Konflikt mezi různými druhy osobní svobody

16. 1. 2014 / Miloš Kaláb

Profesor sociologie na Yorkské univerzitě Paul Greyson zadal loni v září svým studentům sociologickou úlohu, kterou měli řešit ve skupinách složených ze studentek i studentů. Řešení úlohy se měli zúčastnit i ti studenti, kteří byli zapsáni k dálkovému studiu "on-line", jednalo se totiž o to, aby byli všichni studenti osobně přítomni. Profesora navštívil jeden student a požádal ho, aby se nemusel řešení úlohy účastnit. Jako důvod uvedl to, že v každé skupině byly dívky a jeho náboženská víra mu nedovoluje, aby se na veřejnosti stýkal se ženami. Student, jehož jméno se v novinách neobjevilo, neřekl, jakou víru vyznává a profesor se neptal. Předpokládal, že se jednalo buď o ortodoxního žida nebo o muslima. Profesora Graysona zarazil vysloveně sexistický přístup studenta a jako opatrný člověk se obrátil na učence, kteří obě víry vyznávali a jejichž studiu se věnovali. Pro jistotu si dal názor muslimského učence potvrdit dalším muslimským učencem a zjistil, že žádné z uvedených náboženství nezakazuje svým věřícím běžný občanský styk se ženami na veřejnosti. Sdělil to svému studentovi a dodal, že jeho žádosti nevyhovuje. Student se s tím smířil, řešení úlohy se ve smíšené skupině zúčastnil a nakonec profesorovi Graysonovi poděkoval za způsob, jakým jeho žádost vyřešil. Někteří komentátoři ve sdělovacích prostředcích s tím byli spokojeni. Zdálo by se, že všechno dopadlo k úplné spokojenosti zúčastněných.

Dozvědělo se o tom ale vedení Yorkské univerzity a pro profesora Graysona nastala velice těžká situace. Vedeníi univerzity se totiž obrátilo na právníky, na Ontárijskou chartu lidských práv a na univerzitní středisko pro lidská práva. Všechny tyto instituce prohlásily, že měl profesor studentovi vyhovět, protože měl respektovat jeho náboženskou víru. K tomuto vyšetřování došlo přestože si student nikde nestěžoval.

Redakční komentář největších ottawských novin The Ottawa Citizen se profesora zastal pozoruhodně tím způsobem, že odsoudil návrh zákona quebecké vlády z loňského léta, podle něhož by neměli provinční zaměstnanci nosit v zaměstnání v pracovní době odznaky své náboženské víry, tedy ani kříže, turbany, burqy, hijaby. Navíc by měli jednat podle požadavků svého zaměstnání a nikoliv podle příkazů svého náboženství. Redakce novin tvrdila, že podle jejího názoru jsou v práci i burqy přijatelné, ale odsouzení profesora za to, že nerespektoval náboženské přesvědčení studenta nebylo správné. Je vhodné podotknout, že návrh quebecké vlády rozdělil quebeckou společnost na přibližně stejné tábory občanů, kteří návrh odsuzovali a kteří s ním souhlasili. Anglofonní Kanaďani ten návrh ve velké většině odsuzovali i když se někteří veřejně zamýšleli nad otázkou, jak by dopadli, kdyby utrpěli zranění, jež by vyžadovalo transfuzi krve a tu by jim sloužící lékař odmítnul poskytnout, protože mu to jeho náboženské přesvědčení nedovoluje. Ženy poukazovaly na lékárníky, kteří odmítali vydat léky, které by mohly negativně ovlivnit jejich plodnost. Jiné ženy měly připomínky k nábožným opatrovnicím dětí, které se před jiídlem modlily Otčenáš v nábožensky odlišném prostředí a jiné ženy připomínaly malé dětí, které se bály zahalených tváří či dokonce celých postav nových opatrovnic. Toto byly náboženské konflikty minulého léta, ale vraťme se k situaci profesora Graysona.

