Knihy jsme do Československa pašovali bez pomoci cizích rozvědek

7. 11. 2014 / Jan Kavan

čas čtení 9 minut

Novinář Štěpán Kotrba, který se účastnil konference k 25.výročí Listopadu, pořádané Evropským hnutím v České republice, nadací Železná opona a Informační kanceláří Evropského parlamentu 5.11.v Praze, o ní napsal článek pro BL, který mi vyrazil dech, přestože jsem již poměrně otrlý, pokud jde o různé novinářské kachny, bubliny, pomluvy či zkreslenosti. Štěpána Kotrbu jsem vždy vnímal jako sice velmi svérázného, ale vzdělaného a zkušeného novináře, který si nebere servítky a snaží se nazývat věci pravým jménem, i když se mu ne vždy povede. Kotrba se roky zabývá nejrůznějšími konspirativními teoriemi či prací různých rozvědek a tajných služeb. Nezbývá mi než konstatovat, že ochořel nevyléčitelnou nemocí z povolání.

Já jsem na zmíněné konferenci vystoupil (BL vydaly celý text mého projevu 7.11.) a mj.jsem popsal i mé aktivity během dvacetiletého exilu v Británii, kde jsem založil a řídil agenturu Palach Press, odkud jsem po celou dobu zajišťoval pašování nedovolené literatury do tehdejšího Československa. V období od ledna 1971 do listopadu 1989 jsme domů dovezli asi 20 tun literatury, nějaký filmový materiál, rozmnožovací přístroje apod. Vše jsme pašovali ve speciálně upravených kempinkových vozech, kterých sem bez problémů dojelo více než 50. Jeden byl zadržen v dubnu 1981, což vedlo k téměř roční pauze, po níž jsme pašovali zásilky menšího objemu. Kromě toho jsme domů pravidelně posílali kurýry, kteří, nejméně jednou za dva měsíce, přiletěli na víkend s dopisy a vzkazy a vyváželi ven citlivější písemné materiály. Žádný z těchto kurýrů nebyl nikdy zadržen.

Jiřina Šiklová, která tyto zásilky přebírala od února 1977 do svého zatčení na jaře 1981, jej nazvala "životním kanálem" a ocenila jak jeho pravidelnost, tak i obrovský objem (300-400 kg v každé zásilce). Kempingové vozy jsme zhruba po dvou letech měnili a používali jsme jak britské, tak později i francouzské. Není mou vinou, že se během čtvrtstoletí od Listopadu 1989 téměř nikdo tímto spojením mezi českou opozicí a Západem nezabýval. Výjimkou byl jen brněnský student Roman Tureček, který o tom napsal v roce 2010 svou bakalářskou práci pro Masarykovu univerzitu. Domnívám se, že hlavním důvodem tohoto nezájmu je skutečnost, že řidiči i kurýři byli vesměs buď britští levicoví liberálové nebo míroví aktivisté či trockisté z britské pobočky 4.internacionály (IMG). Ve Francii jsme řidiče rekrutovali pouze ze dvou vzájemně znesvářených trockistických skupin. Mezi kurýry bylo i několik mých irských a chilských levicových přátel. Pro české historiky disentu asi není snadné přiznat, že české opozici výrazně a dlouhodobě pomáhali stoupenci západní levice, včetně té radikální. Pokud vím, tak to z disidentů jednoznačně přiznal jen Petr Uhl ve své knize "Dělal jsem, co jsem považoval za správné".

Pro konspirátora Kotrbu je tato skutečnost nestravitelná a nepochopitelná. Ve svém článku spekuluje o pěti variantách, jak bylo možné toto spojení vybudovat a 20 let udržet. Nazývá je zázračná, optimistická, realistická, pesimistická a katastrofická. Jen první, tzv.zázračná, odpovídá skutečnosti. Podle Kotrby je nemožná neboť "humanitně vzdělaný intelektuál v civilním sektoru" nemohl nikdy získat potřebné "speciální informace a znalosti". Pochopitelně jsem tyto znalosti a potřebné zkušenosti neměl. Ale mělo je několik britských občanských aktivistů z prostředí spolupracovníků mírové skupiny, která byla ostře kritická k oběma velmocem. Někteří dokonce v srpnu 1968 protestovali proti invazi do Československa v hlavních městech invazních států. Důvody proč a kde tyto zkušenosti získali, jsem již jindy a jinde sdělil, ale dnes si je nechám pro sebe, neboť Kotrba by mi to určitě neuvěřil.

