Jak natočit film, který se bude líbit i za třicet let

11. 5. 2015 / Tomáš Franke

Jak to začalo

Náš příběh začíná neslavnými událostmi roku 1968. To, že nás navštívily ruské tanky a že to nebylo jen dočasně asi většina z vás ví. Co ale určitě nevíte, že skupina televizních techniků sebrala v garážích přenosový vůz a přes týden z něj načerno vysílala. Z rozestavěných Kavčích hor, z Tesly Hloubětín, z výzkumného ústavu na Novodvorské i z paneláku na Petřinách. Druhá skupina techniků se vypravila na Šumavu, na vysílač Kleť. Odtud je to jen kousek do Rakouska a do Západního Německa. Tak byl svět informován o tom, co se tu dělo. Spojkou mezi těmito skupinami byl budoucí šéf Novy, Vladimír Železný. Na Kleť vozil materiály natočené v ulicích Prahy a jednou ho při tom málem zastřelili.

Po takové vzpouře musel nutně následovat trest. Většina vedoucích pracovníků byla vyhozena, stejně jako hlasatelky Kamila Moučková a Heda Čechová, které se vysílání účastnily. A nastala normalizace. Strana a vláda se tím ovšem zbavila spousty odborníků schopných vést televizní vysílání. Protože lidí, kteří to dokážou není dost, musí soudruzi paradoxně sáhnout i po těch, kteří nechtěli vstoupit do strany.

Tak se šéfem redakce zábavy stal Vladimír Dvořák. Ten, kterého všichni známe z Televarieté. Jako reakci na příjezd ruských tanků vyhlašuje Dvořák cyklus na téma českých dějin, aby pozvedl morálku nalomeného národa. S cyklem ale narazí, v té době dokončovaný seriál F.L.Věk měl potíže, jeho poslední díl se vůbec nesměl vysílat. Z cyklu se realizuje jen pár drobných dílek, většina inscenací skončí už ve stádiu scénáře.

Od poloviny 70. let frčí pracovní tématika, vznikají seriály jako Muž na radnici, Inženýrská odysea, Plechová kavalérie nebo Žena za pultem. Některé jsou celkem slušné, jiné nuda.

Jak obejít cenzory

Dvořák ale ví, že to není to pravé ořechové. Lidi přijdou domů z práce a chtějí se hlavně pobavit a odpočinout si. A to při pohledu na práci jde jen těžko. Chce pro lidi opravdovou zábavu. Jak to ale udělat, aby do toho ti protivní cenzoři mluvili co nejméně? Oživí tedy zapadlý pořad Televarieté, přidá artisty, scénky, zahraniční hosty a spoustu legrace. Dál hledá nové téma a přemýšlí, jak co nejvíc odstavit cenzory. Nakonec vyhlašuje cyklus o lásce. Láska ve všech podobách, od školních let až po stáří. Musím hned poznamenat, že spoustu pořadů vzniklých pod jeho křídly dnes řadíme do zlatého televizního fondu. Do projektu se zapojí většina autorů i dramaturgů. Jiří Hubač píše příběh o hledání dávné lásky Lístek do památníku s Karlem Högerem a Blankou Waleskou a Stellou Zázvorkovou. Markéta Zinnerová zase píše seriál o rodičích a dětech Tajemství proutěného košíku. A ještě později mnohem slavnější seriál My všichni školou povinní, kde měl původně hrát i Tomáš Holý. Celkem vzniklo několik desítek TV filmů a několik seriálů zabývajících se vztahy mezi lidmi. Kolik jich bylo, to už dnes nedají dohromady snad ani v historici v České televizi. Bylo jich opravdu mnoho. Díky chytře zvolenému tématu je v cyklu o lásce možné psát obecně o vztazích mezi lidmi. Od poloviny 70. do poloviny 80. let je prostě zlatý věk televizních filmů se srdcem...

Jak najít inspiraci

Do cyklu o lásce se zapojila i jedna ze začínajících režisérek. Její vlastní život by mohl klidně posloužit pro příběh Popelky 20. století. V 15 letech měla těžkou autonehodu, proletěla tehdy ještě ne dost bezpečnostním sklem a několik měsíců nebylo vůbec jasné, zda bude hezkou holkou, nebo adeptem na Terminátora. Naštěstí to dopadlo dobře ale zas tu byl politický škraloup – příbuzní emigrovali a ona místo na vysokou školu šla do továrny na hrnce. Ta paní umí dokonce i svářet. Pak se seznámila se svým budoucím mužem. Když spolu byli jednou večer v kavárně, přisedl k nim seriózní pán. Při konverzaci došla řeč na zaměstnání a ten pán jí nabídl místo asistentky režie v Československé televizi. Jmenoval se Jaroslav Dietl a troufám si odhadnout, že to jméno asi znáte. Jako Popelka přešla od broušení hliníkových kastrólů na místo snů.

