"Co kdyby Rusko zřídilo základnu v Latinské Americe?"

9. 12. 2014 / Karel Dolejší

čas čtení 8 minut

Když se z čistě propagandistických důvodů klade rovnítko mezi asociační dohodu Ukrajiny s EU (která se nerovná členství a nemusí ke členství vést) a začlenění Ukrajiny do NATO (proti němuž by kromě řady evropských zemí hlasovali i mnozí stále izolacionističtější američtí republikáni), zaznívá často otázka: "Co by asi tak dělaly USA, kdyby si Rusko zřídilo základnu v Latinské Americe?"

Přítomnost vojsk NATO na Ukrajině nikdy nebyla v jednání a i otázku přítomnosti jednotek NATO mimo tradiční členské země podrobně upravuje smlouva s Ruskem, nicméně zkusme vzít otázku vážně: "Co by dělaly USA, kdyby si Rusko zřídilo základnu v Latinské Americe?"

Kromě trvalé vojenské přítomnosti na území Kuby a Venezuely Moskva nyní usiluje také o základnu na území Nikaraguy, které poskytuje z hlediska poměrů v regionu obvyklých značně rozsáhlou vojenskou pomoc. A sousední Kostarika, s níž prezident Daniel Ortega v roce 2010 účelově rozdmýchal pohraniční spor, se takového scénáře začíná silně obávat.

V době po svržení diktatury klanu Somozů na přelomu 70. a 80. let byla Nikaragua v zásadě "hrdinským státem". Postavila se dominantnímu vlivu USA a čelila nevyhlášené severoamerické intervenci by proxy, vedené CIA dokonce i proti vůli Kongresu. V té době i řada západoevropských států Nikaraguu podporovala a neschvalovala politiku Spojených států vůči této zemi.

Politický comeback sandinistů a jejich prezidenta Daniela Ortegy na počátku nového tisíciletí je ovšem už jiná historie. Jakkoliv je s ohledem na historickou zkušenost pochopitelné, že Ortega nevěří USA, a to ani po deklaraci neplatnosti Monroeovy doktríny, narůstající vojenská pomoc Ruska a oznámené plány na zřízení ruské základny jdou daleko za rámec pouhého udržení rovnováhy a nezávislosti. Naopak v regionu, který byl dlouho zbaven vážnějších mezistátních konfliktů, vytváří takové aktivity vojenskou nerovnováhu a napětí.

Z hlediska evropských měřítek Nikaragua sama rozhodně "neharaší zbraněmi". Na zbrojení vydává 0,7% HDP, což je v zásadě podíl výdajů srovnatelný s Ukrajinou (0,8% HDP). Regionální kontext je ovšem jiný - a zatímco v argumentaci Managuy se straší Kolumbií a pašeráky drog, sousední Kostarika zrušila armádu již po skončení občanské války v roce 1948. Ve skutečnosti neexistuje žádný podstatný územní spor mezi Nikaraguou a Kolumbií a nedochází k žádným "pohraničním" konfliktům (obě země spolu nesousedí, někdejší americké vměšování probíhalo z území Hondurasu). Když Ortega v roce 2010 účelově rozdmýchal pohraniční konflikt s Kostarikou v oblasti Isla Calero ZDE a následně odmítl uznat autoritu Organizace amerických států v této záležitosti, už to samo o sobě stačilo, aby Kostarika znervózněla. Perspektiva trvající ruské vojenské pomoci Nikaragui a dokonce trvalé vojenské přítomnosti na jejím území vede samozřejmě k ještě větším obavám.

Nikaragua plánuje modernizaci ozbrojených sil vybavených dosud směsí výzbroje převážně ze zemí bývalého východního bloku a klíčovou roli v tomto modernizačním programu hraje ruská pomoc ZDE. Jen v roce 2011 dosáhla tato pomoc objemu 26,5 milionu dolarů, uvádí americké vládní zdroje - téměř devětkrát více, než kolik země souběžně dostává z USA.

Ortega, který se v roce 2011 nechal znovuzvolit v rozporu s ústavou, rozsah a povahu vojenské spolupráce s Ruskem tají a je-li přímo dotázán, argumentuje falešnou "ekvivalencí" s americkou pomocí. Dosud známé informace hovoří o tom, že ruská pomoc byla zahájena v roce 2008 a zahrnuje financování, vybavení a výcvik nikaragujských jednotek. Ačkoliv ústava zakazuje zahraniční vojenské základny na území Nikaragui, parlament opakovaně povoluje na půl roku pobyt ruských jednotek, lodí a letadel na území tohoto státu. Moskva na rozdíl od Managuy hovoří otevřeněji a úmyslem zřídit v Nikaragui vojenskou základnu se netají.

