Dvě karabašské lekce

16. 12. 2020 / Karel Dolejší

čas čtení 8 minut
S texty o karabašské válce se v nejrůznějších médiích roztrhl pytel, i když vlna těch skutečně analytických teprve přijde. Zde jsou pro stručnost dvě hlavní lekce - také s přihlédnutím k současnému stavu Armády České republiky.


Ačkoliv většina zájmu komentátorů je nyní věnována technickým aspektům konfliktu, který Arménie prohrála, hlavní lekce má přece jen politický charakter. Pokud země uzavřela spojeneckou smlouvu s Ruskem, ale lidé si zvolili vládu, která Kremlu nevyhovuje, takové spojenectví je jednoduše k ničemu. Moskva fakticky nepomůže, jen se postará, aby: 1) nepohodlná vláda prohrála válku a poté s největší pravděpodobností padla, 2) zopakovala podlou hru, která se jí v první polovině 70. let vymstila v případě Egypta, ale dnes vzhledem k pasivitě Západu může fungovat - že totiž spojenec, který katastrofálně prohrál válku, bude nakonec na Kremlu ještě závislejší než kdykoliv předtím.

(V případě Egypta taková úvaha nefungovala, protože prezident Sadat se po roce 1973 začal orientovat na USA a ty to přivítaly. Arménie tak jasné možnosti změny zahraničněpolitické orientace nemá, nepočítáme-li velmi volnou vazbu na NATO, kterou by jí musela zprostředkovat Gruzie. Takové "nejasné" spojenectví by pravděpodobně před válkou bylo hodnoceno skepticky, nicméně po ní lze konstatovat, že horší než kontraproduktivní aliance s Moskvou by být rozhodně nemohlo. Už proto, že Moskva s největší pravděpodobností o azerských válečných přípravách ze zpravodajských zdrojů věděla předem, ale spojence ani nevarovala.)

Druhá základní lekce se týká naprosté nezbytnosti vybudovat v podmínkách současného bojiště důkladný integrovaný systém protivzdušné obrany vojsk i logistiky. Rostoucí arzenál bezpilotních leteckých prostředků (populárně "dronů") plnící širokou škálu úkolů od průzkumných až po bojové (lokální taktický průzkum militarizovanými civilními "drony", na vyšších úrovních specializovanými bezpilotními průzkumnými letouny, bezpilotní bitevníky vybavené střelami schopnými ničit i těžkou obrněnou techniku, "loudavá munice" (loitering munition) schopná "sebevražedným" útokem ničit i výrazně zodolněné cíle) v azerském případě tvořily modely nakoupené v Turecku a Izraeli, jen z malé části vlastní výroby (jako "dronizované" archaické letouny An-2 používané k průzkumným účelům).

Vidíme, jak i relativně malá a skromná armáda dokáže nasadit bezpilotní prostředky v takovém měřítku, že fakticky ovládne vzdušný prostor protivníka - a to nejen v taktické hloubce obrany, ale ještě i mnoho kilometrů za ní. Získá tak absolutní informační převahu a současně znemožní protivníkovi normálně provádět bojové operace.

Mnoho pozornosti je věnováno osudům obrněné techniky sovětského a ruského původu, což vypadá jedině logicky, pokud Arménie v relativně krátké válce mj. ztratila více jak 220 tanků, tj. sedminásobek toho, co má AČR v aktivní službě (a výčet nemusí být úplný). Argument, že nemá cenu dále modernizovat předpotopní tanky T-72, samozřejmě platí. Otázka však zní, jak by v konfrontaci s hrozbou z horní polosféry a útoky vedenými zpravidla na relativně nejslabší části pancéřování obstály i mnohem modernější západní stroje.

Úkol vypořádat se s "drony" nemůže být v žádném případě řešen na úrovni jednotlivého tanku, byť i tam je nezbytné podniknout všechna dostupná opatření zvyšující šance na přežití.

Ale pojďme dále.

První analýzy ukazují také ohromující ztráty na arménské flotile sovětských nákladních automobilů (přes 500 ks, výčet patrně nebude úplný). A protože Arméni bojovali podle letité sovětské koncepce - obrana stála na pěchotě a taženém dělostřelectvu, plně závislých na přepravě obyčejnými náklaďáky, za ní měly působit mobilní obrněné zálohy - fakticky to znamená, že obránci museli po proražení fronty z polních opevnění v první linii odcházet pěšky, přičemž tam zanechali veškerou těžkou výzbroj.