Narodil se jim syn Petr ale později se zase rozvedli. Vystudovala večerně dramaturgii, stala se režisérkou a natočila několik studiových televizních inscenací. Chtěla natočit svůj první celovečerní televizní film. Dvořákův cyklus byla pro ní ta správná výzva. Téma, které si vybrala vás asi nepřekvapí: „Osamělá matka s osmiletým synem“.

Když bylo Petrovi osm let, nebylo s ním k vydržení. Vzal si mámin notes, četl jména kameramanů, osvětlovačů a herců a hledal si náhradního tatínka. Máma musela u každého mužského jména vysvětlovat, že ten pán je ženatý a že už má své vlastní děti. Dalším problémem byly hory. Mámino natáčení a výlet na hory nešlo nikdy dát dohromady. Když odjeli na prázdniny k dědovi, přijel tam i Petrův bratranec Zdeněk. Od táty dostal za vysvědčení psa, přítulného pudlíka Bena. Petrovi ovšem zaměstnaná maminka pejska nedovolila.

„Všichni jedou na hory, všichni kluci maj tátu a já nemám ani psa!"

Ten bratranec Zdeněk byl pěkné číslo a třídní šašek. Jednou našel doma klíč od trezoru a přinesl do školy ukázat tátovu bouchačku. Což byl v době normalizace průšvih přímo grandiózní. Pistoli měl sice legálně, i tak ale musel úřadům vysvětlovat, jak se dostala do rukou klukovi.

Jednoho dne odjela Zdeňkova třída na školu v přírodě. Jak už to tak na školách v přírodě bývá, třída byla jako utržená ze řetězu a pořádně zlobila. A jak už to tak bývá, když chtěla mít učitelka chvíli klid, rozdala dětem papíry a vyhlásila téma výkresu: „Moje nejoblíbenější domácí zvíře“. Když pak výkresy sbírala, nestačila se divit. Na Zdeňkově výkresu byla velryba s puntíkovaným šátkem kolem hlavy.

„Proč má ta velryba zavázanou hlavu?", ptala se učitelka hloupě. Co má malý kluk odpovědět na takovou blbou otázku?

„Protože jí bolí zub."

Milovníci českého filmu teď jistě zpozorněli. Ano, ta začínající režisérka a Zdeňkova teta se jmenovala Marie Poledňáková.

Tím se věci daly do pohybu. Když šla třída na oběd, řev v jídelně byl větší, než obvykle. Zdeněk totiž stál před nastoupenou třídou, předváděl kuchařkám, jak vytrhnout velrybě stoličku a kuchařky i děti řvaly smíchy.

„Sestrojíš vodní jeřáb, dáš velrybě vagón Algeny, načasuješ nálož dynamitu, 3...2...1...BUM"

Když po nějaké době poslali Zdeňka pro změnu zas na pionýrský tábor, vybavili ho seznamem zákazů a na prvním místě byl zákaz lézt na stromy. Na strom sice nevylezl, zato se vyšplhal na elektrický stožár. Když zjistil, že bude malér jako hrom, tak napsal domů dopis, ve kterém se pro jistotu ke všemu přiznal. Hádejte, kterou památnou větou dopis končil.

Kostra příběhu byla napsána za jedno odpoledne. Čím budou Vaškovi rodiče? Nabízela se režisérka nebo herečka, ta je po večerech v práci. Marie Poledňáková od mládí miluje tanec. Vaškova maminka bude baletka, téměř každý večer v divadle.

A čím bude tatínek? Pro inspiraci není třeba chodit daleko, někdy stačí jen k synovi Petrovi do pokoje. Petr v té době četl knihu Himalájští tygři o prvních výpravách na osmitisícovky. Kniha poskytne inspiraci hned dvakrát. Jednou pro povolání tatínka – horolezce a podruhé při natáčení. Jen si vzpomeňte, co to Vašek poslouchá v rádiu.

