Vzpomínání na Václava Havla

Kde jsi byl ten den?

18. 12. 2017 / Richard F. Vlasák

čas čtení 2 minuty

Je to už šest let, co zemřel Václav Havel, první prezident naší republiky. Píšu "naší" a myslím na Českou republiku, byť si myslím, že i pro bratry Slováky Václav Havel mnohé vykonal. Pamatuji si dodnes onen moment, kdy v Otázkách Václav Moravce zazněla ta smutná zpráva a upřímně smutný Petr Nečas hledal slova. 


Pamatuji si, jak jsme se Pepou Otradovcem domluvili, že při našem adventním koncertu zazní modlitba pro Martu, vzpomínám, jak jsem z komařické ordinace diktoval do telefonu nekrolog pro Deník. Text, o nějž jsem byl na rychlo žádán už v létě, protože už tehdy to vypadalo špatně. 

Tanou mi na mysli slova Táni Fischerové z listopadu předešlého roku, když jsem ji prosil, aby Václava Havla přiměla k protestu proti jmenování Martina Kuby ministrem - "Václav už je moc nemocný". Ano, to vše byly varovné signály, ale nějak je neberete vážně u člověka, kterého si vážíte a máte jej rádi. 

Nicméně, abych byl poctivý, musím říci, že jsem u Václava Havla mnohé věci nechápal, přel se s nimi. Měl jsem raději Václav Havla Dálkového výslechu nebo Rudolfinského projevu, tedy chcete-li liberálního levičáka, než Václava Havla, který souhlasí s bombardováním Jugoslávie nebo hostí Světové finanční fórum, který více nestojí za myšlenkou sociálního státu. 

Napadá mne, jak by asi dnes vypadla naše společnost, kdyby Václav Havel přistoupil na páně Zemanův nápad na vznik levostředové vlády pod předsednictvím Josefa Luxe. Kritické a odpovědné posouzení se Václav Havel již z mnoha stran dočkal - Putnův Duchovní portrét je tou nejlepší možnou četbou. 

Ale u toho se nelze zastavit, aby se z páně Havlova odkazu nezůstala jen busta, u níž se fotografují trpaslíci. To mi vše nebrání, abych se nepřihlásil k okřídlené větě: "Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí". Už proto ne, že je zakořeněna v české reformaci, v díle Husově, Komenského a Masarykově.

0
Vytisknout
11596

Diskuse

Obsah vydání | 20. 12. 2017