Sto let od prvního vydání Hledání ztraceného času
16. 11. 2013 / Boris Cvek
Včera jsem se k usvědčení své nevědomosti dočetl v The Times Literary Supplement, že ve čtvrtek uplynulo rovných 100 let od prvního vydání prvního dílu monumentálního románu Marcela Prousta (1871-1922) Hledání ztraceného času (À la recherche du temps perdu), totiž Světa Swannových (Du côté des chez Swann). Další díly jsou tyto: Ve stínu kvetoucích dívek (À l'ombre des jeunes filles en fleurs, 1918), Svět Guermantových (Le Côté de Guermantes, 1920/1921), Sodoma a Gomora (Sodome et Gomorrhe, 1921/1922), Uvězněná (La Prisonnière, 1923), Uprchlá, Zmizelá Albertina (La Fugitive, Albertine disparue, 1925) a Čas znovu nalezený (Le temps retrouvé, 1927).
Někdy v době, kdy jsem četl toto Proustovo dílo, v mých 18-19 letech, jsem de facto přestal číst klasické romány "s příběhem", neboť próza pro mne začala být linkou od stylu starých francouzských "moralistů, z jejichž pozorování lidské společnosti Proust vydatně čerpá, po Joyce, Kafku a Burroughse. Proust je ale jiný, neboť v této své rozsáhlé próze vychází z niternosti a niternost zachraňuje, zabývá se prožitky, jejich hloubkou, hodnotou, významem -- a prožitky po "velkých příbězích" naší kultury nejsou jenom to, co zbývá, ale zejména to, na čem každý velký příběh teprve může stát a získat svou smysluplnost. Kvalita prožitků např. určuje kvalitu náboženské víry: zda je pokrytecká, nebo opravdová, zda je povrchní, nebo hluboká. Nejde o "sílu" prožitků, o nějaké běsnění a přesvědčení, nýbrž o jejich niternou kvalitu, o sebereflexi, o vnímavost pro detaily a pro komplexnost a složitost prožívání.
Proust věnuje prožitkům neuvěřitelnou péči a pozornost, a to jak introspektivně, tak pozorováním lidí ve společnosti. Jedna z nejdůležitějších věcí přitom je neustálé kritické objevování naší lidskosti jako pozemské, omezené, vržené, často falešné. Prožitky vyžadují péči, jinak odumírají do klišé, pokrytectví, sebeobelhávání. Tato neustálá péče o odhalování toho shnilého a toho pravdivého, to je pro mne základ Proustova Hledání. Neboť čas ve falši je čas ztracený, neusebraný, zapomenutý, zbytečný. Čas jako hmota našich životů, ve které se dějí, je teprve ten usebraný, neustále hledaný a vytvářený ex post z péče o prožitky.
A zde je kontinuita mezi minulostí a budoucností, mezi kulturami a civilizacemi. Pro mne byl Proustem motivovaný návrat k Mme de Sévigné, vévodovi de Sain-Simon či La Bruyèrovi návratem do budoucnosti, do doby, kdy péče o prožitky bude zase tou živnou půdou kultury, neboť po metafyzice a "velkých příbězích" zůstává v prožitcích všechno, co jsme kdy měli, a právě tak, jak jsme to měli: Bůh, svoboda, láska, duše, nesmrtelnost... Interpretace a skutečné objevení Hledání ztraceného času je teprve před nám
Kompletní nové české vydání Hledání ztraceného času ZDE
Marcel Proust v české Wikipedii: ZDE
Poměrně podrobný článek o Hledání ztraceného času v anglické Wikipedii: ZDE
Diskuse