Vaškův tatínek bude horolezcem, před léty náhodně potká maminku na lyžařském kurzu. Pak se oba rozejdou, on odjíždí na Annapurnu ona do divadla. Z jejich setkání se narodí až příliš zvídavé dítě - Vašek. Maminka se dočte o expedici v novinách, místo aby tatínka vyhledala, napovídá Vaškovi, že jeho táta je mrtvý pod lavinou.

Jak natočit Velrybu

Druhým nejdůležitějším problémem je správné obsazení filmu. A o filmu, kde hlavní roli hrají děti to platí dvojnásob. O Janě Preissové a Františkovi Němcovi uvažovala Marie Poledňáková už od chvíle, kdy se rozhodlo o povolání rodičů. Oba je totiž znala a také věděla, že Jana studovala balet.

Horší to bylo s představitelem Vaška. Předepsala si osmiletého kluka, protože i jejímu synovi Petrovi bylo osm, když jí začal shánět náhradní tatínky. Stejně dobře také věděla, že čím menší dítě, tím dřív ho natáčení přestane bavit a bude konec. S malými dětmi nikdy netočila a Velryba bude jejím prvním samostatným celovečerním filmem.

Na konkurs do Národního domu na Smíchově přišlo víc než 160 dětí. Z nich postupným výběrem vznikla skupinka asi 12 kluků. Tomáš Holý byl v téhle skupince nejmladší a nejdrobnější. S většími kluky a s lidmi, které neznal se příliš nebavil.

„Tak malé dítě nemůže vydržet natáčení", řekla Marie a poslala ho domů spolu s dalšími šesti dětmi. Zbyla skupina pěti kluků, se kterými se budou dělat kamerové zkoušky.

Netušila, že Tomáš už točil. Celé předchozí léto, tři měsíce, strávil na natáčení. A jeho kamarády byla nejen celá tlupa dětí a laskavý režisér Oldřich Lipský ale i trikový kameraman Vladimír "Mulínek" Novotný. Točila se totiž hudební komedie pro děti Ať žijí duchové! Když sestavoval geniální perspektivní triky s trpaslíky, Tomáš se díval. Vyptával se na všechno, co ho zajímalo. A kameraman Novotný zase Tomáše, coby osobu znalou, nasazoval do záběrů, kde je nutná interakce živého herce s trikovým záběrem.

Najednou se otevřely dveře a v nich stál Tomáš. Nemluvil, jen posunky naznačoval, že si tam zapomněl kulicha a culil se na paní režisérku. „Vemte toho prcka zítra na kamerové zkoušky", houkla Marie asistentce.

Tahle náhoda navždy změnila svět českého filmu a taky měřítka televizní sledovanosti. Je velice pravděpodobné, že kdyby Marie Poledňáková nedostala tuhle výraznou osobnost, tak by asi nevznikla ani komedie století S tebou mě baví svět.

V noci napadl sníh. Druhý den, na Mikuláše 1976, se konaly kamerové zkoušky. Rodiče dovezli své ratolesti na konečnou tramvaje, kam pro ně přijel minibus z Barrandova. Tomáš se mezitím vyválel v mokrém sněhu tak, že ho dvě asistentky musely sušit.

Na kamerových zkouškách byli také filmoví rodiče. Marie s každým z kluků natočila dva zkušební záběry, s tátou a s mámou. Tomáš spletl, co se dalo. Většina lidí si myslí, že Tomáš Holý byl šoumen. Ve skutečnosti byl ale dost stydlivý a před lidmi, které neznal, se rozhodně nepředváděl.

Pletl si vdát se a oženit se a vzápětí se opravoval. Když si však na nové rodiče zvykl, byl až neuvěřitelně družný a také velmi jemný a citlivý. Najednou bylo jasné, že Vaška nikdo jiný hrát nemůže. Marie se zeptala obou rodičů, kterého kluka by si přáli. Oba si jednohlasně a bez váhání vybrali Tomáše.

Natáčení začalo v únoru 1977 v Krkonoších. Venku byla obleva a Marie nemohla spát. Poslouchala, jak ze střechy padá rozmoklý sníh a litovala, že se do projektu vůbec pustila. Když ráno odjížděli do Svatého Petra, začalo sněžit. Všechny horské exteriéry se povedlo natočit v nádherné zimě.

Když se pátý den vrátili do hotelu, Tomáš byl rozpálený, měl horečku a kýchal. Marie byla zoufalá. Já věděla proč nechci točit. Někdo ze štábu odjel do sousední vesnice, asi tam měl známé. Do Tomášova pokoje vešla babka kořenářka. Uvařila Tomášovi bylinkový čaj a zabalila ho do tvarohu. Ráno byl Tomáš bez teplot a v dobré náladě.

