Dočteme se v nové Topolově knize o dnešní České republice?

15. 1. 2018 / Jan Čulík

Citujme, úvodem, dvě pasáže z nové knihy Jáchyma Topola Citlivý člověk:

1. "Helejte, kucí, já vám ale život nezávidím. Tu islandizaci Evropy. Mešita sem, mešita tam. No, serou se sem ve vlnách, islámci paťatý. Voni nemakaj, modlej se pětkrát denně a furt se mejou vod fousů dolu. Tak kdy maj makat? Navíc vás všechny zabijou, bych řek. Sem rád, že u toho nebudu!

Úplně jako pan prezident! vypískne stařenka. Von pan prezident připlul loďkou k Palírně, kormidloval skrz víry, fakt, nesl se po vodě, sošnej a pevnej v člunku nad hlubinou, líbaly sme ho i pohledem, všechny my ženský shromážděný po vobou březích. Oděnej byl jen v záchrannym kruhu, to jako hlava státu mít musí, a v plavkách. Bóže, to byste nevěřili, spráskla stařenka ruce. Takový legrační plavečky má ten chlap, učiněnej Goliáš!

Nás tam byl na Palírně pořádnej dav. Pod hradem Zlenice. Tam, kde kázal mistr Jan! A představte si, prezident Zeman věděl, na co všichni myslíme, a hned vykřikl: Lidi, nemějte strach! Voni se snažej k nám dostat, ty uprchlíci, ale sou to samý teroristi. A vtom si náš pan prezident dal osušku na hlavu, jako že je terorista islámskej, a my se tak smáli! Ježišmarjá! Já sem taky komunistka jako pan prezident, ale pravdu mám ráda, a to mi málem srdce utrhlo."

2. "Pamatuju tě jako hošíka, disidentíka, vlasy ti vlály. A jak si teda naložil s těma třema dekádama, co máme v Čechách svobodu? Už seš starej. A neni ti to blbý? Stáří, to je jediný, na  co ses v  tý svobodě vzmoh. Zrovna tobě a takovejm jako ty Rusáci přijdou nejvíc vhod. Takový jako ty se eště budou modlit, aby sem ten Putin vtrhnul. A skoncoval s vaší bezvýznamností. Násilí potřebujete, blbečci! Rusáky potřebujete, aby zakryli váš ubohej osud, ten průser.

Co je lepší, dřepět ve sklepě, psát básně, bojovat za svobodu, dostat občas pár facek a bejt slavnej? Anebo platit složenky, vstávat do práce a bejt naprosto bezvýznamnej?

A navíc vystavenej celosvětový konkurenci?"

Tak já vám nevím, vážení čtenáři. Nový román Jáchyma Topola Citlivý člověk (Torst, Praha 2017) je znovu hrabalovskou směsicí o životě lidí na okraji společnosti, typickým topolovským texem, psaným barokním jazykem (živé jsou dialogy Topolových postav, jenže nikam nikdy nevedou). Kniha zase, jak je tomu u Jáchyma Topola zvykem už od jeho Sestry, vytváří apokalyptický obraz anarchického světa, založeného na sexu, násilí, mafiánském chování "podnikatelů" a nyní i strachu ze smrti u stárnoucích, mužských protagonistů. To všechno zabalené do záblesků aktuálních událostí posledních dvou tří let, které však zůstávají stranou - v ohnisku autorova zájmu jsou osudy jeho postav přežívajících na okraji společnosti, v různých boudách, pracujících v bordelu, násilnických podnikatelů z Čech i z ukrajinského Novoruska. V pozadí všeho je hrůzné vražděni z doby nacistické a stalinské éry, s nímž - i s tím, co v těch dobách dělali - se dodneška jen těžko vyrovnávají v Topolově románě přežívající osmdesátiletí či devadesátiletí staříci.

Kniha začíná pozoruhodně přesným vylíčením situace v jihoanglickém Bristolu, postarší kočovný český herec s mladou partnerkou, nemluvnětem a asi třináctiletým synem, je vyháněn z tábořiště britských travellers, kočovných Romů, kde se snaží levně ubytovat, skupinou místních britských ultrapravicových euroskeptiků s aktuálními transparenty brexiťáků LEAVE MEANS LEAVE! (ODCHOD ZNAMENÁ ODCHOD) a POLISH VERMIN!  (POLSKÁ ŠKODNÁ!)

