Ještě jednou k epigonství

3. 9. 2017 / Václav Jamek

V analýzách Karla Dolejšího je vždycky něco přemrštěného, a třebaže mají často pravdivý základ, tou přemrštěností autor nakonec vlastní analýzu shazuje. V každém případě jste jistě zaznamenali, že neprojevuji (ani nechovám) přání, aby s nimi přestal.

Ke kritice české politiky už od 19. století bych se určitě připojil a také jsem na to téma už ledacos napsal. Ale vedle "drobečkové politiky" máme také jednu z nejstarších sociálních demokracií a nezdá se mi, že by ta byla ve svých počátcích neautentická.

Zcela neautentická je až dnes, a z dění začátkem 90. let se jeví, že tento vývoj nemusel být zcela osudový; v té době šlo však také o sirény, jimž byli ochotni naslouchat lidé a jimž se politikové všech směrů přizpůsobovali.

 Problém je tedy spíš tento všeobecný oportunismus, který např. dnešní sociální demokracii barví tak ohavně do hněda, že se stává nepřijatelnou.


Kazem českého ultraliberalismu není jen to, že je epigonský, on je především mravně ubohý, přízemní a hloupý: tím však nejspíš demaskuje podstatu ultraliberalismu vůbec, jinde ještě maskovanou jistým kulturním nátěrem; nám naši ultraliberálové ukázali skutečnou dřeň "liberálního" myšlení (takže jeho epigonství je vlastně výhra), ale mně nejde do hlavy hlavně otázka, jak mohou lidé obecně za touto chimérou kráčet tak neochvějně dál, ba vyměnit jedny její hlasatele (když se jejich ubohost stala neúnosnou) za jiného, který je jejím ztělesněním vůbec nejhorším: tím myslím Babiše.

Myslíte, že by skutečná "poptávka" po někom rovném a spravedlivém takového politika nakonec nevyvolala? Jenže u nás není především ona poptávka, a tím je to horší: jak už jsem někde řekl, Čech je ona lafontainovská a pascalovská třtina, která se za nepohody ohnula - ale už se nenarovnala a dál se jen plazí.

Ve své poslední knize mám pasáž o českém "pragmatismu", na níž mi poměrně záleží, a na jejím konci stojí: "Proto říkám, že z nás už kloudná myšlenka do skonání věků nevypadne, budou se holt líhnout v jiných hlavách někde jinde. Náš dějinný potenciál se vyčerpal. Jsme už jen takoví udržovací, cizím slovem paliativní..." V této věci se tedy s panem Dolejším rozcházím méně, než se zdá, a někdo by mi dokonce mohl vrátit poznámku o přemrštěnosti.

Problematika "epigonství" mi ve skutečnosti přijde příliš ošemetná, a možná nepodstatná, takže s touto kategorií vlastně ani příliš neoperuji: co všechno bych musel zvážit, aby ta úvaha obstála!

Česká politika První republiky působí vskutku dost uboze: jakési nevábné rejdění kolem nedotknutelného Masaryka.

Přesto si nemyslím, že musel být československý projekt neúspěšný, nebýt ostatních, horších důsledků špatného "versailleského" míru, zvlášť té obrovské německé frustrace, k níž jsme bohužel svou troškou přispěli; ale ne dávkou největší.

Nelze přece opomenout, že toto období poměrně přízemní politiky je zároveň obdobím velkého kulturního rozkvětu, kdy dokonce sebevědomé české měšťanstvo po sobě zanechává stopy, za které se dodnes nemusíme stydět: stačí srovnat architekturu a užité umění první třetiny 20. věku s dnešním barbarstvím "podnikatelského" nebo spíš veksláckého "baroku" a výhradním úspěchem kýče a kýčařů v umění (i když zářné výjimky se tu najdou, ale právě že jen výjimky). Spolupráce vysoké kultury a horní společenské vrstvy tehdy zjevně ještě fungovala.

Pokud však soudíme meziválečnou českou politiku, měli bychom se rozhlédnout, zda je na tom okolní Evropa té doby lépe: Francie, náš tehdejší vzor, určitě ne, je to dost podobná přehlídka průměrnosti, jako skoro celá Třetí republika.

To, že ze sebe Francie nakonec v krizi vydala člověka formátu de Gaullova, je skoro až zázrak. Ale ta politická mizérie je ve Francii rovněž spojena s obrovským kulturním rozmachem.

Naproti tomu Edvard Beneš jako čs. ministr zahraničí byl v té době osobnost stěžejní a jako přesvědčený budovatel Společnosti národů by měl být dodnes uznáván za význačného předchůdce toho, co dnešní svět potřebuje jako sůl: politické a právní integrace na planetární úrovni.

Pokud jde o epigonství kulturní, jsem ještě rozpačitější: nelze požadovat, aby literatura, malířství a sochařství, hudba, architektura, fotografie, film plodily jen samé velikány a samá veledíla. Právě naopak: každá kultura stojí na obrovském množství tvůrců druhého, třetího, čtvrtého řádu, kteří se zkrátka snaží.

Ve Francii je daleko víc (vydávaných) podprůměrných spisovatelů než u nás, ti ovšem nepřejdou přes jistý práh věhlasnosti, takže o nich nevíme, a myslíme si, že jsme jediný národ se spoustou grafomanů.

Z toho kulturního humusu pak občas vyrostou velcí umělci a velká díla, ale jen proto, že ti lidé v počáteční nejistotě také našli odvahu snažit se. Ta odvaha musí tedy být povzbuzována, ale také tlumena tíže nezdaru. Snažit se podle svého talentu, abych ten talent vůbec ozkoušel a poznal, mi přijde vždy úctyhodné, a je to vždy k větší chvále bytí, takže bych umělecké epigony v žádném případě neurážel... pokud by zůstali na tom místě, které jim patří.

Zrníčko krásy, které stojí za to, se totiž najde u každého. Francouzští renesanční básníci, kteří založili novodobou francouzskou poezii a rozhodli se také prosadit francouzštinu jako jazyk všelidské komunikace, byli ostatně za epigony prohlašováni od začátku a jsou někdy dodnes (Ronsard opisoval Horatia s nestoudností až geniální).

Skutečný problém vidím v tom, jsou-li žebříky ve společnosti zbudovány tak paskřivě, že usnadňují vzestup právě epigonům a velké tvůrce shodí hned z druhého stupínku. Tomu se však dosud nikdy a nikde úplně nezabránilo, vždy jde jenom o intenzitu křivdy, a tedy ne o epigonství samo, ale o smrad a temnoty, ve kterých si libuje společnost vůbec.
0
Vytisknout
2794

Diskuse

Obsah vydání | 5. 9. 2017