Monitor Jana Paula: Jiří Šorm – Malé velké vůně

21. 5. 2018 / Jan Paul

čas čtení 3 minuty

Jiří Šorm, Když v ráji pršelo


Velké překvapení jsem zažil na právě otevřené výstavě Jiřího Šorma v aukční Galerii Dolmen v Praze. Expozice obrazů a akvarelů, s příznačným názvem Malé velké vůně, mě nadchla silou, s jakou některé malby a především malé akvarely promlouvají. Možná se autor konečně po letech osmělil na mělčině svého malířství, a vnořil se do hloubky. Zaujmou především téměř všechny vystavené drobné malby.

Malíře, něžného bouřliváka a věčného bohéma Jiřího Šorma není nutné těm, kteří se zajímají o výstavy a vernisáže příliš představovat, jen občas na nějakou dobu zmizí kdesi v exotických krajích, kde zkouší žít s místním kmenem či obyvateli pralesa, aby se pak vynořil - osvěžen zcela jinými kulturními zvyklostmi - v naší civilizaci, obtěžkán poselstvími v podobě obrazů, akvarelů, kreseb, zkušeností a vyprávěním.



Máme dva takové malíře, kteří podlehli kouzlu exotických dálek, a systematicky se nechávají těmito končinami inspirovat, více méně intelektuálně orientovaného a výtvarně umírněnějšího Ottu Plachta, a živočišnějšího, výtvarně rozmáchlejšího Jiřího Šorma. Otto Placht je sice na české výtvarné scéně frekventovanější jméno, avšak mě vždy zajímala víc kvalita, než informace, za kolik se ten či onen umělec na uměleckém trhu prodává.

To je jedna věc, druhá ta, že před tzv. prestižním a na umělecké scéně již usazeným jménem přiznávám mnohem více umělci právo a nárok na vlastní vývoj jeho umělecké cesty, a to mě zajímá. Na rozdíl od současných přístupů celého systému galeristů, kurátorů, kunsthistoriků a médií mě mnohem více zajímá kvalita díla, než žebříčky prodeje a popularity toho kterého výtvarníka. Nezajímají mě trendy, zajímá mě osobitost, původnost, autentičnost díla.

Musím přiznat, a je to můj vlastní subjektivní názor, že malba Jiřího Šorma mě v 90. letech minulého století a v období před tím nijak moc neoslovila. Proč? Někdejší „temný magický realismus“ jeho tvorby, tolik přitažlivý pro laického diváka, jsem považoval za již vyčerpaný zdroj inspirace. Byla to cesta formálního rozmělňování toho, co postmoderna nabídla skrze jiné autory, a co v ní už jimi bylo řečeno.

O to větší překvapení jsem prožíval na jeho dalších výstavách, na nichž jsem začal objevovat střípky, a postupně pak střepy čehosi nového v malbě Jirky Šorma, co svědčilo o mnohem niternějším ponoru, a hlubší výpovědi. Umělec může léty umělecky růst, anebo naopak, potíž je v tom, že to české odborné prostředí nechce mnohým umělcům, divákům a potenciálním investorům do umění přiznat. Jiří Šorm se hledal, hledá, a nejspíš se pomalu nachází.

Zřetelně to je patrné právě v drobných formátech, v nichž se Šorm citlivě dotýká čehosi nadčasového, když inspiraci, nasátou v rituálech „primitivů“, přetavuje do koloristicky čísté a vnitřně nervní malby až monumentálního charakteru, jejíž výrazovost si nezadá s dřevořezy Josefa Váchala. Jde o skutečně excelentní a skvostnou malbu ve smyslu vzájemného vyvážení formální kultivovanosti malířského rukopisu, a důrazu na obsahovou naléhavost osobního tématu prostupování kulturních zkušeností.


Výstavu obrazů Jiřího Šorma lze navštívit v Galerii Dolmen, Pštrossova 31 , Praha 1, do 16. června 2018. Otevírací doba: pondělí až pátek od 13.00 do 18.00 hodin.


0
Vytisknout
8665

Diskuse

Obsah vydání | 23. 5. 2018