Kromě toho ale vzdušná převaha Azerů umožnila také téměř zlikvidovat arménské zásobování bojujících jednotek.

Tedy už nemluvíme jen o tom, jak zvýšit šance na přežití moderního tanku. Je nutno uvažovat i o možnostech, jak ochránit obyčejné nákladní automobily, až dosud setrvačně považované za záležitost "zázemí". Konstrukce vyvinuté s ohledem na zkušenosti z Iráku a Afghánistánu nejsou řešením. Letecká munice schopná zničit tank zlikviduje hravě i sebelépe zodolněný náklaďák. Na mysl se vkrádá spíše představa kabiny vozu, kde se řidič plně věnuje řízení, zatímco spolujezdec na svém místě vyhlíží z nově vytvořeného horního průlezu a s pomocí triedru pátrá po vzdušných špezích nebo útočnících, aby v případě nutnosti včas použil velkorážový protiletadlový kulomet.

Ani běžná pěší jednotka se napříště patrně neobejde bez brokovnice proti malým taktickým průzkumným "dronům" vypouštěným z ruky.

Ovšem ani toto vše nepředstavuje hotové řešení. A informace ze Sýrie a Libye ukazují, že dokonce i modernější systémy PVO krátkého a středního dosahu, podle svých tvůrců údajně "vhodné" k boji s bezpilotními prostředky, zdaleka nejsou na tuto roli připraveny.

Důvodů je více. Primární senzor moderních systémů PVO představuje radar. Avšak radarový odraz relativně malých bezpilotních prostředků je ve srovnání s klasickým bojovým letounem minimální. Letové trajektorie bezpilotních prostředků neodpovídají optimálně tomu, co měli na mysli konstruktéři těchto zbraní. Proto jsou i údajně "protidronové" komplexy jako ruský Pancir-S1 vůči hrozbě bezpilotních útoků relativně slepé a bezmocné.

V případě větších bezpilotních prostředků poháněných nějakým typem spalovacího motoru logicky připadá v úvahu důraz na sledování infračervenými kamerami. Doplnit jej ale musí klasické optické sledování, už proto, že menší taktické stroje i militarizované civilní konstrukce bývají poháněny elektromotorem, který zdaleka nevyvíjí tolik tepla.

Vedle módních raketových prostředků PVO, jejichž použití proti "bezpilotčikům" je a nadále zůstane problematické, bude třeba znovu položit důraz na prostředky hlavňové. A nikoliv, milovníci předpotopní čs. "ještěrky" (PLDvK vz 53/59), jejíž poslední úspěšné bojové nasazení reprezentuje ničení civilních domů na území bývalé Jugoslávie, si zde polívčičku již neohřejí. Beznadějně zastaralý prostředek vzniklý poválečnou adaptací zbraně, která měla sloužit k obraně německých ponorek, problém dnešních bezpilotních prostředků rozhodně nevyřeší. Jeho mladší sovětská kolegyně ZSU-23-4 Šilka už by v nejhorším případě po výrazných úpravách mohla sloužit za základ nějaké té "protidronové" obrany, ale ani ji, ani žádný západní či domácí analog Armáda České republiky neprovozuje. O opravdu moderních kanónových systémech ani nemluvě.

Ale ještě stále nejsme u konce. "Protidronové" prostředky vybavené patřičnými senzory bude nutno integrovat nejen do mobilních obrněných jednotek, ale i do každé zásobovací kolony, která by se pohybovala řekněme přinejmenším ve vzdálenosti do 25 km od míst aktuálně probíhajících bojů.

Kromě toho bude třeba vytvořit k síti nových senzorů a obranných protivzdušných prostředků také dedikovaný informační systém zpracovávající informace o bezpilotních vzdušných cílech v malých a středních výškách a v reálném čase je předávající jednotkám, jichž se mohou týkat.

Vidíte snad někde v současných plánech vyzbrojování AČR něco, co by byť vzdáleně připomínalo takové úkoly?

Já tam, ale i v dostupných plánech ostatních armád NATO, ani zdaleka nic takového nevidím.

0
Vytisknout
11956

Diskuse

Obsah vydání | 22. 12. 2020