Africké perspektivy 2. část

23. 4. 2019 / Kateřina Duchoňová

Někdy se setkávám s názorem, že problematika snadnějšího přístupu na světové trhy je pro rozvoj afrických zemí mnohem důležitější než rozvojové projekty. Co si o tom myslíš? A také o pozici subsaharských zemí na světovém trhu?

Ano, trh je pro rozvoj afrických zemí velmi důležitý, pokud bychom měli férové příležitosti, ale co se týče obchodů s evropskými zeměmi, USA a Čínou, tak férový není. Přitom si myslím, že otrokářská minulost a kolonialismus pomáhaly hospodářskému rozkvětu USA a Evropy. Je málo známé, že třeba některé frankofonní africké země stále odvádí určité poplatky Francii. A například Gambie umožnila státům Evropské Unie rybařit v jejích vodách, týká se to hlavně lovu tuňáků nebo mořské štiky výměnou za finanční podporu a pomoc v rozvojových projektech, ale lidé v Gambii tím přichází o další možnosti obživy a práce. Tato smlouva byla podepsaná mezi Gambií a EU v říjnu 2018 pod názvem SFPA ( Sustainable Fishing Partnership Agreement ). Umožňuje to EU lovit v gambijských vodách po dobu 6 let a v tom případě se může jednat až o 3300 tun tuňáka a podobných ryb určených k dalšímu zpracování v EU. Umožňuje to také vylovit až 750 tun mořských štik za rok. Za to EU zaplatí Gambii ročně 550 000 Euro. Smlouva také pokrývá spolupráci v oblasti boje proti ilegálnímu a neregulovanému rybaření. Kromě zemědělství je ale rybolov základním zdrojem obživy pro místní obyvatele. Africké přírodní bohatsví je také neustále odčerpáváno, atˇuž se jedná o nerostné suroviny, zlato, drahokamy a podobně. Zisk z exportu neodpovídá ceně daných surovin, samozřejmě i tak nakonec často skončí v rukou zkorumpované vlády a není použit k dalšímu rozvoji. Nehledě na otázku špatně placené nebo i dětské práce. V Africe žije v podmínkách extrémní chudoby většina populace, to znamená, že lidé žijí za méně než 2 dolary na den na osobu, nemají přístup k základním potřebám a zdravotní péči.

A myslíš, že je pro budoucnost Afriky a její další rozvoj důležité usilovat o odddlužení afrických zemí?

Já myslím, že Mezinárodní měnový fond, Světová banka, AGOA (Smlouva pro africký růst a příležitosti pro ekonomický obchod mezi USA a Afrikou), HIPC ( skupina 37 rozvojových zemí s vysokou mírou chudoby a vysokou zadlužeností), NEPAD ( iniciativa zaměřená na ekologické a rozvojové cíle v rámci ekonomockého sdružení západoafrických států ECOWAS), Rozvojové cíle tisíciletí, privatizace, globalizace a liberální politika nejednají v zájmu většiny obyvatel Afriky. Podle mého názoru jednají v zájmu světových mocností a nadnárodních korporací, se kterými kolaborují mnozí současní afričtí lídři a elity, a to jak v soukromém, tak i privátním sektoru. Při tomto způsobu politiky se nedá očekávat skutečný ekonomický růst Afriky.

Které africké země ti přijdou v současné době nejvíce inspirativní co se týče jejich rozvoje?

Etiopie a Rwanda, které patří mezi nejrychleji se rozvíjející ekonomiky v Africe v roce 2018 a zřejmě udrží nastoupený trend i v roce 2019.
Když se podíváte na jejich minulost, tak si obě země prošly velmi temným obdobím svých dějin, atˇuž vezmeme boje Hutuů a Tutsiů, které vyústily v nechvalně známou genocidu (pozn.aut.: Zavražděno bylo asi 800 tisíc lidí, hovoří se o jedné z největších genocid 20.století) a Etiopii, která si prošla obdobím násilnické vlády dergu, zhroucením ekonomiky a hladomory. I přes tyto tragédie si nyní dokázali zvolit dobré vedení státu, které je přivedlo mezi africké země s nejrychlejším ekonomickým růstem. Etiopie je parlamentní republikou, v zemi existuje systém více politických stran.V etiopské vládě je nyní 50% zastoupení žen a Etiopie má nově i prezidentku jako první ženu zastávající tento úřad. Začíná se rozvíjet průmysl, což je pro zemi velmi důležité, mají potravinářský, textilní průmysl, ale vyrábí i nákladní automobily, chemikálie nebo léčiva, postupně se rozvíjí i cestovní ruch.

Myslíš, že se v afrických zemích také formuje aktivní občanská společnost? Dokážu si představit, že to musí být těžké v zemích, kde lidé každodenně bojují s chudobou a někdy také čelí diktátorským režimům .