Hned druhý den po návratu z Krkonoš přišly na řadu interiéry v bytě postaveném v ateliéru. Tomáš na horách každý den vyváděl ve sněhu s Františkem Němcem a doslova se do něj zamiloval. Měl se svými filmovými rodiči tak dobré vztahy, že jim dokonce říkal mámo a táto.

Jako první byl na řadě slavný záběr s puntíkovaným šátkem a bolavým zubem. Jak ale vysvětlit osmiletému klukovi, že má svého tátu nenávidět? Tomáš už seděl v pyžamu na posteli a Marie si k němu sedla.

„Povím ti tajemství, chceš?"

Tomáš přikývl.

„Ukázalo se, že tvůj tatínek, ten František Němec je podrazák, nechce se na tebe přijít podívat."

„To není možný, já ho znám. Je to kamarád."

Tomáš se naštval a začínal natahovat, při tom mu otekly tváře, jako by ho opravdu bolel zub.

„Kamera, jedem..."

Tomáš nemusel nic hrát, všechno je tak opravdové. Jenom divák neví, že Tomáš se ve skutečnosti zlobí na paní režisérku, ne na tatínka.

„Kdyby tě měl rád, mami, tak by přišel aspoň na sobotu. Nebo na moje narozeniny..."

Tahle nálada neopustila Tomáše celý den. Když pak František Němec opravdu přišel a přinesl krabici s autíčky, Tomáš ho jen setřel pohledem a krabici demonstrativně překročil.

Druhý den nachystala produkce na pracovní pult řízky, vajíčka, strouhanku a mouku. Marie už tušila Tomášův obrovský herecký potenciál. Řekla tedy Tomášovi, aby v rádiu poslouchal příběh o horolezcích a obaloval při tom řízky. Záměrně mu dala jen obecné pokyny a neřekla nic o tom, jak se řízky obalují. Což Tomáš samozřejmě neuměl. Záběr je tedy Tomášovou vlastní improvizací na dané téma..

Takových záběrů, kdy nechala Tomášovi volný prostor je ve filmu víc. Například záběr na hotelovém pokoji. Tomáš dostal jen příkaz, že má mámu přesvědčit, aby ho pustila do baru na zmrzlinu. Jana naopak byla neoblomná. Vznikl nádherný záběr, kde Tomáš nejprve Janě nabízí svetr, který jí sluší. Pak takticky mámu přemlouvá. Když se to nepovede, tak po ní požaduje, aby se s ním pomazlila.

Natáčení končilo jarními exteriéry. Když se točil záběr před školou na Petřinách, kde Vašík dostane štěně, Marie s hrůzou zjistila, že majitelé mezitím nechali pejska ostříhat. Tomáš si toho taky všimnul a mimo kameru to komentoval. Film se samozřejmě netočí chronologicky, takže Beník do rána zázračně obroste.

Tomáš zásadně nehrál podle scénáře a nechtěl mluvit tak, jak mu dospělý autor předepsal. Trval si na tom, že to řekne svými vlastními slovy. Prakticky všechny jeho role jsou mluvené jeho kouzelnou dětskou hovorovou mluvou. Tím Tomáš pozvednul své filmy o stupeň výš. Práce s ním vypadala tak, že si nechal vyprávět, o čem záběr je a pak vstal a zahrál to tak, jak by se v takové situaci choval on sám. Odmítal být cvičenou opičkou, která dělá to, co je napsáno ve scénáři, A v tom je kouzlo jeho filmů - zůstává v nich Tomášem Holým.

Když Tomášovi nějaký záběr tak úplně nesedne, tak se jde nejdřív podívat ke kameramanovi do kukátka. Jestli to bude detail, nebo celek. A pak se teprve postaví před kameru. V osmi letech se zajímá o skladbu záběru. My se tomu ovšem nedivíme, protože na rozdíl od Marie víme, že je to výsledek letní filmové školy kameramana Vladimíra Novotného.

Na projekci servisky byla Marie úplně zničená. Pozvala kameramana Poláka na skleničku a povídá mu: „Viděl jsi někdy tak BLBEJ film?“ To, co se stalo pak, by určitě nenapsal žádný dramaturg a nezrežíroval ani sám Fellini.

