Česká neschopnost přijímat cenné podněty zvenčí je zničující

31. 8. 2017 / Daniel Veselý

Devadesátá léta a zčásti desátá léta nového milénia byla poznamenána sterilním informačním konformismem, kdy se vytvářela a pěstovala nová dogmata. Tuto selanku tu a tam narušovaly cenné podněty zvenčí, avšak úroveň veřejné debaty se příliš nezlepšila. Patrně nejmarkantněji byla tato linie narušena v roce 2014, kdy Českou republiku navštívil Noam Chomsky, který zvedl mandle spoustě českých novinářů a politických představitelů, když zpochybnil výjimečné postavení českého disentu. Vzteklé a do sebe zahleděné reakce těchto komentátorů a politiků ukázaly, že celkem nevinný fakt, s nímž se lze seznámit v publikaci s názvem The Cambridge History of the Cold War, je solidním důkazem o izolovanosti české veřejné debaty.

Překvapilo mne, že exponovaní čeští žurnalisté neměli ani ponětí o tom, jak intenzivnímu teroru byl vystaven politický disent v klientských režimech USA v Latinské Americe, a to ještě v době, kdy Václav Havel v americkém Kongresu Spojené státy velebil jako „obránce svobody“. Zhruba dva měsíce předtím, než bývalý český prezident přistál ve Washingtonu, aby před aplaudujícím Kongresem studenou válku vylíčil jako epický zápas mezi silami světla (Spojené státy) a temnoty (Sovětský svaz), Bílým domem podporovaná salvadorská armáda přímo v univerzitním areálu chladnokrevně zavraždila šest předních salvadorských intelektuálů, jejich hospodyni a její dceru. Bylo by krajně pošetilé se domnívat, že Václav Havel neměl nejmenší zdání o tom, co se děje na zadním dvorku Spojených států a v dalších zemích, jež byly v průběhu studené války vystaveny jejich imperiální zvůli, když v roce 1986 odsoudil Reaganovo bombardování Libye jako „podmíněný reflex fyziologicky jednajícího primitiva“. Sám Havel se již za svého života stal tabuizovanou ikonou, o jejíchž temných stránkách se ve spořádané společnosti příliš nehovoří ještě ani dnes. A tato skutečnost dala vzniknout naprosto pokřivenému obrazu někdejšího prezidenta, v němž je vylíčen jako původce veškerého zla v české kotlině.         

Vrátíme-li se zpět k zápecnickému vnímání naší historie, vidíme, jak zoufale nám chybí geopolitický a dějinný kontext, kritický odstup a snaha o objektivitu, a pokud se najde hlas, jenž tváří v tvář tomuto hloupému budování falešných pomníků a boji se slaměnými panáky, pouze sděluje neškodná fakta, je v mžiku oheň na střeše. A jestliže k tomu dochází ještě 28 let po sametové revoluci, jak vidíme v případě veřejného ostouzení Muriel Blaive, jež stejně jako Noam Chomsky neříká nic kontroverzního, jsme na tom ještě hůře, než by se mohlo zdát.

Není tudíž příliš divu, že dlouhodobé informační vakuum a intelektuální zacyklení vydatně kypří půdu pro manipulativní weby, jako jsou Parlamentní listy a jejich mediální deriváty, temné politické figury typu Tomia Okamury, jehož xenofobní platforma se srdnatě prodírá na výsluní moci, či normalizační lžidocenty s touhou po mediální moci. Sledujeme, jak nejeden progresivní intelektuál nebo politik podléhá svodům falešných zpráv a uměle vytvářeným hrozbám ze strany islámského světa, je schopen rozmetat stávající řád a vlézt s chutí do národoveckého chomoutu – a přitom stále pro stromy nevidíme les. Je to děsivá vizitka naší samolibosti. A pokud z tohoto začarovaného kruhu zavčas nevystoupíme, můžeme se jednoho dne probudit do skutečné totality.