byl to také on, kdo Brežněva přemluvil, ať Sovětský svaz podepíše dohody z Helsinek, a to proto, že navzdory brutálnímu potlačování lidských práv ze strany KGB věřil, že za nějakých 20 let bude Sovětský svaz moci udělat stejnou liberální společnost, jaká byla na Západě. Jeho teorie spočívala v tom, že nejprve musí dojít k ekonomickému vzestupu Sovětského svazu, až pak může být svoboda. Gorbačov to udělal naopak. Čína zase dosáhla vzestupu ekonomiky a utahuje šrouby.

Andropov dostal složitou „výchovu“ během vlády Stalina, byl občas na pokraji uvěznění. Zvykl si poslouchat, bát se a být opatrný. K citaci jsem si vybral výmluvná slova o politice KGB vůči disentu.

“Of course, Andropov's crackdown wasn't unilateral. It was regime policy. And before he began to crush dissent, Andropov tried to talk dissidents out of it, going so far as to meet with some of them and talk on the phone with the father of the Soviet H-bomb turned dissident Andrei Sakharov. But Andropov's instinctive caution prevailed. Back in the early 1960s, Shakhnazarov had watched him undergo an almost physical transformation upon receiving a phone call from Khrushchev: “Before my very eyes, this lively, brilliant, interesting man turned into a soldier ready to carry out any order of his commander. His tone suddenly became submissive and obedient. I saw similar reincarnations many times. It was as if he had dual personality – on the one hand, he was a member of the Russian intelligentsia, on the other, a functionary whose life's mission was to serve the party.

Andropov's top KGB deputies included two Brezhnev's cronies who watched Andropov's every move... In Politburo discussions, Andropov reportedly resisted harsh methods against certain reform-minded cultural figures, including his favorite bard, Vladimir Vysotsky. But for the foreseeable future ha was dead set against just the sort of radical change that Gorbachev eventually promoted. In 1975, Andropov helped persuade Brezhnev to sign Helsinki accords on security and cooperation in Europe, even though Basket Three required signatory states to pledge their support for human rights and political freedoms that were routinely denied in the USSR. “In 15 to 20 years we will be able to allow ourselves what the West allows itself now.” Andropov told diplomat Anatoly Kovalev, “freedom of opinion and information, diversity in society and in the art. But only in 15 to 20 years, after we are able to raise the population's living standards.” After he took power in 1985, Gorbachev reversed the sequence, pushing political reforms even when the Soviet economy had not been fixed.”

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 144.

 

Gorbačov měl dobrý osobní vztah také s premiérem Kosyginem (1904-1980) a vlivným šéfem Ústředního výboru Suslovem (1902-1982). Suslov byl ideolog s krvavýma rukama, asketickým životním stylem (pravý opak Brežněvovy záliby v alkoholu a luxusu) a lpěl na dodržování pravidel. Gorbačov si ho získal mj. tím, že četl Marxe a Lenina a diskutoval se Suslovem o výkladu těchto klasických děl. Kosygin byl naopak technokrat, zastánce opatrných ekonomických reforem, který rád naslouchal Gorbačovovým kritickým slovům, sám se ale bál v reakci na ně jasně vyjádřit. S Kosyginem Gorbačov trávil dlouhé výlety do přírody v soukromí.

Gorbačov si všiml už dříve v Moskvě, když se měl starat o jakousi italskou delegaci, že západní lidé jsou jiní. Plně si to uvědomil na své první cestě se svou ženou na Západ: v roce 1971 do Itálie. Potom měl možnost být v Německu, Beneluxu, procestoval Francii, která na něj udělal velký dojem. Nejvíce ho ohromila svoboda, nepřítomnost strachu z vyjádření vlastního názoru, lehkost, s jakou lidé veřejně kritizovali vládu a s jakou ventilovali názorové rozdíly mezi sebou. Navzdory tomu, že si všímal bídy, musel dospět k tomu, že na Západě si lidé žijí mnohem lépe než v Sovětském svazu. Zejména ho ohromilo, když viděl velký byt šéfa francouzských komunistů na Riviéře. Žasl, že si něco takového mohl koupit za vlastní peníze. Všiml si taky, že západní komunisté vyžadují demokracii a odmítají sovětskou kritiku abstraktního umění. Ve Francii se také učil u farmářů, jak efektivně funguje soukromé zemědělství.