Jak rozbrečet cenzora

V listopadu se konala schvalovací projekce. Ta byla tehdy nutná pro každý pořad, který šel do vysílání. Sešlo se tu vedení Československé televize, šéf příslušné redakce a také jistá paní Balášová, v té době nejobávanější osoba přes věci politické. Nebo cenzor, jak chcete. Tahle paní byla pověstná právě tím, že se jí všichni autoři báli a nikdo jí ve službě neviděl ani smát se ani plakat.

Tomášem byla ovšem okouzlená hned od začátku. A když došlo na zmiňovaný záběr s puntíkovaným šátkem, kvůli kterému Tomáš tolik trpěl, rozbrečela se jako děcko. V 50. letech šéfredaktorka prestižního časopisu Svět socializmu. V 60. letech vládla tiskovému odboru všemocné strany. V době normalizace dohlíží na všechna pražská studia. A teď tu sedí a tečou jí slzy.

Zlomil jí úplně prostý příběh. Bez triků, agentů a výbuchů. Se směšným rozpočtem, nad kterým by se v Hollywoodu nejspíš umlátili smíchy. A osmiletý kluk, který rok před natáčením neměl ještě ani tušení o tom, jak se dělá film.

Nakonec to byla právě tahle paní Balášová, kdo zařídil vysílací čas na Štědrý večer po svátečních zprávách. Čas, který byl do té doby vyhrazen jen pohádkám. Marie Poledňáková prosila Dvořáka, aby film přesunul na jiný vánoční vysílací čas. Odmítl se s ní o tom bavit.

Když se na Štědrý den roku 1977 objevil v televizi film Jak vytrhnout velrybě stoličku, bylo to, jako by na Annapurně spadla lavina. U Poledňáků prý vyzváněl telefon až do půlnoci. Na film se dívalo asi 87 procent lidí, kteří měli televizi. Chystala se ale ještě větší lavina. V tu chvíli už byl z části hotov scénář k pokračování.

Marie Poledňáková přišla v lednu do redakce a nestačila se divit. Na stole na ní čekala obrovská hromada dopisů a další přicházely. Diváci jí blahopřáli ke krásnému příběhu přímo od srdce. Někteří přiložili i svůj příběh nebo dáreček. Ptali se na Tomáše a prosili o další film s ním.

V době, kdy ještě nebyly e-maily ani SMS to působilo, jako mávnutí kouzelným proutkem. Dokonce za ní přijel i hajný odněkud ze Šumavy. V životě nebyl ve větším městě a do Prahy přijel jen proto, aby jí poděkoval a stiskl ruku.

Jak natočit Polepšovnu

Zatímco Velryba je inspirovaná synem Petrem a příhodami synovce Zdeňka, vznik Polepšovny způsobil sám štáb. Ke konci natáčení si všichni vymýšleli, jak by se příběh rodiny mohl dál vyvíjet. Proto Marie nečekala na úspěch první části a rovnou začala psát další scénář. Kromě toho jí během dokončovacích prací zemřel tatínek, tak se prostě potřebovala vypsat z toho smutku.

Postava dědy je inspirovaná právě skutečným tatínkem Marie Poledňákové. Měl vždy vnuky na prázdniny a vymýšlel pro ně neuvěřitelné výpravy do okolí a bojovky s přísnými povidly … pravidly. Jednou se například připotácel domů, rukou si držel krvavý šrám a tvrdil, že ho v lese přepadl medvěd. Až kroužící vosy odhalily pravou podstatu jeho zranění. Bylo vyrobené z rozmačkaných malin.

A synovec Zdeněk také nezahálel. Památná věta, kterou pronesl, když slezl z elektrického stožáru totiž zněla:

„Sila, rozum, mrštnost, to jsem já...“

S takovým materiálem se Tomášovi nesmíme divit, že ho natáčení tak bavilo.

V březnu bylo vše hotovo a začaly přípravné práce. Marie Poledňáková zavolala Janě Preissové a v krátkosti jí seznámila s příběhem. A také s tím, že maminka otěhotní.

„Já jsem těhotná."

V telefonu nějak přeslechla, že věta končí tečkou. Myslela, že Janu tak pobavil fakt, že bude čekat miminko.

„Natáčení začíná v červnu."

„Ale já JSEM těhotná", opakovala Jana.

Teď jí to došlo, Jana je opravdu těhotná.

„A kdy se to má narodit?"

„Začátkem června."

Termín filmu byl ohrožen. Jana bude moci přijet až po šestinedělí, to je v polovině července. A bez Jany se dají točit jen horolezecké záběry s Františkem Němcem a s Tomášem. Jestli se ještě něco pokazí, hrozí, že film nestihnou dokončit do Vánoc. Výrobní lhůty a postprodukce byly tenkrát dlouhé.

