Češi jsou epigony bez fantazie

1. 9. 2017 / Karel Dolejší

Vábeni věčně vším, co pro nás cizí,
Jdem šumařiti v chladný pro nás svět.
Viktor Dyk

Podle Karla Marxe byl František Palacký "německý profesor, který se zbláznil". České národní obrození je totiž odvozeno od původnějšího modelu asymetrické modernizace, německé romantiky. Podle názoru prvorepublikového sociologa Emanuela Chalupného jsou Češi pohotovými příjemci a aplikátory cizích podnětů, avšak zpravidla je nepromýšlejí do hloubky, také u nich dlouho nevydrží a záhy je malodušně opouštějí. Totéž psal Ferdinand Peroutka v roce 1922 ve slavné eseji Jací jsme?


Na námitku, že "je to už dávno", nelze než odpovědět, že se na věci přece vůbec nic podstatného nezměnilo. Měli jsme vlnu epigonských marxistů, z nichž snad za sto let nějakých deset napadlo sem tam něco originálního (a pak ovšem nápad neměl s marxismem zpravidla nic společného). Katolická moderna byla dovezena z Francie stejně jako surrealismus. Po roce 1989 přišla vlna hayekovců, z nichž zřejmě historie za deset let nevzpomene ani jediného - podobně jako u postmodernistů s výjimkou Daniely Hodrové. Když se v Nizozemsku a Británii vylíhli první euroskeptici, začalo se v Česku samozřejmě s nápodobou. Posledních řekněme šest sedm let je však in ohánět se hlavně Orbánem. Čeští identitáři napodobují německé identitáře. Čeští ultralevičáci budují kulty Cháveze, Varoufakise, strýčka Apo, nikoliv příliš ubohých a provařených vlastních postav. Zeman se chlubí, že je český Trump.

Čeští antiantikomunisté napodobují rehabilitaci komunistické tradice, která proběhla po návratu k autoritářskému režimu v Putinově Rusku. Tak jako Rusové po Jelcinovi navázali na to nejhorší z brežněvovského období zvaného stagnace (застой) a začali zahnívat v mocenské zvůli a korupci ještě intenzívněji než před Gorbačovem, Češi se je snaží dohnat idealizováním a napodobováním vlastní normalizace, což je předehrou konce liberální demokracie. Jestliže se rané buržoazní revoluce záměrně odehrávaly v kulisách římské tragédie, postkomunistické kontrarevoluce se zpravidla (i když ne všechny) odívají do tesilu starého režimu.

Nerozumím tedy tvrzení, že se Češi "brání podnětům zvenčí". Po celou jejich moderní historii tomu bylo přesně naopak, a ani dnes tato dynamika nezmizela. Češi zhruba od roku 1775 nedělají téměř nic jiného, než že horempádem přejímají cizí podněty. Toho co stvořili opravdu vlastního bylo poskrovnu, často to nestojí za řeč. A při bližším zkoumání i u těch nejoriginálnějších záležitostí najdeme pupeční šňůru kulturní difúze.

Není pravda, že se Češi někdy cizím podnětům bránili. I když bojovali proti Němcům, a dokonce ještě předtím, od nich masivně spoustu věcí přejímali. Ovšem vybírali si. Brali Herdera, možná (školometsky) Kanta, odmítli Hegela.

Po roce 1989 ze Západu přijali monetarismus, ale odmítli tehdejší ekonomii hlavního proudu, která integrovala některé prvky keynesianismu.

Nyní někteří praktikují západní multikulturalismus se stejnou sveřepou dogmatičností, nemyslivostí a nekritičností jako tomu bylo u čehokoliv jiného ve smutné české národní historii (až do další prudké odbočky...), zatímco jiní se nechali poslušně zapřáhnout za lokomotivu jménem Pegida.

Vidím kolem všechno možné, jen ne Čechy neschopné přijímat cizí podněty.

Problém rozhodně není v přijímání, ale ve zpracování signálu.

1
Vytisknout
7388

Diskuse

Obsah vydání | 5. 9. 2017