Je zajímavé pozorovat jak je nezávislý novinář, který často píše o občanské společnosti a jejích aktivistech, zcela neschopný pochopit, že "konstrukci úkrytů v dodávkách, výrobu falešných dokladů i další činnosti, nutné pro úspěch boje s pohraničníky i agenty StB" mohou zvládnout právě občanští aktivisté bez jakékoliv pomoci kterékoliv tajné služby nebo vojenské složky. Pro mozek ponořený do konspirativních teorií a spekulací, je tato pravda čtvrtou dimenzí. Jména mých zahraničních přátel, bez jejichž obětavé a nezištné pomoci bych tento kanál nikdy nevybudoval, nejsou neznámá. Sdělil jsem je Václavu Havlovi na začátku roku 1990. Naivně jsem se domníval, že by třeba někdo z nich mohl dostat nějaké vyznamenání. Nestalo se tak. A tak jsem jim aspoň poděkoval jako nově jmenovaný ministr zahraničí v roce 1998 a uspořádal jsem pro ně dvě recepce, jednu v Praze a jednu v Londýně. Dva z nich se toho, bohužel, již nedožili.

Mimochodem Kotrba má asi pravdu v tom, že exil byl "promořen agenty východních služeb". Jenomže já jsem s českým exilem v podstatě nespolupracoval. Pavel Tigrid, Josef Škvorecký, Jiří Loewy, Adolf Müller a pár dalších mi dodávali své knihy a časopisy pro pašování do Československa, ale o tom kdo a jak to realizuje, nevěděli. O něco více věděl Jirka Pelikán ,ale také bez konkrétností. Výjimkou byl jen bývalý politický vězeň a můj kamarád z dětství Aleš Macháček, který však přicestoval do Londýna až v květnu 1985 a pak mi skvěle pomáhal. Tu černou a riskantní práci vykonávali zahraniční aktivisté, kteří to dělali zcela nezištně a z politického nebo morálního přesvědčení.

Je nesmírně smutné, i když ne překvapující, že všechny ostatní Kotrbovy varianty jsou postaveny na premise účasti tajných služeb, buď československé nebo britské nebo obou ve vzájemné spolupráci, a v jedné variantě zmiňuje dokonce i KGB. Pokud by měl Kotrba pravdu, tak aspoň některé skupiny disentu byly pod kontrolou těchto služeb neb prý byly "z politického hlediska neškodné". Pokud jde o mne, tak jsem byl, podle Kotrby, buď agentem nebo dvojitým agentem nebo dokonce agentem KGB, který za pomoci západních tajných služeb pomáhal českému disentu, který jsem ale současně "rozkrýval a paralyzoval". Kotrba nevysvětluje proč se mi -- v této variantě - nepodařilo disent paralyzovat tak dokonale, aby nemohl přispět k listopadovým změnám v roce 1989. Kotrba rovněž zcela ignoruje fakt, že se české nezávislé soudy a čeští pravicoví novináři a politici pět let usilovně marně snažili najít aspoň malinký důkaz nějaké mé spolupráce s nějakou tajnou službou. Holt kde nic není, ani Kotrba nemůže brát.

Chtěl bych na tomto místě ještě poděkovat Janu Čulíkovi za jeho rychlou reakci na Kotrbovy absurdní spekulace. Jan Čulík sice dokonce dvakrát zmiňuje, že je možné, že jsem byl vysoce placeným Jamesem Bondem, ale pokaždé dodává, že je to "velmi nepravděpodobné". V době, kdy pro Palach Press překládal materiály Charty 77 a především dost legalistická a málo čtivá prohlášení VONSu, tak si pamatuje, že jsem neměl "žádné peníze". Dodatečně se mu omlouvám, že jsem mu za tyto neocenitelné překlady nemohl platit více než těch pouhých 30 liber. Dovolte mi, pane šéfredaktore, ale jednu malou opravu. Vaše kamarádka, která si Vám stěžovala, že jsem často "neplatil účty za letenky, protože jsem na to neměl", poněkud přeháněla. Kdybych cestovní kanceláři jen jednou jedinkrát nezaplatil účet za letenku, tak už mi žádnou další nikdy neprodali. A já jich potřeboval dost, ne pro sebe, ale pro kurýry. A ne všechny knihy a časopisy, které pašovali, jak správně píšete, "levicoví nadšenci z Francie a z Británie" "vydávala na koleně hrstka českých nadšenců". Některé české časopisy či cizojazyčné knihy byly vydávány profesionálně a Kotrba by tam jistě objevil významnou finanční pomoc. Někteří lidé, kteří s tím byli spojeni, dostali po roce 1989 i státní vyznamenání a proč ne? Dělali záslužnou práci. Jenom bych pro pana Kotrbu měl důležitou informaci: Ne vše, co se kolem nás děje, je výsledkem práce tajných služeb. Chápu, že se Vám to zdá neuvěřitelné, či přímo zázračné, a je mi Vás proto upřímně líto.

0
Vytisknout
10503

Diskuse

Obsah vydání | 11. 11. 2014