Kouzelnou chaloupku našel kameraman Polák čistou náhodou. Majitelé ji chtěli prodat, tak je přemluvil, aby s tím počkali až po prázdninách.

Natáčení bylo tedy posunuto až na začátek července. Tomáš a František už jsou týden na místě. Tým profesionálních horolezců instruktorů jim dává do těla a učí je lézt na skály.

Když Marie dorazila na místo, Tomáš jí skočil do náručí a nadšeně vyprávěl, co už umí.

„Jenom včera jsem se tam nějak zašprcnul a nevěděl jsem, jak dál."

Marie chtěla, aby Tomáš tyhle své výroky použil.

Jenže druhý den začalo pršet a nepřestávalo skoro celých 14 dní. Když prší, nesmí se lézt na skály. A na ty pískovcové se nesmí lézt ještě nějaký čas po dešti, aby se pískovec nerozdrolil. Když za 14 dní přijela Jana, nebyl natočený ani metr filmu. Pak se počasí umoudřilo.

Je pěkný večer, stmívá se. Z křoví vyleze nejprve Tomáš, pak František. Oba musí vytáhnout maminku do kopce. Kamera se přemisťuje blíž k chalupě a Tomáš se vydává na průzkum. Než se setmí, musí se stihnout ještě záběr na dvoře. František představuje zpocenou a špinavou Janu dědovi a Tomáš se raduje, že má dědu. Záběry se jedou hned na ostro, žádné zkoušky. Tomáš je nepřekonatelný, vše na první dobrou.

Ráno je zle. V krku obrovský knedlík a teplota ke čtyřicítce. Jak se Marie večer brouzdala v mokré trávě, teď má angínu jako hrom. A jestli teď bude ležet v posteli, na Vánoce nebude žádný film. Rozhodla se angínu přechodit. Ploužila se po place jako duch. Když Tomáš viděl, jak jí je zle, i jeho nálada klesla na nulu. Všechny záběry s Tomášem, které ten den natočili se musely později přetočit.

Tomáše Holého známe z jeho filmů jako neuvěřitelné číslo, které vypouští rybníky a ze všeho udělá náležitou blbinu. On sám ale byl velice inteligentní a citlivá bytost. Prostě se nemohl jen tak dívat, jak někdo trpí. Měl rád zvířata, hlavně psy a koně. Nedělal rozdíly mezi fanoušky, fotku podepsal každému, kdo o to slušně požádal. Velice mu vadila jakákoliv nespravedlnost. Možná proto se později rozhodl právě pro práva. Až teď si uvědomila, jak jí má Tomáš rád.

Na další den byl naplánován nejakčnější záběr z celého filmu. Maminka nachytá kluky na skále a Tomáš bude slaňovat ze skály. Na place byli prakticky všichni herci, Luděk Sobota měl odjet na dovolenou do zahraničí, prostě se to nedalo odložit.

Cestou na místo bavil Tomáš celý štáb. V autobusu seděl na sklápěcím sedadle pro průvodce a celou cestu nedal mikrofon z ruky. Začalo to hlášením o počasí, jak ho slyšel ráno v rádiu. Tomáš měl fenomenální paměť, vůbec se nemusel učit, většinou mu stačilo, když to slyšel jednou ve škole. Následovaly důvěrné informace o tom, kdo za kým lezl po nočním natáčení oknem. Sám sebe přitom tituloval detektiv Colombo, stejně jako ve filmu. Zvlášť pečlivě si Tomáš podával své dva tatínky. Všichni tak věděli, o kolik skutečný tatínek obehrál v kartách toho filmového.

Na place stála sanitka. Marie se vyděsila. Proč všichni předpokládají, že se něco stane? Takový je ale předpis, u podobných záběrů musí být první pomoc. Stejně jako u ohně v divadle musí být hasiči a u filmové honičky zas dopravní policisté. Když doktor ze sanitky viděl, v jakém je Marie stavu, tak jí vytřel krk jódem. Jako na vojně. Po tom se jí trochu ulevilo a angína se konečně dala na ústup. Rozkřiklo se, že se tu točí pokračování Velryby. Najdi Tomáše Holého byla ten rok asi nejoblíbenější brannou hrou všech táborů na Hruboskalsku.