"We are not Polish vermin, we are CZECH VERMIN! řve táta z okýnka. My sme za vás bojovali! Betl of Briten, říká ti to něco, bábo? řve na vedoucí, která se s celým rojem rychle blíží. Tos už byla určitě na světě, ty stará krávo!"

Hlavní postava "táta" (Maur) s partnerkou zřejmě vystupovali po celé Evropě na nejrůznějších kulturních festivalech, asi zřejmě hlavně už v havlovských devadesátých letech, kdy svět ještě vnímal Českou republiku jako zajímavou novou demokracii. Situace se změnila: teď už o jejich představení nemá nikdo zájem, čeští herci neplní od té doby zbytnělé byrokratické procedury, při žádání o účast a z levných tábořišť ve Španělsku, ve Francii a v  Německu je vyhání policie: slušní turisté nekočují, bydlí v penzionech, vysvětluje francouzský policista. Na to však Topolovi herečtí hrdinové nemají.

Na začátku románu s Tátou a Mámou a jejich dvěma dětmi procestujeme z Británie přes Francie a Německo (Táta krade, kde může) do Maďarska, kde před zatčením německou policií ho zachrání jeho poruštěný starší bratr Ivan, který po sovětské invazi emigroval spolu s jejich otcem do Sovětského svazu - Ivan je nyní potentátem ukrajinského Novoruska, brousí si zuby na Česko a svého bratra s rodinou odveze do proruského ministátečku v Donbasu, kde je významným činitelem, stát je ovšem terčem ofenzívy ukrajinské armády, takže rodině se až za pomoci protekce od jeho spolupracovníků podaří dostat se odtamtud přes Ukrajinu a Slovensko zpět do České republiky.

Většina románu se pak odehrává v posázavské oblasti východně od Prahy, kde se  Maur potácí mezi nesčetnými svými někdejšími známými, většinou přežívajícími na okraji společnosti. Text je silně subjektivní - pikareskní cesty sem a tam jsou přerušovány epizodami násilí. Často se souloží, většinou staří muži s mladými dívkami - starší dámy v knize opakovaně varují mladé dívky, že jejich partneři je za pár let opustí "až budeš stará". "Chci, aby mé partnerky do postele byly tak mladé, abych se nedožil, že zestárnou," konstatuje jedna postarší mužská postava. Sexuální promiskuita je běžná, žádná etika ani žádná pravidla neexistují. Místní podnikatelé, rodina Baštů, vymáhá peníze od svých dlužníků brutálním fyzickým násilím, ovšem s příchodem Rusů (kteří si říkají Novočeši), jejichž násilí je daleko brutálnější a znamená rovnou smrt, si už neporadí.

Nevím, jestli je to autorovým věkem (je mu pětapadesát), ale kniha je docela posedlá strachem ze smrti. Celá řada Topolových mužských postav řeší dilema, kdy ve stáří by měla spáchat sebevraždu a jak dlouho to nechávat, aby člověk nepozbyl vědomí a schopnosti se usmrtit.

Ironicky, ale věrně zaznamenává Jáchym Topol ony naprosto nesmyslné obavy z údajně muslimské invaze do Evropy, která má údajně "zničit" evropskou kulturu. Z četných výroků, třeba i postranních, je zjevné, že Topolovy postavy v tuto obavu skutečně věří a opravdu se bojí. Zřejmě je tím posledlá většina české populace. "Není dnes už kam emigrovat, protože jsou všude teroristické útoky" tvrdí například jedna postava zcela vážně, aniž by tušila, že v sedmdesátých a v osmdesátých letech bylo v západní Evropě řádově stokrát více obětí teroristických útoků, než je tomu dnes.

Po "útěku" ze západní Evropy, která je podle Topola dnes vůči chudým Východoevropanům nepřátelská a nepohostinná, putuje Maur se svými dvěma dětmi bezcílně mezi groteskními postavičkami přežívajícími na groteskním českém venkově. Kniha nemá konec - hlavní hrdina nedojde žádného cíle.

Román působí jako mnohovrstevnatý diamant, v němž se odráží v mnoha obrazech apokalyptičnost a grotesknost dnešního světa bez pravidel. Je to ale velmi subjektivní text, který vlastně nekonstatuje nic - jen zaznamenává zmatek z dnešního, rozkládajícího se světa. Je to obraz bezradnosti dnešní doby? Bezradnosti České republiky?