Jak vysvětlil ministr obrany Sergej Šojgu ZDE, základna v Nikaragui je geograficky výhodná, protože ruským válečným lodím umožní doplňování paliva v blízkosti rovníku. Kromě toho má být ruská vojenská přítomnost spojena s budování nikaragujského průplavu, Ruskem financovaného projektu se záměrem konkurovat Panamskému průplavu. Projekt průplavu nezahrnuje deklaraci neutrality a povolení k vybudování průplavu umožňuje také vybudování vojenské základny ZDE.

Ruská vojenská pomoc Nikaragui zatím zahrnuje dodávku dvou vojenských vrtulníků, obrněných bojových vozidel Tigr a vybudování armádního výcvikového centra. V letošním roce byl dodán zdarma letový simulátor v hodnotě 15 milionů dolarů ZDE.

***

Ruská ekonomika jako celek obnáší necelá 3% globálního HDP ZDE a navzdory velmocenským ambicím zůstává Moskva ekonomickým trpaslíkem bez vyhlídky na podstatná zlepšení. Tuto situaci se snaží řešit "asymetrickou strategií", ve které ekonomické soupeření nahrazují vojensko-politické hry s vyšší mírou rizika, než jaké je obvykle přijatelné pro ostatní země. Ruská hra s ohněm a předvádění svalů nyní ve zvýšené míře zasahují i evropský prostor, ale zdaleka se neomezují pouze na něj. Ruské plány v Nikaragui znamenají budování strategicky důležité ruské základny v oblasti tradičně vnímané jako doména USA. Není třeba klást rétorické otázky, co by bylo, kdyby. Je třeba pouze sledovat, jak se USA v této situaci zachovají.

Pokud bude Nikaragua s ruskou pomocí vytrvale posilovat své ozbrojené síly a nepřikročí k urovnání pohraničního sporu s Kostarikou, který Ortega cíleně rozdmýchal, Kostarice pochopitelně nakonec nezbude než přistoupit k bezprecedentnímu kroku a revokovat historické rozhodnutí o zrušení armády. Po něm logicky budou následovat závody ve zbrojení v regionu, který velmi dlouho nic podobného nezažil a jehož nejpalčivější potřeby se týkají docela jiných témat než armády a vyzbrojování.

***

Toporné globalistické úvahy o "vyvažování" Spojených států Ruskem v podmínkách již řadu let probíhajícího vzniku lokálně zakotvených systémů regionální bezpečnosti jsou ukázkou činnosti studenoválečnických mozků aplikujících staré rutiny na novou skutečnost, jejíž charakter není z jejich strany vůbec rozpoznán. Podobně utopický multipolarismus ignorující kategorii "revizionistická mocnost" a její význam pro dosahování stability systému mezinárodních vztahů pracuje s neudržitelným předpokladem, že revizionisté přispívají k dosažení mocenské rovnováhy, přičemž vůbec nebere na vědomí jejich typicky extrémně riskantní jednání a ignorování stávajících pravidel.

Opatrnost při případném poskytování přímé vojenské pomoci Kyjevu je samozřejmě namístě a také bude nepochybně aplikována, kromě jiného kvůli nepříjemným zkušenostem s tím, jak západní pomoci zneužil bývalý gruzínský prezident Michail Saakašvili. Kdyby ovšem Rusko Ukrajinu nenapadlo, vojenská pomoc Západu Kyjevu by měla marginální charakter a nikdo by ji neřešil. Ani za současných okolností však není zdaleka jisté, zda k takové pomoci vůbec dojde. Kyjev ostatně nenatahuje ruce po každé nabídce, jak ukázala kontroverzní kauza s kanadskými bojovými letouny CF-18, jež Ukrajina odmítla. (Následně byla celá kauza halasně dementována.)

Při tom všem se nicméně nehodí ztrácet ze zřetele širší perspektivu. Posilování ruské vojenské přítomnosti a vlivu v Latinské Americe není o nic méně agresívní, riskantní a nezodpovědnou aktivitou, než ne zrovna domyšlené uzavírání asociačních smluv ze strany EU. Jenže zatímco v případě Ukrajiny Moskva za účelem ospravedlnění vlastní agrese vymýšlí virtuální vojenské hrozby, souběžně cíleně destabilizuje jiný světový region a snaží se přitom vyvolat dojem, kdo ví jak tím neposloužila "světovému míru".

0
Vytisknout
13213

Diskuse

Obsah vydání | 11. 12. 2014