Za několik dní se točil další horolezecký záběr. Tomáš stojí dole na kameni, rozmotává lano a prozpěvuje si o horolezcích. František na něj ze shora houknul, aby mu povolil lano a udělal krok stranou. „Stop, dobrý! Sjedeme to raději ještě jednou." Někdy se stane, že v laboratořích záběr zničí. Proto se kromě záběrů, které nelze opakovat točí všechny záběry nejméně dvakrát. Dokonce i akční záběr s pošťákem a vodníkem se točil několikrát, k velké radosti pana Nárožného.

Tomáš znovu rozmotává lano, znovu si prozpěvuje. Tatínek na něj houkne a udělá krok. „Stop." Než kameraman stačil vypnout kameru, Františkovi zůstal kus pískovce v ruce. Letěl asi 7 metrů. Naštěstí horolezec profesionál zbrzdil konec pádu jistícím lanem. Dopadnul nešikovně na kámen a roztrhnul si kalhoty na zadku.

„Když po mě bude chtít režisér, abych v dabingu řval, když někdo padá, pošlu ho někam. Člověk se tak lekne, že ani nepípne", prohlásil, když se vzpamatoval.

Marie šla poděkovat horolezci, který ještě stál pod skálou s lanem v ruce. Když František vstal, začal kulhat. Měl pořádný výron kotníku. Když ho sanitka odvážela na rentgen, děda, pan Karlík se díval za odjíždějící sanitkou a povídá:

„Neměli bysme mu do nemocnice poslat nějaký buchty?"

„A kterou, tu blonďatou, nebo tu brunetu?" povídal Tomáš. Takový prostě byl Tomáš Holý...

Marie strávila bezesnou noc nad technickým scénářem. Musela seřadit všechny Františkovy záběry, od těch nejjednodušších postupně k těm, kde běhá a poponáší maminku. Pokud jste opravdu pozorní, tak si všimnete, že v některých záběrech se sotva drží na nohou. Dělat legraci nemusí být vždy sranda. Například v záběru, kde milostnou chvilku přeruší Tomáš a tatínek si zchladí hlavu v kýblu.

Prvním záběrem natáčeným po téhle nehodě je záběr v koruně obrovského stromu.

„O berličkách, hnáty křivé, pod plachetkou osobnost...", zarecitoval, když vylezl ze sanitky a mával jim vesele berlemi. Ale legrace to nebyla, do koruny stromu ho štáb musel vytáhnout.

Naštěstí, tohle byl poslední malér natáčení. Loupež jídla, schovávání pod plechovou vanu, bitka u necek, vodník, šmírování maminky dalekohledem. Všechny tyhle záběry šly Tomášovi úplně samy.

Když se točila cesta na kolech u kamenného můstku a Tomáš měl na chvíli pauzu mezi záběry, odskočil si dokonce s místními na procházku do lesa. Asistentka pak běhala po lese, polomrtvá strachy a sháněla ho.

Na chalupě bylo úplně všechno, co potřebovali. Jediné, co tam nebylo, byla pumpa. Architekt nechal na zahradě vykopat díru. Do ní dali sud na vodu a na něj přivezli z fundusu z Barrandova starou pumpu. Už se blížil konec prázdnin a večer bylo dost chladno. Marie proto přemluvila štáb, aby pilně ohříval vodu. Tomáš stál pod pumpou, děda pumpoval. Voda byla příjemně teplá a Tomášovi se to líbilo. Jak kolem něj byl chladný vzduch, začala z něj stoupat pára. Štáb se začal smát, což se Tomášovi, vzhledem k jeho družné povaze moc líbilo. Vůbec se mu z pod pumpy nechtělo a František ho musel násilím odtrhnout od pumpy a odtáhnout do kuchyně, kde ho Jana zabalila do peřiny.

„Neboj, za chvíli to budem opakovat", řekla Marie, když vešla do kuchyně.

„Fakt?" Tomášovy oči se rozzářily.

Ve spěchu ale pak zapomněla Tomášovi říct, že teplou vodu vyměnili za úplně ledovou. Tomáš stojí znovu pod pumpou, děda pumpuje. Voda je tak ledová, že se skutečný Tomášův táta vyděsí, když do ní vstrčí ruku. Tomáš se hrozně leknul. Nejdřív ztuhnul a nevěděl, zda se má smát nebo brečet. Nakonec se začal hystericky smát a ten záběr použili.

