7459

O KLDR, bezpečnostních rizicích a (ne)potřebnosti protiraketové obrany

9. 8. 2017 / Karel Dolejší

Během kampaně za výstavbu protiraketového radaru v Brdech v minulé dekádě proponenti argumentovali hrozbami z Íránu a KLDR - bez ohledu na fakt, že KLDR se z technických i vojenskostrategických důvodů zřejmě nikdy nestane zdrojem reálné hrozby pro evropský kontinent. Oponenti naopak tvrdili, že hrozby útokem raket z obou zmíněných zemí jsou zcela nereálné a protiraketová obrana jako taková prý není vůbec třeba. Současná krize kolem severokorejského jaderného a raketového programu ukazuje, že bohorovná jistota o neschopnosti Severokorejců byla zřejmě falešná. A stejně falešnou se již brzy může ukázat i skepse týkající se Íránu.

Vůči projektu protiraketové obrany se v ČR argumentovalo v několika rovinách současně. Zjednodušeně lze říci, že argumenty proti byly koncepčního, technického a strategického charakteru.

Koncepční argumenty z největší části pocházely z amerických zdrojů a týkaly se předpokládaného způsobu ničení protivníkových raket. Zatímco systémy protiraketové obrany (PRO) vyvíjené v období studené války používaly výbušné bojové hlavice s přibližovacími zapalovači, podobně jako protiletadlové prostředky, projekty vyvíjené Američany v posledních dekádách jsou postaveny na principu kinetického ničení cíle - bojová část antirakety by měla přímo zasáhnout cíl a zničit jej pohybovou energií, kterou mu předá, namísto výbuchu v jeho blízkosti a energie chemické, jako tomu bylo dříve. Kritici argumentují, že takové pojetí PRO je technicky mimořádně náročné a dosáhnout skutečné spolehlivosti při obrovských rychlostech představuje velmi obtížný úkol. S tím je spojen sekundární argument: Pakliže se vůbec kdy podaří dosáhnout dostatečné spolehlivosti u podobných systémů, tyto prostředky budou samy výrazně dražší než zbraně, před nimiž by měly chránit. - Tento typ argumentů je stále platný.

Technická argumentace se opírala o spekulace ohledně raketových programů v "darebáckých státech" Íránu a KLDR, o nichž bylo (a v jistém smyslu stále je) k dispozici minimum informací. Často bylo tvrzeno, že tyto programy jsou přeceňovány, že nemohou v reálné časové perspektivě dospět k použitelným prostředkům. Mezi námitkami se objevovaly i vyslovené bludy ohledně "nemožnosti" použít k pohonu mezikontinentálních raket motory na tuhé pohonné hmoty (TPH), ačkoliv nejpozději od 70. let byly právě takovéto pohonné jednotky pro mezikontinentální strategické střely samozřejmostí. V případě KLDR je již zmíněnou argumentaci třeba považovat za velmi vážně zpochybněnou až vyvrácenou. Protože ekonomické možnosti Íránu jsou opravdu někde jinde než v případě zbídačené Severní Korey, neexistuje žádný důvod předpokládat, že by Írán dříve či později nedokázal totéž.

Strategické argumenty se vesměs odvíjely od námitky, podle níž vývoj protiraketové obrany, s nímž Rusko nesouhlasí, destabilizuje zděděný studenoválečný model jaderné parity mezi USA a Ruskou federací. Model byl mj. založen na dohodě o omezení protiraketové obrany, jež není slučitelná s masivní rozvojem protiraketových systémů. Také tato námitku je již třeba považovat za zpochybněnou. Rusko formuluje dílčí námitky vůči PRO i takovými způsoby, že přitom popírá základní fyzikální zákony. A například z toho jak Moskva aktuálně napadá rozmisťování minimálních odstrašujících konvenčních sil NATO v Pobaltí coby údajné přípravy k útoku (jen ruská 1. gardová tanková armáda má více než 4 x více operačně nasaditelných tanků než celý Bundeswehr) je zřejmé, že o nějaké serióznosti ruské argumentace nemůže být ani řeči. Jedná se již zcela zřetelně o čistou propagandu, která se snaží využít pacifismu a nedůvěry k aktivitám NATO v evropských zemích pro účely politické války.

Protiraketový systém Ground-Based Midcourse Defense (GMD), jehož vybudování na území ČR prosazovali lobisté na počátku tisíciletí, byl skutečně technicky nespolehlivý, testy neprobíhaly v realistických podmínkách a zcela právem byla evropská část tohoto projektu zrušena. Jeho náhrada schválená Obamovou administrativou se již pak ČR netýkala, protože zákulisní a argumentačně neseriózní způsob prosazování první varianty zcela pochopitelně vyvolal vlnu nedůvěry k americkým plánům a jejich zdejším ohýbačům - čímž Česká republika ve Washingtonu přišla o rating v oblasti politické spolehlivosti.

Ojediněle se ozývající hlasy, které požadují znovuotevření celé otázky protiraketové obrany v ČR, jako by zapomínaly na právě zmíněnou skutečnost. Umístění jakékoliv americké vojenské instalace na území našeho státu se v důsledku reakce veřejnosti na projekt radaru v Brdech stalo extrémně nepravděpodobným. A ani velké pokroky severokorejského raketového a jaderného programu na věci rozhodně nic nezmění. Scénář raketového útoku KLDR na Evropu je z technických i vojenskostrategických důvodů nadále extrémně nepravděpodobný a v praxi jej lze víceméně považovat za vyloučený.

V případě Íránu se ovšem situace může vyvíjet odlišně. Ačkoliv stále není důvod předpokládat hrozbu íránského útoku, technicky může být již brzy docela dobře proveditelná, jestliže Teherán bude pokračovat ve svém raketovém programu podobně úspěšně jako Pchjongjang. Ani pak ovšem neexistuje žádný zvláštní důvod znova otvírat otázku české účasti v protiraketové obraně NATO. Tato obrana je nyní navržena tak, že s nějakými instalacemi na území ČR jednoduše nepočítá.

A ovšemže stejně jako v roce 2007 stále platí, že před případným ruským útokem by Evropu nemohl ochránit žádný, ani ten nejlepší dostupný protiraketový systém.

0
Vytisknout
3209

Diskuse

Obsah vydání | 15. 8. 2017