Analytik Andrew Coyne se domnívá, že jsou názory vedení Yorkské univerzity velice blízké názorům quebecké vlády, jenže "v opačném směru" - na jedné straně snaha vyhovět jedněm zbožným za každou cenu a na druhé straně absolutně nevyhovět. Správné je podle pana Coyna uplatňovat "strukturovaný kompromis". Je-li toho zapotřebí, je správné přizpůsobit pravidla okamžité situaci nebo poněkud uvolnit přísné principy a při tom upozorňovat na jiné "soupeřící" principy. Jak silně přizpůsobovat a jak rozsáhle uvolňovat? Prý nás může ke kompromisu velice dobře vést Oakesův 4-dílný pracovní model pro soudce Nejvyššího soudu, týkající se rozhodování o záležitostech Charty lidských práv: (1) Je ten problém naléhavý? (2) Je dosažitelný? (3) Je jiný způsob, jak dosáhnout stejného výsledku s menší újmou na ohroženém principu? (4) Je velikost dosaženého dobra úměrná velikosti způsobené škody? Pan Coyne je přesvědčen, že by vedení Yorkské univerzity dospělo ke zcela odlišným závěrům, kdyby se těmito body řídilo. Jenže ono, podobně jako my všichni, prý dalo přednost pohodlí, které dává dodržování stanovených nařízení.

Naprosto odlišné názory hlásal na podobné polovině strany novin profesor Mark Mercer, který vyučuje filosofii na Univerzitě Sv. Marie. Odmítnul názory redakce i analytika Coyna, protože se prý vůbec nejednalo o konflikt mezi žádostí studenta, aby profesor vyhověl jeho náboženským požadavkům a naším přáním žít ve společnosti, v níž by nedocházelo k diskriminaci. Dokonce sám profesor Grayson prý jednal mylně podobně jako vedení univerzity. Nešlo o problém s náboženstvím. Profesor si mohl položit jedinou správnou otázku a to, zdali by se účel jeho zadání slučoval s tím, že by se některý student nezúčastnil. Profesor Mercer znova popsal situaci: Student požádal profesora Graysona, aby ho vyjmul ze skupinového úkolu, protože ve skupině byly ženy a jejich fyzická přítomnost je proti studentovu náboženskému přesvědčení. Profesor o tom uvažoval a studentův požadavek odmítnul. Děkan Fakulty liberálních umění a profesionálních studií nařídíl profesorovi Graysonovi, aby vyhověl studentově žádosti a odůvodnil to tím, že odmítnutím žádosti hrubě porušil svou povinnost vycházet vstříc náboženské víře svých studentů. O tom, že profesor Grayson uvažoval o konfliktu lidských práv, svědčí, že se obrátil na znalce náboženství. Patrně by tedy studentovi vyhověl, kdyby se dozvěděl, že studentova náboženská víra skutečně nedovoluje, aby zasedl jako muslimský muž ke stejnému stolu se studentkami ke společnému řešení zadané úlohy.

Profesor Mercer usuzuje, že profesor Grayson přikládal určitou pedagogickou hodnotu skupinové úloze, jinak by ji nezadal a nehodlal ji známkovat. Neúčast na jejím řešení by tedy byla na škodu studentova vzdělání. V případě, že by mu povolil, aby se neúčastnil a potom by neznámkoval jeho neúčast jako pochybení, by profesor kompromitoval integritu svého kurzu. Známka B daná studentovi za neúčast nemá stejnou hodnotu jako známka B daná studentovi, který úlohu řešil a při tom se poučil. Profesor Grayson se tedy vůbec nemusel dotazovat náboženských učenců, ale měl si sám položit otázku, jestli se dosáhne cíle jeho výuky, jestliže se student zkoušky nezúčastní. Profesor Mercer dále připomněl, že naše společenské elity odrážejí kvalitu našich univerzit. Úkolem univerzit je vychovávat takovým způsobem, který umožňuje, aby se lidé různého náboženství a různých kultur vzdělali tak, aby mohli zastávat vedoucí místa ve svém oboru. Univerzity, které chápou svoje sociální poslání, by tedy záměrně nenavrhovaly kurzy, které by znepřátelovaly náboženské nebo kulturní menšiny. Zatímco osvobozují člověka od neznalostí a konformity, musí odmítat výzvy akreditačních agentur, aby se stávaly trenéry sociálních elit podle jejich požadavků a musí se držet vlastních závazků ze svých vlastních zájmů. Co tedy s děkanovou přípomínkou, že profesoři mají povinnost podle Ontárijské charty lidských práv? V tomto případě bylo na vyučujícím profesorovi, aby se sám rozhodl, jak se zhostí své povinnosti. Politika lidských práv je bojištěm a je na univerzitách a jiných institucích, aby formulovaly svůj přístup tak, aby nekompromitovaly svoje poslání. Naneštěstí to univerzity nedělají, jak je vidět z toho, že zastávají koncept tak zvaných nenávistných projevů, kde se jedná o občanskou svobodu. Zde profesor Mercer zřejmě připomněl svoje vlastní stanovisko, když se před časem vyslovil proti tomu, aby byl jiný profesor obviněn za nenávistný projev, zatímco se podle něho mohlo jednat nanejvýš o momentálně politicky nekorektní projev. (To byl jiný konflikt osobních svobod.)