Na konci 70. let Gorbačov dostal nabídku na kariérní postup do Moskvy a stal se šéfem rezortu zemědělství v rámci Ústředního výboru strany. Jeho konkurent na tutéž pozici měl asi lepší předpoklady, ale byl naprosto zkorumpovaný. Ten, kdo zasáhl ve prospěch Gorbačova, byl Andropov. Brežněv byl v té době už dementní. Autor si dává záležet na tom, aby nastínil umírající gerontokracii i na dalších příkladech. Celkový rozklad stranického vedení vlivem věku a bezčasí mohl dát Gorbačovovi falešný dojem snadností reforem, které jsou před ním.

“Brezhnev's debility personified the “stagnation” (as it was later called) into which Soviet society had descended. His successors, Andropov and Chernenko, were both gravely ill and died quickly. The social and political disasters they left behind, at home and in foreign policy, constituted a daunting agenda for change. But their personal examples were less intimidating. Far from being hard acts to follow, Brezhnev, Andropov, and Chernenko were too easy. Predecessors like these help to explain why Gorbachev's expectations for himself were so high, why he drastically underestimated the obstacles he would face, and why his troubles, once they landed on him, were so devastating.

Looking back, Gorbachev wrote that his “long-term plans began to take shape after I arrived in Moscow and saw how things were with my own eyes.” Only a year later, he and Eduard Shevardnadze (then Georgian party boss, later Gorbachev's foreign minister) were strolling along the Black Sea, when Shevardnadze suddenly remarked, “You know, everything is rotten.” Gorbachev agreed. But for the time being, Gorbachev played the Kremlin game: watching and waiting, listening and learning rather than speaking out, concealing his unorthodox views, cultivating bosses who could move him ahead, getting around those who stood in his way.”

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 161-162.

Od roku 1978 byl Gorbačov v Moskvě jako činovník Ústředního výboru odpovědný za zemědělství. Během pár let postoupil až do politbyra. Hodně mu pomohla naprostá loajalita vůči Brežněvovi, ve věcně zcela prázdných projevech ho stále chválil, ba měl štěstí, že se dostal do otevřeného sporu s Kosyginem, kterého Brežněv neměl rád. Brežněvova role je vůbec zajímavá. Byl vážně nemocný, dementní, utíkal od reality na svou daču, kde trávil dny na lovu, chlastáním, zpíváním, obklopen pochlebníky. Sám chtěl odejít do důchodu, nicméně to bylo vedením strany odmítnuto. Ze dvou důvodů: především chtěli zachovat svou moc, pak se také báli toho, co bude po Brežněvovi. Jednání politbyra byla krátká, nekompetentní, Brežněv nerozuměl tomu, co se projednává, a nebylo rozumět jemu. Když jednou usnul, Gorbačov to těžce nesl, zdálo se mu ponižující takhle vést jednání vedení státu. Andropov ho poučil, že na tohle se nesmí upozorňovat, protože by to ohrozilo stabilitu strany, státu, dokonce mír ve světě.

Gorbačov se postupem do Ústředního výboru se stal členem nejvyšší sovětské věrchušky: měl přístup do luxusních obchodů, dostal šoféra i kuchaře, ale musel také, což zvláště těžce nesla jeho žena, snášet přísnou hierarchii, která se týkala dokonce i dětí. Brežněvovi vnuci například byli naprosto beztrestní a nikdo je nesměl kritizovat. Je třeba říci, že služebnictvo, které měl Gorbačov doma, nemohl odmítnout, byli to agenti KGB, kteří referovali přímo Brežněvovi. Sám Andropov, šéf KGB, odmítl soukromá setkání s Gorbačovem (připomeňme, že na Kavkaze se vídali často a mluvili spolu velmi upřímně, Andropov dokonce miloval Vysockého písně) s tím, že by to okamžitě věděl Brežněv.

