Vrtění psem, dokud nepojde

18. 4. 2014 / Lubomír Brožek

čas čtení 5 minut

V zemích, kde je tisk svobodný, není pro novináře hanbou, zastupovat oficiální mínění.
Gabriel Laub

Dominantní témata opentlená palcovými titulky vzbuzují emoce. A čím větší vášně, tím větší sledovanost. Čím větší sledovanost, tím zajímavější příjem z inzerce. Pravda bývá mnohdy příliš obyčejná pro fajnšmekry katastrof. Dominantní témata ji proto užívají jako šafránu v pikantní omáčce, jejíž ostrá chuť dělá z ostatních mediálních krmí pouhé přílohy, bez nichž se opulentní gurmán snadno obejde. Vedlejším produktem dominantních témat je tedy marginalizace fundamentálních témat společnosti. Kvalita vzdělání, dostupnost práva, zdravotní péče, důstojný život seniorů a hendikepovaných spoluobčanů, to vše je mediálně nezajímavé v porovnání s otázkou, jaké označení uniforem měli či neměli ozbrojenci v bouřících se ukrajinských regionech.

Je podivuhodné, kolik energie a prostředků vynaložila média, aby události na Ukrajině zasadila do rámce kýženého obrazu. Viděli jsme například televizní štáby mezi chlápky v maskáčích střílejících do vzduchu při bláznivém lovu na novinářskou kachnu, jež nám posléze bezelstně vykvákala, že se jednalo o "práci ruských profesionálů". Viděli jsme separatisty projíždějící se v obrněncích, vyslaných k jejich pacifikování, abychom se vzápětí dozvěděli, že kyjevská vláda má situaci pod kontrolou. A možná je to dokonce pravda, pokud připustíme, že Ukrajině vládne chaos. Nikdo fakticky neví, co platí, kromě jediného: Čím větší zmatek, tím usilovněji a energičtěji je třeba vrtěti psem. Pravdu nikdo nehledá, pravdu je třeba nejprve stvořit.

Zpráva o Ukrajině se tak stává především zprávou o stavu mediálního světa, v němž se realita s virtualitou propojují jako dvě strany Möbiova listu. Diference mizí, pravda se mění v čiré fantasma. Kdo má jiný názor, přestává být partnerem diskuze a společníkem v hledání východiska a stává se nepřítelem. Vášně se přelívají z mediálního dvorku do ulic a zaplavují je páchnoucím kalem xenofobie. Pro ostravského hoteliéra Tomáše Krčmáře se tak například rázem stali nepřáteli šmahem všichni ruští turisté, které odmítá ubytovat ve svém hotelu Brioni ve Stodolní ulici. Pan hoteliér je na své rozhodnutí (evidentně protizákonné) pyšný a stává se na pomíjivý okamžik vyhledávaným objektem všudypřítomného bulváru, který může považovat za hlídacího psa demokracie snad už jenom opravdový blázen.

Takové psy si v poslední době ovšem oblíbili miliardáři. Dá rozum, že obyčejný voříšek jim nestačí. Nedá se cvičit a chová se nevypočitatelně. Prostě pitomé psisko, co vás občas kousne z pouhého rozmaru. Nic sofistikovaného, nic co by se dalo použít pro regulérní štvanici na ty, co se provinili jiným názorem a chatrnou loajalitou. Tento zvláštní druh nových pejskařů ovšem vehementně tvrdí, že do výcviku svého svěřence zásadně nemluví. Upřímně řečeno, není ani třeba. V samotném mechanizmu média je totiž zakódován spolehlivý filtrační proces, kdy uspět v hierarchii systému může pouze ten, kdo se ztotožní s hodnotovými představami majitele.

Místo hry rozdílů, jak upozorňuje Jean Baudrillard ve spise Fatální strategie, nastupuje progrese stejného, vedoucí k zbytnění, jehož symptomem je nekontrolovatelná tělnatost, jakou vídáme u obsedantních konzumentů hamburgerů. Ovšem stejně jako neforemná těla tlouštíků, jsou přesycené i banky informací, systémy absorbující všechno o všech a všem (a tedy fakticky o nikom a ničem) do jedné symbolické, jednostejné, oficiálně patentované pravdy.

A je lhostejné, zda má mimikry transparentnosti, anebo ji zavrhujeme jako prefabrikovaný produkt obscénního bujení metastazujícího do těla společnosti, v níž se názorová individualita a jinakost stávají ohroženými druhy, podobně jako Taseday. Což byl jistý filipínský kmen, k  němuž (pro zachování autenticity) etnologická rada zakázala přístup... dokonce i etnologům.

Individualita ( a jinakost) se ovšem žádné zvláštní ochraně netěší. Nečeká ji, ani nevyžaduje. Pozitivní je, že přesto přežívá. I to vrtění psem. Neúnavné, že normální psisko by z toho už dávno pošlo. (Koneckonců Ukrajina je jenom jedna z možných simulací.) Přežívá, neboť věří svým vlastním očím a uším. A také svému rozumu a srdci. Věří, že prostý život je příliš rozmanitý a svět nejednoznačný, aby bylo možné udělat z čehokoliv Möbiův pásek a překroutit realitu s virtualitou do jedné roviny, kde nic nepřečnívá, všechno je jasné a definitivní. Jako smrt.

0
Vytisknout
12686

Diskuse

Obsah vydání | 22. 4. 2014