Koronavirus a brexit: Boris Johnson trvale spoléhá na odkládání veškerých rozhodnutí

16. 12. 2020

Na rozdíl od Německa, Holandska i ČR, britská  "vláda" Borise Johnsona se zatím nedokáže přimět k tomu, aby zavedla uzamčení země na Vánoce, přestože hrozí stoprocentní nebezpečí, že pokud se lidi budou o Vánocích scházet v rodinách, v lednu a v únoru bude zahlceno zdravotnictví tisíci vážně nemocných a umírajících osob na covid, a budou umírat i lidé na rakovinu a na infarkty a další nemoci, protože zalhcené zdravotnictví se o ně nebude moci starat. johnsonova vláda ignoruje vážné varování, které v úterý společně publikovaly dva důležité lékařské časopisy a požadovaly, aby byl v Británii bezodkladně zaveden lockdown. Odstrašujícím příkladem jsou Spojené státy, kde miliony lidí ignorovaly varování vědců, aby se v rodinách nescházeli na oslavu tzv. Dne díkůvzdání, takže tam došlo k obrovskému nárůstu infekcí a úmrtí, počet mrtvých na koronavirus v USA překročil 100 000 osob.

Raphael Behr upozorňuje, že Boris Johnson se specializuje na prokrastinaci - odklady a samé odklady. Dává mu to ve společnosti významné postavení: všichni jsou pořád soustředěni jen na něho, úpěnlivě čekají, kdy konečně udělá nějaké rozhodnutí. Státnictví to ale není (JČ):


Není to poprvé, co Boris Johnson nejednal podle doporučení britských vědců. Vládní vědecká skupina Sage doporučila, aby vláda v Británii v září zavedla krátkodobé uzamčení země, aby se potlačila druhá vlna nákaz, šířící se celou zemí. Johnson to odmítl.
 

Ovšem míra nákaz dále rostla. Fakta byla úporná a Johnson jim ustoupil až koncem října, kdy zemi konečně znovu poslal do uzamčení. Johnson opakoval svou chybu z jara 2020, ze začátku pandemie, téměř doslova. Když bylo zřejmé, že je nutno rychle jednat, začal váhat. A to je charakteristický vzorec britské vládní reakce na pandemii: udělat to, co je správné, až poté, co se vydalo obrovské množství energie na dělání nesprávných věcí. Zavádět omezení neochotně, rušit je předčasně.

Taková opakovaná selhání a neschopnost poučit se ze zkušeností nepřekvapí nikoho, kdo zažil Johnsona v jeho veřejných funkcích či v jeho soukromém životě. Johnson odkládá nutná, avšak nepříjemná opatření jako dítě, které postrkuje zeleninu po talíři. Chce být populární a nemá rád přímou konfrontaci s nikým. Absolutně mu nevadí zrazovat lidi za jejich zády, bojí se ale jim to říct do obličeje. Poslanci vycházejí z jednání s Johnsonem štastni, protože on s nimi souhlasí, a nejsou si vědomi toho, že souhlasil i s jejich odpůrci během schůzky s nimi o několik hodin dříve.

Jeden poradce z úřadu londýnského primátora svědčil o tom, že když byl Johnson londýnským primátorem, vznikl spor v oblasti plánování týkající se nákladného stavebního projektu těsně u Londýna. Stavebníci přinesli na jednání podpůrný dopis od Borise Johnsona. Poněkud trapné bylo, že podpůrný dopis od Borise Johnsona přinesli na jednání i jejich odpůrci.

Johnsonův zvyk předstírat souhlas, aby tak omezil nepříjemné rozhovory, vyvolává v samém jádru britské vlády nedůvěru a neloajalitu. (Proč by měli poslanci hájit nějaké Johnsonovo politické "rozhodnutí", když je velmi pravděpodobné, že zítra Johnson udělá obrat o 180 stupňů?) Johnsonova slabost a nerozhodnost dává moc jeho gatekeeperům - poradcům, kteří rozhodují o tom, kdo bude smět pana šéfa oslovit, a - což je nejdůležitější - kdo bude poslední, kdo s ním bude jednat. Tato praxe povzbuzuje prozrazování vládních postojů tisku - je nutno rychle dostat Johnsonovo rozhodnutí na veřejnost, aby se zabránilo, že změní názor.

Johnsonova nefunkční metoda vládnutí eskaluje obtížnost už tak složitého rozhodování. Johnson se pohybuje mezi samolibou nečinností a panikou.

Johnsonova technika přistupování k problémům je nechat je vymknout se jakékoliv kontrole, nabubřet do tak obrovské krize, že už pak odklad není možný. Takovým způsobem je pak - perverzně - rozhodování daleko lehčí, protože už nejsou alternativy. Počkejme dost dlouho a možná zbude jen jediná možnost jak jednat.

Tak Johnson jedná i ohledně brexitu. Představuje si, že odkládat věci až do úplně poslední minuty je vyjednávací strategií jak od Bruselu získat ústupky, ale ve skutečnosti je to jen způsob jak zjednodušit rozhodování vyloučením alternativ, které vyžadovaly čas k jejich rozvinutí. Johnson nechává prokrastinaci, aby učinila to rozhodnutí. Může si pak namlouvat, a namlouvat i veřejnosti, že konečný výsledek, i když není dokonalý, je nejlepší možné řešení. Je to ale jen proto, že se přijme tak pozdě, že všechna lepší řešení už vyprchala.

Je to chaotický způsob jak cokoliv řídit: nechat to až do poslední minuty, spoléhat na obrovský tlak vnějších okolností, aby ho to motivovalo k rozhodnutí. Jako metoda pro zvládání pandemie je to katastrofální, protože boj proti pandemii nedopustí odkladu. Okamžik přijmout obtížná rozhodnutí je vždycky teď. Míra, jíž odumírají dobré alternativy, je exponenciální. Virus rozkvétá z nerozhodnosti.

Johnsonova metoda je ale efektivní v jednom ohledu. Zaručuje trvalé politické drama, a Johnsonova postava je trvale osvětlena v centru jeviště. Tento přístup nutí národ, aby Johnsonovi visel na rtech, čekal, než proboha konečně něco udělá, zatímco se odehrávají důsledky jeho nečinnosti. To Johnsona obklopuje aurou moci - jenže tohle není státnictví.

Kompletní článek v angličtině ZDE

 
0
Vytisknout
4122

Diskuse

Obsah vydání | 23. 12. 2020