Osobní přátelství a setkávání se mezi elitou nevedlo. Jenom jeden člověk to dokázal porušit, a tím byl Suslov, ideolog režimu, muž číslo dvě, asketa. Suslov jednou pozval celou Gorbačovovu rodinu na svou daču, ale odmítl jim dát v logice svého asketismu oběd. Na konci 70. let vládl Sovětskému svazu fakticky gang šesti: Brežněv, Suslov, Andropov, Ustinov (ministr obrany, šéf armády), Gromyko (ministr zahraničí) a Černěnko (Brežněvův tajemník). Sovětský svaz na tom byl v té době velmi špatně. Jednak se zhroutila původní Brežněvova politika tání (détente) vůči Západu a napětí ve světě rostlo.

Válka v Afghánistánu prý byla projektem Ustinova, Gromyka a Andropova: když přesvědčovali Brežněva, jejich argument byl ten, že Američané „to dělají taky v Latinské Americe, a jsme my snad horší?“ (V roce 2026 mám za sebou detailní knihu o sovětském tažení do Aghánistánu a jen bych podotknul, že šlo o trestnou výpravu proti komunistovi, který zavraždil komunistu). Kromě mezinárodní situace na tom byla špatně sovětská ekonomika, a to nejen průmysl (v knize je konstatování, že Sovětský svaz nebyl dávno schopen vyrábět techniku, jako jsou pračky, auta, počítače… na západní úrovni), ale hlavně zemědělství. SSSR musel dovážet stále více obilí ze zahraničí a poškodily ho v tom sankce ze strany Spojených států, vyhlášené Carterem kvůli Afghánistánu.

Zemědělství přitom bylo odpovědností Gorbačova. A počítalo se s tím, že si na tom jako všichni před ním vyláme zuby. Stav sovětského zemědělství lze ilustrovat nejen na tom, že Sovětský svaz nebyl soběstačný v produkci obilí a dalších plodin (nakupoval to na světových trzích za peníze z prodeje ropy), ale zejména na tom, proč tomu tak bylo. Sklizené obilí běžně hnilo v sýpkách, zemědělci podváděli kradením státních zásob, aby splnili normy, lidé si stěžovali, že když nakoupí ke spotřebě brambory, musí jich polovinu vyhodit, protože jsou shnilé. V celém systému nebyla žádná motivace k racionalizaci a věcnosti, žádná zpětná vazba, jinými slovy řečeno: žádné tržní síly.

“The year 1980 looked even worse, partly because of the grain embargo President Jimmy Carter imposed as punishment for the Soviet invasion of Afghanistan. Unprecedented rain followed a cold, late spring, bringing bad floods in some regions. The result (189.1 million tons) was a bit better than 1979, but the potato harvest, 40 million tons less than planned, was the lowest since the 1930s, milk and meat fell short of 1979, and foreign imports rose to 35 million tons of grain and a million tons of meat. The 1981 harvest was so disappointing that it was never reported, and after that, agricultural output figures were kept secret... No harvest was “normal”, Gorbachev recalled. Each one required a “national battle for grain”, a “bitter struggle to wring it, rake it, and shake it out of every collective farm”. Rather than being rewarded, the most efficient farms had their “above-plan” harvest “torn away” to cover other farms' losses. “Sheer” stupidity compounded the problem: To coax wheat out of unfavorable northern regions, the state paid a higher price per ton than in fertile southern areas. Local leaders madly chased after results that could win them awards and promotions, sometimes by stealing grain from the state reserves to add their regions' totals. Much of the harvest rotted in the absence of facilities for storage and transport. “I myself took part in this procurement hullabaloo for many years,” Gorbachev admits, “both in Stavropol and in Moscow". In the capital “the flow of petitioners crashed down on me from my first day in office,” functionaries at all levels requested more resources and assistance. Corruption ranged from outright bribes to presents and gifts, to more “subtle” measures like mutual backscratching, petty personal services, and joint drinking bouts in the guise of hunting or fishing trips.”

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 176-177.