Je to pravda, že je velmi těžké zformovat politicky aktivní občanskou společnost v těžkých podmínkách mnoha zemí současné Afriky, ale stále to možné je. Jako příklad bych uvedl svou zemi Gambii, která čelila dikatuře 22 let (1994 až 2016), myslím, že z velké části právě díky aktivní občanské společnosti byla nakonec autoritářská a zkorumpovaná vláda prezidenta Jammeho svržena a nadále se také díky nátlaku občanských aktivistů prošetřují jeho zločiny. Někteří aktivisté a novináři byli dokonce díky tomu ještě za jeho režimu uvězněni nebo zavražděni, ale nakonec byl poražen. Máme v Africe podle mého názoru hodně aktivních lidí. I když občas jsou někteří slepými podpůrci svých politiků a lídrů aniž by viděli jejich chyby. Stále zde existuje silná podpora lídrů na základě etnické skupiny, regionálního původu, na základě rodinných a přátelských vazeb.

Jako velkou výzvu pro současné africké země vidím boj se stále vysokou negramotností a také nezaměstnaností obyvatel ( nezaměstnanost se týká i absolventů univerzit). Jaké perspektivy vidíš v této oblasti? Co například tvá země dělá pro zlepšení vzdělanosti a vytvoření nových pracovních míst?

Je to skutečně výzva hlavně pro současné africké politiky a intelektuály, aby na prvním místě bojovali s nevzdělaností a nezaměstnaností místo vlastního prospěchu a manipulací s lidmi.

A samozřejmě, že nevzdělaní lidé jsou mnohem snadněji manipulovatelní. Moje země (Gambie) je v současné době v těchto otázkách odkázána převážně na zahraniční investice, granty a investice, což mi nepřipadá jako ideální řešení. Většina zahraničních investorů nepřichází do země se záměrem vytvořit pracovní místa pro místní, chtějí hlavně maximalizovat zisk a minimalizovat ztráty, potom vidíme, jak se snaží i ze zaměstnanců dostat maximum, ale za velmi nízkou mzdu, také zaměstnají jen velmi málo lidí. Některé neziskové organizace se naopak snaží skutečně pomoci, ale nemají takové prostředky a také nemůžeme být na jejich pomoc odkázáni věčně.

Vzhledem ke klimatickým změnám bude pro subsaharskou Afriku do budoucna velkým problémem vysychání a nedostatek úrodné zemědělské půdy spolu s přelidněním. Existují nějaké snahy k řešení environmentálních problémů?

V zásadě máme poměrně hodně vládních i neziskových projektů ke vzdělávání lidí v oblasti problematiky životního prostředí. Otázkou je, co si z toho vezmou za své, když většina rodin bojuje s extrémní chudobou a přežitím ze dne na den, priority jsou stále bohužel jinde. Do Afriky se také vyváží auta, která by například v Evropě neprošla technickou kontrolou a tady potom ničí ovzduší, také potraviny a drogérie jsou většinou vyvážené v plastových obalech nebo plechovkách a my zatím nemáme možnosti jejich recyklace. Průmyslu zatím mnoho nemáme. Existující projekty zaměřené na zalesňování a soběstačnost komunity jsou mi sympatické.

Když dělám veřejné besedy o Africe a diskutujeme s účastníky o příčinách chudoby a možnostech dalšího rozvoje, lidé kromě jiného vidí jako jednu z příčin zaostalosti Afriky špatné postavení žen v afrických společnostech a velký počet dětí v chudých rodinách o které je těžké se postarat. Co si o tom myslíš? A přejí si případně lidé změnu nebo trvají na tradicích?

Myslím, že zvláště dnešní mladá generace v Africe vnímá potřebu změny a vnímá ji pozitivně. Vznikají iniciativy změřené proti ženským obřízkám nebo manželstvím uzavíraným v nízkém věku, například v naší zemi se podařilo tyto neblahé záležitosti zakázat zákonem. A na těchto aktivitách začínají mít podíl i muži, změny ale přichází zatím pomalu. Také si už většina dnešních mladých nepřeje polygamii, ta byla také často příčinou velkého množství dětí v rodinách. Ale je potřeba myslet na to, že v afrických zemích zatím neexistuje sociální stát, takže například stárnoucí nebo nemocní členové rodiny očekávají, že se o ně do budoucna postarají jejich děti. Také zdravotnictví zatím není na dobré úrovni, mnoho dětí se nedožije dospělosti, proto si lidé potom pořizují dětí více.

Ženy ale většinou tvoří více než polovinu populace jednotlivých afrických států, to znamená, že bez jejich podílu na dalším rozvoji ani nemůže dojít k výraznějším pokrokům. V Africe, stejně jako v jiných oblastech světa se na téma rovnosti žen mnoho mluví, ale málo koná pro to, aby ženy měly významnější podíl v politice, ekonomice, ale také v lokálních komunitách. Například v Etiopii momentálně ženy zastávají vysoké politické posty (viz výše), ale zatím je to stále spíše výjimkou. Ženy by měly mít každopádně vytvořeny podmínky pro svou emancipaci a zároveň samy musí požadovat svou svobodu a rovnost. Je určitě potřeba bojovat proti zaostalým kulturním pověrám a praktikám, ale i sociálním nerovnostem, které ponižují ženy a potlačují jejich svobodu a možnost vlastního rozhodování.