Proč by se Milan Valach (ne)měl kát
12. 4. 2013 / Marek Řezanka
Za poslední roky jsme si zvykli, že s příchodem dubna vyšle vládní koalice signál, že je div ne před rozpadem. Jde o takové folklorní pošimrání cukrem pod nosem, aby cukr zanedlouho zmizel a bič mocně zapráskal. Bylo tomu tak v letech 2011, 2012, a není tomu jinak ani letos. Loňský duben se navíc nesl ve znamení nenásilné mohutné demonstrace na Václavském náměstí v Praze.
Letos bylo na Václavském náměstí živo opět. Situace je ovšem diametrálně jiná. Nesešlo se sto tisíc lidí, ale přišla jich jenom hrstka -- a co hlavní, organizátoři se stylizovali do role spasitelů, kteří sami nejlépe vědí, co ostatní chtějí. Ponert, Bárta, Okamura, Popelka -- zvláštní "mocná čtyřka". Že by toto byl lék na nemocnou společnost, které se rozpadá základní sociální síť pro potřebné a kde mizí důvěra v právní stát, a co hůř, v demokracii samu?
Milan Valach, mluvčí Hnutí za přímou demokracii, popsal na stránkách Britských listů, v čem spatřuje nebezpečnost tzv. Holešovské výzvy a v čem medvědí službu této organizace ostatním hnutím, jež usilují o posílení práv občanů.
Milan Valach systematicky varuje před modelem "úřednické vlády" či "spolku odborníků". Uvědomuje si, že tento recept by s velkou pravděpodobností vedl nikoli k posílení, ale naopak omezení občanských práv -- a vytvořil by prostor k autokracii až diktatuře jednotlivce či skupiny osob. Valachovi je jasné, že koncept přímé demokracie je zneužitelný -- a ohánět se jím může kdekdo, včetně jednoho ze základních kamenů vlády P. Nečase, V. Bárty. Bárta má být symbolem "světlých zítřků"?
Pokud jsou lidé k nástrojům přímé demokracie skeptičtí, je to způsobeno právě politickým působením Věcí veřejných. Výsměchem přímé demokracii byl potom návrh K. Peake ohledně referend. Stanovila by takovou hranici podpisů, aby se hned tak nějaké referendum nekonalo, navíc by parlament měl právo veta, takže kdyby se mu nějaký výsledek referenda nezamlouval, shodil by ho pod stůl. V poukazování na všechny tyto nešvary je Milan Valach konsistentní.
Něco jiného si zjevně myslí Štěpán Kotrba, který doslova píše: "Milan Valach těmto naivům ze čtvrté cenové doteď dělal "vědeckou" fasádu" svou ideologií "přímé demokracie". Každý štamgast může být prezidentem. Jen kdyby ho k tomu pustili."
Je přece zásadní rozdíl v tom, zda někdo usiluje o možnost, aby lidé mohli svobodně vybrat svého kandidáta, nebo jestli se prohlásí za "slunce jasné", kterému se ostatní musí klanět -- a především neodmlouvat.
Ano, Milan Valach systematicky klade důraz na aktivitu občanů a jejich hrdost. Ví, že frustrovaní a zlomení jedinci se za svá práva brát nebudou. Tvrdě ovšem vystupuje proti všem pokusům o uzurpaci moci kýmkoli za jediným cílem: Ovládat druhé.
Na rozdíl od Štěpána Kotrby Milan Valach občany na nějaké kategorie nedělí. Čtvrtou cenovou by nejspíš našel v rámci stávající politické kultury, ale v žádném případě u občanů. Vymezuje se vůči projevům fašismu, rasismu a xenofobie. Nasazovat mu hlavu demagoga, který láká malé děti na lízátko, aby jim potom ukázal záda, není popisem reality.
Milan Valach pouze pojmenoval to, co vnímá více demokratických hnutí (Ne Základnám, Alternativa zdola, aj.). Zřetelně řekl, kudy cesta k rozvoji práv občanů a jejich sociálních jistot nevede. Nevede luhy, kde se demokracie pošlapává a kde hrstka "vyvolených" určí, co je správné.
Toto vidí M. Valach stejně jako "extremistka" Ilona Švihlíková. Valach i Švihlíková jsou totiž bytostnými demokraty, kteří vědí, že má-li se vytvořit něco lepšího, nemůže se začít stavět na ještě horších základech, než jsou ty stávající.
Rozbor Milana Valacha k dubnové akci tzv. Holešovské výzvy s Bártou a Okamurou v zádech považuji za výstižný. Ukazuje totiž, že nelze tleskat jakékoli protivládní aktivitě jenom proto, že je protivládní. Každý z nás potřebuje víc, než jenom slyšet, co je špatně. Potřebuje mít nějakou představu o alternativě. Potřebuje mít naději. Takovou alternativou jsou například konference a semináře pořádané Alternativou zdola či Hnutím za přímou demokracii. Jenže právě akce, jakou byla ta ze 7. dubna 2013, naděje berou, nedávají. Možná i proto se v médiích nevzedmula taková vlna opovržení nad "lůzou" jako po 21. dubnu 2012. Tato akce totiž vládnoucí elity nijak neohrožuje a jejich moc spíše posiluje.
Pokud k něčemu Milan Valach nabádá, potom k tomu, aby nikdo z nás nebyl odevzdaný, ponechaný svým frustracím a svým deprivacím. Abychom se zajímali o to, co se nás týká a brali svou volbu zodpovědně. Aby nám nebylo jedno, co se kolem nás děje. Abychom nebyli apatičtí -- a abychom nebyli lhostejní k jakémukoli bezpráví.
Přímá demokracie -- jak již bylo řečeno - je nástroj. Nástroj existuje vždy v nějakém kontextu -- a může být snadno zneužit. Právě o ten kontext, o to prostředí, v němž má fungovat, jde. Přímá demokracie v rukou despoty je oxymóron. Aby mohla fungovat referenda, musíme mít všichni rovný přístup k maximu relevantních informací - a to se týká pro změnu prostředí mediálního.
Milan Valach nesliboval kde komu, že bude prezidentem. Zato kritizoval tzv. přímou volbu, a to proto, že zde spatřoval neslučitelnost s principy přímé demokracie. Nejednalo se mu o to, že kdokoli ze štamgastů U fleků může být hlavou státu. Poukázal na fakt, jak jsou zvýhodněni ti uchazeči, kteří mají za sebou parlamentní stranu či senátory. Na fakt, jak je celý zákon připraven. A do třetice na fakt, že aby mohla být nějaká volba považována za přímou, měl by zde být nástroj na možné odvolání prezidenta občany. To v případě, že se bude chovat v rozporu s tím, na základě čehož byl zvolen či když bude porušovat Ústavu ČR.
Ruku v ruce s chladným jarem přišla rozpačitá pohádka na téma "Jak Princ s Popelkou zachraňovali svět". Z pohádek se snadno může stát horor -- stačí číst klasiky, např. bratry Grimmy. Abychom horor nepřipustili, zajímejme se, co kdo nabízí. Je totiž ještě jedna věc horší, než dlouhodobá deprivace. Totální ztráta iluzí a veškeré naděje. Tomu se braňme.
Diskuse