900

Proč nevěřím v referendum

16. 1. 2018 / Pavel Drs



Referendum, coby volební heslo, bylo ústředním motivem volebních kampaní některých
stran v minulých parlamentních volbách, a velmi pravděpodobně se objeví i při
nastávajících prezidentských debatách.

Referendum (plebiscit), může být jistě ve vhodných případech významnou součástí
demokratického systému, nejde však o žádnou novinku, ve starověkém Římě bylo
známo a používáno již dávno před Kristem.

Ač referendum svou zdánlivou jednoduchostí svádí k domněnce, že jde o
nezpochybnitelný výraz vůle všeho lidu, chtěl bych na třech příkladech z minulosti
demonstrovat, že tomu tak nemusí být, a s odstupem času se referendum může jevit
jako velmi problematický a nebezpečný nástroj.


Případ první – anšlus

Referendum o připojeni Rakouska k Třetí říši se konalo 10. dubna 1938. Jeho výsledky
použil Hitler k ospravedlnění anexe Rakouska. V době konání bylo pochopitelně
referendum deklarováno jako demokratický akt. Není bez zajímavosti, že se historikové
shodují v názoru, že výsledky referenda (99.75 % pro) nebyly zmanipulovány.

Případ druhý – anexe Krymu


V referendu z 16. března 2014 se 96 procent voličů Autonomní republiky Krym vyslovilo
pro připojení k Rusku. Jeho výsledek se stal hlavním argumentem ke faktické anexi
poloostrova. I v tomto případě samotné referendum proběhlo podle nezávislých
pozorovatelů regulérně a v klidu. I když anexe Krymu vyvolala ve světě vlnu odporu a
vedla k zavedeni protiruských sankcí, je třeba uvést, že řada velkých významných států,
zejména spojenci Ruska v paktu BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika)
výsledky referenda respektovala.

Případ třetí – vystoupeni z Unie


Obětí úsloví „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“ se stal britský premiér David
Cameron, člověk s mizivým charismatem, a ještě mizivější schopnosti odhadnout důsledky
svých činů. Referendem z roku 2016, kterým chtěl upevnit své postavení, naopak dal do
ruky svým hlučnějším a agresivnějším odpůrcům nástroj ke své likvidaci. Vedlejším
produktem politické šarvátky se bohužel stala destabilizace země s nedozírnými
následky. Nepřesvědčivý výsledek referenda (52:48) kromě toho vedl k nebezpečné
polarizaci voličů. Vzhledem k tomu, že prakticky stejná část voličů byla pro i proti, je
zřejmé, že referendum nebyl v tomto případě šťastně zvolený nástroj. Řešením měla být
spíše sada postupných kompromisních řešení, řešících výhrady podporovatelů i
odpůrců.

Protože argumenty propagátorů referend jsou obecně známy, pokusím se na základě
uvedených příkladů stručně shrnout rovněž možná rizika:

• Referendum může být snadno zneužito diktátory k legitimizaci mocenských cílů

• Referendum může být zneužito k politickému boji a stává se tak vedlejším
produktem s nevypočitatelnými důsledky

• Referendum může být často, zejména ve vypjatých podmínkách, spíše
záležitostí emocionálního než racionálního rozhodnutí. Emoce mohou být jak
negativní (strach, hněv...), tak i pozitivní (očekávání, důvěra ...)

• Referendum předpokládá extrémní řešeni typu ano/ne, neumožňuje kompromis,
a jeho důsledky mohou být fatální a nevratné

• Referendum je nepoužitelné pro komplexní otázky, kterých je většina, a platí pro
ně (řečí matematiky): „Úloha má více řešení“

Nechci tímto článkem zpochybňovat referendum jako takové, jen vybízím k zamyšlení,
k jakým cílům, k čímu prospěchu a s jakými možnými důsledky se chystají notoričtí
propagátoři samospasitelnosti referend tento nástroj využít.
 
.
0
Vytisknout
3645

Diskuse

Obsah vydání | 18. 1. 2018