Odpustky dnešních dnů

4. 7. 2013 / Marek Řezanka

čas čtení 9 minut

Dne 6. 7. 2013 si připomínáme 598 let od upálení Mistra Jana Husa.

Chceme-li plně porozumět jeho odkazu, nemůžeme opomenout dobové souvislosti, které život a dílo tohoto středověkého myslitele orámovaly.

Jednalo se o dobu mimořádně pohnutou. Upadala jak moc českého krále (Václava IV.) a současně procházela krizí katolická církev. Na konci 14. století můžeme pozorovat papežské dvojvládí (Urban VI. A Klement VII.). V roce 1409 se místo vyřešení tohoto problému krize ještě prohloubila, a to vznikem trojpapežství (Řehoř XII., Benedikt XIII., Alexandr V.).

Evropu postihly morové epidemie. První zprávy o vypuknutí moru pocházejí z Číny z počátku roku 1330. Jako první byla zasažena provincie Chu-pej ve střední Číně, odkud se mor šířil do jižních i severních provincií.

Ale již v roce 1356 se z Hesenska začala šířit nová pandemie do celé Evropy. Její kulminace v letech 1357--1360 a 1363--1366 postihla téměř celý známý svět. Tato druhá vlna moru se již Čechám nevyhnula. V našich zemích ji máme bezpečně doloženou v letech 1357--1363.

Strach z moru, který nikdo -- včetně církve -- nedokázal zastavit, se jednak projevil poklesem důvěry v katolickou církev a jednak se zaměřil proti různým skupinám obyvatelstva jako viníkům. Davová hysterie se soustředila například na malomocné (jako na "nečisté") a posléze si našla vhodného obětního beránka. Židy. V celé Evropě byly realizovány židovské pogromy. V Praze došlo k masovému pogromu o velikonocích roku 1389, aniž byli jeho viníci potrestáni.

V letech 1337-1453 byl evropský kontinent kromě moru zmítán stoletou válkou.

Celkově můžeme mluvit o krizi systému. Toto byl svět, v němž Jan Hus začal tvrdě kritizovat nepravosti církve a svou pozornost zaměřil na zcela nepřijatelné prodávání odpustků.

Dnes by se mohlo zdát, že žijeme v naprosto jiné Evropě. Nečelíme žádným závažným epidemiím. Naopak, Evropa stárne. Nezmítáme se ve válečných konfliktech.

Přesto však můžeme mluvit o podobné systémové krizi. V devadesátých letech 20. století byl evropský kontinent zasažen mohutným konfliktem v zemích bývalé Jugoslávie. S jeho následky se potýkáme dodnes.

Projekt Evropské unie, který měl přinést sociální a ekonomickou stabilitu a zabránit válkám v Evropě, získává závažné trhliny. Nejen, že zde chybí nějaká jednotící koncepce zahraniční a obranné politiky, ale likvidují se sociální základy, na nichž byl evropský projekt budován.

Evropou se sice nešíří mor původu biologického, zato ekonomického. Honba za maximalizací zisku hází střední vrstvy, na nichž je stávající systém založen, přes palubu. Chudí zaměstnaní se dostávají do neřešitelné existenční situace, rostou počty nezaměstnaných i nezaměstnatelných. Zvyšují se počty mladých dlouhodobě nezaměstnaných.

Lékařům a doktorům sice nemáme důvod nevěřit, protože by nezvládali neznámou epidemii, ale proto, že je můžeme podezírat z napojení na nadnárodní farmaceutické lobby. To jsou problémy, jež nezmizí mávnutím kouzelného proutku.

Ruku v ruce s touto neutěšenou situací vzrůstají v řadě země fašistické tendence a je hledán zástupný viník, na něhož by bylo možno deprivaci frustrovaných davů zacílit.

Čím dál více je zřetelná korupce politiků -- a nikoli jako individuální selhání, ale jako systémový projev. Lidé přestávají věřit v parlamentní demokracii. Jsou zmateni. Chybí jim vize. Přesto jsou v Evropě majáky sociálního státu, např. v Norsku, ve Švédsku, ale i Finsku. Jde nyní o to, zda k těmto majákům doplují ostatní bouří zmítané lodě v podobě členských států EU, nebo zda tyto majáky budou smeteny obří tsunami asociální politiky, jejíhož kursu se většina evropských států drží.

