Korupce v každém z nás

15. 3. 2018 / Albín Sybera

 

     Není existence provázaných struktur či přímo organizací, které si při sledování svých neetických zájmů dokáží vyhovět, od státní správy přes bankovnictví až po soudnictví, přece jenom natolik závažnou skutečností, že ani radikální obměna nás samých a politického systému, ve kterém žijeme, nedokáže korupční charakter těchto struktur narušit? Není v zemích bývalého Československa zakořeněný jakýsi kvazi-systém, který má mnohem větší moc spoluvytvářet a kontrolovat hospodářské, sociální a politické dění, a do značné míry tak i určovat, jakými lidmi Češi a Slováci jsou?

     Když se podíváme na dominantní československé osobnosti polistopadového vývoje v politice – Václavem Klausem, či Vladimírem Mečiarem počínaje a Andrejem Babišem, či Miroslavem Kalouskem konče – tak drtivá většina z nich prošla životem v Československu 70. a 80. let. Ať už byli tehdy studenty, nebo pracovníky v nejrůznějších složkách všudypřítomného státního aparátu (od dělníka až po výzkumného pracovníka), tak neměli jinou možnost, než se s životem v tehdejším Československu nějakým způsobem popasovat. Resp. mohli se pokusit prodrat na Západ, anebo do centra dění tehdejšího východního bloku na některou z prestižních univerzit v Moskvě, nebo jinde v SSSR. Obojí velice těžké alternativní varianty, nikoliv však úplně nemožné.

     Každopádně většina politických a ekonomických lídrů polistopadového Slovenska a České republiky byla, stejně jako obyčejní lidé a celá populace, formována érou normalizace, případně 90. let, která na normalizační éru reagovala. Reagovala na ni z prosté přirozenosti toho, co zná. Když čelní ekonomové privatizace hovořili o slavném příměru k rybí polévce a potřebě vyrobit z ní opět rybu, tak se ve své představě odkazovali na státní podniky v Československu, které znali ze svého života v této zemi. Otázka, zda z každého z podniků šla ryba udělat, je v tuto chvíli otázkou pro jinou diskuzi.

     Když pan Ondráček vyjadřoval své pocity pro tehdejší státní televizi, coby příslušník pořádkových čet v pražských ulicích r. 1989, tak určitě vyjadřoval i pocity spousty dalších občanů (ať už z Prahy, nebo jiných částí Československa), kteří jeho konání schvalovali. Možná i proto se ho současný premiér Babiš v médiích nebojí označit za odborníka v oblasti bezpečnosti bez ohledu na fakt, že současná ústava ČR chrání (anebo alespoň má chránit) občany vyjadřující politické názory, či nesouhlas před nepřiměřenými fyzickými zákroky policejních složek. Třeba si je pan premiér vědom, že u spoustu svých voličů naleznou jeho slova pochopení a podporu.

     Pointa je, že tyto události, stejně jako mnohé další události z posledních 30-40 let, jsou pro většinu občanů ČR a Slovenska srozumitelné a dokážou se v nich orientovat. Možná ne všichni souhlasí s p. Ondráčkem a s p. Babišem, ale většina zřejmě ví, o čem tito pánové hovoří. Většina lidí se v tomto diskurzu orientuje a tím potvrzuje jeho existenci. Autorka mnoha akademických publikací o diskurzu Sara Mills píše: „dá se říci, že diskursy jsou uskupení tvrzení, která mají stejnou sílu – tedy že jsou seskupeny nějakým institucionálním tlakem, podobným původem, či kontextem, nebo proto, že se chovají stejným způsobem“ (Discourse – the New Critical Idiom, str. 55-6).

     Stejně tak ale existenci diskurzu, který operuje se společenskými jevy z éry normalizace a polistopadového vývoje, potvrzují kritici společenských pořádků před r. 89, kteří komunismus plošně odsuzují jako vysoce negativní zkušenost a často tak kastují populaci na ty, kdo ke komunistům patřili a na ty, kteří pod jejich vládou trpěli. Ať už se jedná o hon na domnělé, či skutečné spolupracovníky se státním aparátem předlistopadového Československa (viz. např. kauza Kundera, nebo nověji příspěvek hradního mluvčího Ovčáčka v podobě fotografie nezletilého Miroslava Kalouska v pionýrském šátku), tak účastníci a autoři těchto diskuzí také potvrzují, že postkomunistický diskurz je velmi reálný a spoluvytváří veřejné mínění současné ČR.   

     V rozhovoru „Nesledujte jen Italy, stopa vrahů vede jinam. Kuciak se dotkl obří korupce v justici “ vyznívají slova Radovana Bránika ponuře, ale také velice reálně, když uvádí, že na jednom z klíčových soudů na Slovensku „je malá část soudců koupená. Vznikl kolem toho průmysl, který vygeneroval desítky rozsudků a ty umožnily získat úzké skupině lidí závratný majetek. Vznikl stát ve státě“.

     Možná jedna z nejstrašnějších věcí na vraždě Jána Kuciaka a jeho snoubenky je skutečnost, že předmět jeho reportáží mnoho lidí ani tolik nezaráží jako samotný fakt, že byl v této souvislosti sprostě zastřelen. Společnost je dlouhodobě (minimálně od éry normalizace) přivyklá tomu, že ve střetu s mocnými se spravedlnosti nedovolá. Že v případě potřeby si mocenské skupiny umí s nepohodlným subjektem poradit u soudu, umí mu znepříjemnit život v bance, kde splácí úvěr, o finančních úřadech a inspekcích státní správy nemluvě.

     Lidé v takových situacích spatřují realitu, ve které vyrostli, ve které se umí zorientovat. A taková realita jim nutně není cizí, protože chtějí být její součástí, ale protože mnohdy nemají jinou možnost než přihlížet a případně ji tiše spoluvytvářet. Nemají možnost vymanit se ze svého vlastního života, jak jej tvaruje stát, školství, byrokracie, existenční podmínky, dluhové pasti, exekuce. Mnoho obyčejných lidí je institucionálně a ekonomicky doslova porobeno a nejsou ani veličinou pro mocné, kteří z jejich situace ekonomicky profitují. Jsou jenom masou a nejhorší, co pro ně jejich „vzdělanější“ spoluobčané mohou udělat, je kritizovat je za zvolení politiků ve službách exekučního byznysu.

     Proto je otázkou, zda vymýcení korupce z „drobných“ úkonů ve zdravotnictví, školství a dalších sfér života dokáže změnit celkové mocenské poměry v ČR a na Slovensku. Zda volání po radikálních změnách u obyčejných lidí nezavdává vítanou záminku mocným odvádět pozornost od poměrů, díky kterým se drží u moci, a realitu v ČR a na Slovensku ovlivňují mnohem více než běžní občané těchto zemí.