Současně s Polepšovnou točil Tomáš ještě druhý díl šumavské trilogie Na pytlácké stezce. Natáčení obou filmů se mu značně překrývalo a Tomáš prakticky celé prázdniny trávil mezi Českým rájem, Prahou a Šumavou. Chvílemi už toho na něj bylo moc. Jednou se dokonce vsadil s Marií o to, že ho nerozesměje. Když se rozjela kamera, Marie vzala syrové vejce a rozkřápnula ho o hlavu člověka, který stál vedle kamery. Tomáš se tak rozesmál, že jen stěží dokončil svou repliku. Je to záběr, kde večer chystají plány na zítřejší bojovku. Marie si pak Tomáše půjčuje na volné víkendy, bere ho k sobě na chalupu a chodí tam spolu na houby.

Posledními exteriéry byla cesta na kolech. Je točená na Pelhřimovsku mezi obcemi Martinice a Skoranovice a na hrázi Koňského rybníka u Skoranovic.

Polepšovna je ještě větší lavinou, než předchozí film. Na premiéru přesně o rok poté se dívá 89 procent všech, kdo mají televizi. Pokud pomineme mimořádnosti jako hokej z Nagana, nebo povodňové zpravodajství, jde pravděpodobně o dva nejsledovanější pořady v dějinách televizního vysílání u nás. Nic na tom nezměnil ani příchod komerčních televizí.

Původně mělo být ještě třetí pokračování. Marie Poledňáková jej napsala po 10 letech. Jmenovalo se Jak Anděla viděla anděla. Ano, Anděla je jméno té holčičky, se kterou klokan přiletí v březnu. Děj se odehrává devět let po jejím narození.

Marie se sešla s Tomášem Holým, v té době už vysokoškolákem. Přesto, že už nechtěl hrát, přemluvila ho k symbolické roli. Jeho kariéra tenkrát začala malou ale nepřehlédnutelnou rolí v komedii Marečku, podejte mi pero! a podobně symbolicky měla i skončit. Měl přijet na dědovu svatbu, zatancovat si, sbalit si věci a odjet na námořnickou akademii do Polska. Vašek tedy nebude horolezcem, ale námořníkem.

Vše ale změnilo náledí a strom ve stráni nad obcí Polevsko...

Doslov:

Tenhle článek bych chtěl věnovat Tomášovi. Když se podíváme do jeho filmografie, tak snadno zjistíme, že si Tomáš v letech 76-80 určitě prázdnin moc neužil. Místo aby si užíval dětství a prázdnin, tak tvrdě pracoval aby se ostatní smáli. Musím ho i po letech obdivovat. Točit v deseti letech dva filmy najednou a při tom ještě dělat blbosti a bavit štáb. To dokáže jen málokdo.

Chtěl bych poprosit každého, kdo má osobní zkušenost s Tomášem Holým, nebo materiály z natáčení některého z jeho filmů, aby mne kontaktoval.

Herecké role

1976

Marečku, podejte mi pero! – žák Matula

Ať žijí duchové! – Vendelín Nademlejnský

1977

Jak vytrhnout velrybě stoličku (televizní film) – Vašek

1978

Setkání v červenci – David

Babička je ráda (televizní film) - vnuk

Jak dostat tatínka do polepšovny (televizní film) – Vašek

Pod Jezevčí skálou – Vašek Straka

Tajemství Ocelového města – Tomáš, Marcelův syn

Miluji tě (televizní film) - syn

1979

Na pytlácké stezce – Vašek Straka

Postavení mimo hru – František Vacula

Upír ve věžáku (televizní film) – Ladislav Benda

Silvestr 1979 (televizní pořad) - sám sebe, scénka "Rok dítěte"

Světové léto (televizní pořad) - sám sebe, provádí čs. pavilonem v Montrealu

1980

Za trnkovým keřem – Vašek Straka

Útěky domů – Honzík

Prázdniny pro psa – Petr Mráz

Anna proletářka (televizní film) – Pepík

Baví celá rodina (televizní pořad) - sám sebe, silvestrovská parodie na "Zpívá celá rodina"

Haló, tady orchestr baletu ČsT (televizní pořad) - sám sebe

1982

Připoutejte se, letíme nad Atlantidou (německý tv seriál Unterwegs nach Atlantis) – Mark

Dabing

1978 Muž s orlem a slepicí - malý Míra

1979 Smrt stopařek – Míša Jaroš

Diskografie

1979 Pohádky z bílého pyžámka - Supraphon (LP)

1980 Jednička za dobrou dívanou - Taxmeni/Krajánci (SP) vyšlo i na CD Zlaté hity