Co se nám vybaví v den výročí upálení Mistra Jana Husa v souvislosti s domácí politickou scénou? Nejspíš stav, kdy mocenské elity překročily jistou hranici a zahrávají si. Zahrávají si s pojmem demokracie, s právním státem, zahrávají si s námi, s občany. Jedině tak je možné, že byla protlačena podoba státních restitucí, ke které ústavní soudce Musil podotýká: "Dále je notoricky známo, že právě v době, kdy měl být Senátem ČR vrácený zákon znovu projednáván v Poslanecké sněmovně, dali tři koaliční poslanci (Petr Tluchoř, Marek Šnajdr, Ivan Fuksa) najevo, že nehodlají v poslanecké sněmovně podpořit vládu, což by za daného rozložení politických sil mohlo znamenat, že nemusí být přijat ani tento návrh zákona. Tito poslanci se dne 7. 11. 2012 vzdali poslaneckého mandátu a byli téhož dne vystřídáni třemi náhradníky, kteří projevili vládě podporu. Tito tři noví poslanci hlasovali následujícího dne 8. 11. 2012 pro přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi."

Policie nyní toto vše prověřuje -- spolu s dalšími podezřeními na spáchání závažných trestných činů. To se dotýká vlády Petra Nečase jako celku. Vlády, která má tu drzost, že chce ve svém vládnutí pokračovat, jako by se nechumelilo. Vlády, která jako první v historii České republiky má premiéra, nad nímž se vznáší obvinění z korupce. Vlády, kterou pro podezření z korupce během jejího vládnutí opustilo hned několik ministrů, např. Pavel Drobil.

ODS a TOP09 ukazují již delší čas občanům virtuální prostředníček. Že máme vydat Nečase policii? Ani omylem -- a trhněte si, občané. Máme přece mandát od voličů, vzkazují nám. Máme mandát k čemukoli. A nám se od válu nechce. Takže smůla.

Toto není ani moudrý, ani státnický postoj. To je pouze snaha zabránit orgánům činným v trestním řízení, aby konaly svou práci -- a neměly přitom svázané ruce.

Soudce Musil pečlivě vyjmenovává body, proč zákon o tzv. restitucích nikdy neměl vstoupit v platnost.

Například: "Domnívám se, že regulérnost legislativního procesu byla narušena také tím, že příslušné orgány České republiky se náležitě nevypořádaly s otázkou, zda přijímaný zákon není v rozporu s předpisy Evropské unie, zejména se článkem 107 Smlouvy o fungování EU, zakazujícím poskytovat státní podporu způsobem narušujícím hospodářskou soutěž. Ujištění vlády, že žádný rozpor s předpisy EU shledán nebyl (viz body B, C důvodové zprávy k návrhu zákona), nepokládám za přesvědčivé, zejména proto, že ani vládou, ani zákonodárcem nebyl využit žádný z kontrolních mechanismů k ověření souladnosti, předpokládaných v článku 108 Smlouvy o fungování EU. Tím, podle mého názoru, se Česká republika může vystavit riziku sankcí ze strany Evropské unie... Ze všech uvedených důvodů se domnívám, že zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, je v rozporu s ústavními předpisy a že návrhům na jeho zrušení mělo být vyhověno", shrnuje svůj postoj soudce Musil.

Přidává se k němu Pavel Rychetský, jenž upozorňuje, že církevní restituce zcela ignorují platný zákon, na základě kterého v roce 1919 zahájilo Československo velkou pozemkovou reformu. Při reformě se zabíral majetek velkým vlastníkům půdy. Podle tohoto zákona nesmí mít žádný vlastník více než 250 hektarů zemědělské půdy a lesů:

"Toto dosud platné omezení přezkoumávaný zákon zcela ignoruje. Výsledkem je faktický návrat hluboko před 25. únor 1948, neboť jednotlivé oprávněné osoby podle napadeného zákona obdrží pozemkový majetek v rozsahu 200 000 hektarů," říká zcela srozumitelně Rychetský.

Nevzdávejme se. Nerezignujme. Jsou věci, s nimiž bychom se smiřovat neměli. Jinak posouváme hranici toho, co si mocní mohou vůči nám dovolit opět o něco dále. Nevzdávat se a hájit pravdu je jedním z hlavních poselství Mistra Jana.

To druhé -- v dnešní době mimořádně aktuální -- je obsaženo v odkazu husitství jako takového. Nemyslím nyní nějaké zbořené stavby -- ale přístup ke vzdělání. Šíření vzdělanosti mezi prostý lid. Skutečnost, že víru nemusí zprostředkovávat nějaká "autorita", ale že si boží slovo můžeme vykládat sami.

Přeloženo do dnešního slovníku -- nespoléhejme na novodobé kněží, nespoléhejme na média a tzv. osobnosti, co nám předžvýkají. Spoléhejme sami na sebe. Vzdělávejme se. Vykládejme si vše po svém. Učme se sami rozumět, ne čekat, až nám někdo poví, co jak má být. To považuji za to hlavní, co si dnes, 6. 7., připomínáme.

0
Vytisknout
10872

Diskuse

Obsah vydání | 8. 7. 2013