Poté, co sdělovací prostředky uveřejnily názory "odborníků na otázky občanské svobody", napsala novinám svůj dopis jedna čtenářka. Tak se do diskuse zapojila jediná žena a to velice případnou připomínkou, že se neustále diskutovalo o náboženských právech studenta nedostat se na veřejnosti do styku se ženami, ale nikdo se nezeptal, jak jeho požadavek přijímají studentky a vůbec ženy. Jsou snad prašivé, aby si student mohl dovolit urážet je požadavkem, že s nimi za žádnou cenu nesmí přijít na univerzitní půdě do styku?

K tomuto problému přidám svou vlastní poznámku. Na ústavu nastoupil nový mladý vědecký pracovník mikrobiolog, který do Kanady emigroval z Pakistánu. Potřeboval elektronové mikrografie baktérií, které studuje a tedy mu doporučili, aby se obrátil na mě. Setkání s ním bylo pozoruhodné, něco takového jsem dosud nezažil. Setkali jsme se poprvé a hned mě svou první otázkou šokoval: "Jste bohatý?" Nezajímal ho mikroskop ani to, zdali se mu budu moci věnovat. Chtěl vědět, zdali jsem bohatý. "Ne, nejsem", odpověděl jsem mu a ve snaze, abych se nestal vyslýchaným hned od prvního okamžiku, jsem opáčil: "Vy jste bohatý?" "Ano, velice", zněla odpověď a ihned následovalo vyjmenovávání ohromného majetku, který v Pakistánu vlastní jeho rodiče a jiní příbuzní. Potřeboval se pochlubit dalšímu člověku na ústavu a udělat dojem? "Zde z vědecké práce nezbohatnete", upozornil jsem ho a v duchu jeho drzé první otázky jsem se ho zeptal, proč vůbec do Kanady emigroval. Prý výhradně kvůli dětem, protože to prý s jeho rodnou zemí nedopadne dobře, tak chtějí být v bezpečí. Pokračoval v otevřeném duchu, že je velice zbožným muslimem, modlí se 5x denně a Bůh mu skutečně pomáhá. Někdy ho doslova chytí za ruku (hned mi to předvedl tím, že mě chytil za ruku) a přivede ho třeba na nějaké západní vyslanectví, aby si podal žádost o vízum. Tak ho "dovedl" až na ústav a do mé laboratoře. Neměl jsem zájem o tento druh diskuse, tak jsem začal prohlížet pod mikroskopem jeho vzorky. Některé byly znečištěné jinými bakteriémi, takže jsem ho na to upozornil. Měl ihned vysvětlení, že to způsobil ďábel. "To myslíte vážně?" zeptal jsem se ho a on mi vysvětlil, že ďábel je všude kolem nás a ničí naše úsilí. Než jsme se rozešli, řekl mi, že má opravdu velký problém. Je u nás příliš mnoho žen ve vedoucím postavení včetně ředitelky ústavu. Co má dělat, když mu podávají ruku? To je přece neslýchané, aby žena podávala ruku muži. Vždyť on tu ruku jako muslimský muž nemůže přijmout i když je to ruka ředitelky. Je přece "jenom žena" a on se nechce zpronevěřit svému náboženství a svým zvykům tím, že by jí dovolil, aby se ho dotkla a tak ho poskvrnila. Co prý má dělat? Poradil jsem mu: "Buď si zvykněte nebo se vraťte do Pakistánu". Když jsem o tom kolegyním řekl, udivila je moje odvaha mluvit tak otevřeně a přičítaly to mému věku a postavení dobrovolníka, který "nemá co ztratit". Nový vědecký pracovník zatím u nás pracuje na dobu určitou. Buď si zvykl on nebo se "přizpůsobily" naše vedoucí, jestliže se obávají, aby nebyly nařčeny z narušování jeho náboženské svobody. Neptal jsem se jich.