Velikonoční příběh a pravda

15. 4. 2017 / Boris Cvek

čas čtení 7 minut

Velkopáteční příběh vypráví o tom, jak kněží hnali Ježíše před Piláta, tedy před pohana a zástupce okupantů, protože potřebovali, aby jim dovolil Ježíše popravit. Kněží měli tento důvod (Evangelium podle Jana 11,48): „Když proti němu (BC: Ježíšovi) nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ.“ Odtud velekněz Kaifáš vyvodil: „Je lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.“

Pilát vzdoroval (následující verše jsou z 18. kapitoly Evangelia podle Jana): „Jakou obžalobu vznášíte proti tomu člověku?“ Na to oni: „Kdyby nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali.“ Řekl jim: „Vezměte si ho vy a suďte podle svého zákona!“ Ale byl tu tento problém: „Nám není dovoleno (BC: pod okupační správou) nikoho popravit.“ Pilát poté zkoušel několik úhybných manévrů v domnění, že jde o nedorozumění: Ježíš podle Piláta vzbudil v lidu zdání, že se vydává za židovského krále, ačkoli to království bylo ve skutečnosti jen duchovní. Spor mezi Pilátem a kněžími končí v okamžiku, kdy se jich ptá: „Vašeho krále mám ukřižovat?“ A oni odpovědí: „Nemáme krále, jen císaře.“ Zde Pilát musel ustoupit, pokud se nechtěl vystavit podezření, že jde proti svému císaři.

Proč kněží ale nevysvětlili Pilátovi, že Ježíš je Římanům nebezpečný? Proč neudávají přesně a jasně jeho vinu? Ježíš se především provinil proti jejich pojetí Boha. Z onoho „všichni v něj uvěří“ vůbec neplynulo ono „a přijdou Římané a zničí nás“. To byla ze strany kněží snaha, jak si svůj prospěch a zájem na svém postavení zdůvodnit zájmem celého národa. Ježíš pro ně nebyl nebezpečný tím, že by jim chtěl něco udělat, ale tím „všichni v něj uvěří“. Takové je také závěrečné poučení z pasáže o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma (Evangelium podle Jana 12,19): „Farizeové si řekli: „Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním.“

„Celý svět se dal za ním“ jen na chvíli. Před zatčením a ostudným procesem ho žádný lid nechránil. Ale kněží dobře věděli, že se to může změnit. Proto chtěli Ježíše popravit. Chtěli z něho udělat odporného zločince, zamezit co nejlépe jakékoli možnosti, že by jim – třeba i posmrtně – mohl vzít přízeň lidu.

A v takové situaci Ježíš říká Pilátovi, který se snaží přijít na to, v jakém smyslu se vlastně vydává za krále (Evangelium podle Jana 18,37): „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát na to odpověděl řečnickou otázkou: „Co je pravda?“ A veřejně prohlásil: „Já na něm žádnou vinu nenalézám.“ Zde začíná pak jeho pokus s Barabášem: nabídnout kněžím, zda chtějí raději propustit vraha Barabáše, nebo Ježíše. Vsadil na to, že přece jejich nenávist k Ježíšovi nemůže být tak velká, aby dali přednost vrahovi. Zmýlil se.

Tzv. postpravdivou a postfaktickou společnost jsme měli samozřejmě už ve starém Římě a mnohem více než dnes. Aby se v tom člověk trochu orientoval, Římané se ptali: cui bono? Pilát tak velice snadno pochopil, že mu kněží lžou a že v případu Ježíše jde o jejich zájem, o snahu zničit konkurenci. Jenže jak to myslel Ježíš s tou pravdou? „Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Jak může někdo „být z pravdy“ a jak může každý takový „slyšet Ježíšův hlas“? Odpověď je na Golgotě: nespravedlivě umučený člověk. Člověk, který hlásal a konal lásku k bližnímu. Žádný justiční omyl, ale justiční vražda. I Pilát se toho děsil, také on znal pravdu, ale nedařilo se mu ji uplatnit. Pravdu znali i kněží, proto se z ní potřebovali vylhat argumentací o zájmu celého národa. Slyšeli jeho hlas, ale udusili ho, neboť jim šlo jen o jejich postavení.

Pravda je nezaslepit se osobním zájmem, neobelhávat se, vystavit se myšlení na trvalé důsledky oproti pomíjivé situaci. Kdyby Bůh dal člověku veškeré své poznání vesmíru, bylo by asi nepředstavitelné, jak by člověk mohl dále žít svůj lidský život. Když se ovšem Bůh vtělil, aby sestoupil na samo dno utrpení a nespravedlnosti, dal člověku v nejplnější míře tu skutečnou pravdu, kterou potřebuje ke svému životu. A jedině v tom smyslu se lidský život může stát věčností, když pravda člověka přemáhá tak, jak přemohla apoštola Petra poté, co třikrát zapřel Ježíše.

Ježíšův příběh burcuje smysl pro pravdu. O Velkém pátku dopadl nejhůře, jak mohl. Ostrým řezem odděluje pravdu od úspěchu. Snímá z ní všechnu líbivost. Zůstává jen pravda a její zoufalý hlas. A lež na Ukřižovaného triumfálně křičí (Evangelium podle Matouše 27,40): „Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“ Vítězství pravdy není z tohoto světa, není na něm možno vystavět ráj na zemi. Ale právě tím, že klesáme na dno, máme šanci zahlédnout svobodu, jež se nemůže spokojit s tímto světem, který byl Golgotou usvědčen ze své prázdnoty. Mezi příjemným obelháváním se, že všechno nakonec má smysl a všechno dobře dopadne, a poctivou vírou ve Vzkříšení leží právě Golgota. Vzkříšení není kalkul, chlácholení, je to nadějeplný výhled do neznáma, který se otvírá, když se pravda na kříži naplní a ukáže, že není z tohoto světa.

Děkujeme čtenářům, že výraznou měrou přispěli na provoz Britských listů od Trumpova zvolení do začátku roku 2017. Potřebujeme však trvalou finanční podporu. K provozu Britských listů je zapotřebí přibližně 60 000 Kč měsíčně. Stačilo by, aby 300 čtenářů přispívalo částkou 200 Kč.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

0
Vytisknout
12380

Diskuse

Obsah vydání | 18. 4. 2017