Lumpenburžoazie a trumpenproletariát

11. 1. 2021 / Karel Dolejší

Přistěhovalec z bývalého SSSR Slava Malamud se podělil o zkušenosti s výukou v chudší americké bílé čtvrti v Baltimoru. Touto optikou nabízí značně nepovzbudivý vhled do psychologie Trumpových voličů.

"Pro všechny typy z médií, co si ještě myslí, že musíme s Trumpovými voliči mluvit, chápat je, naslouchat jim. Můžu vám ušetřit nějaké potíže? Zde je (slibuji, krátké) vlákno o tom, kdo jsou, co si přejí a odkud pocházejí.

Není to ani složité...

Můj životopis uvádí "sportovní novinář" a to je, čím jsem byl (a stále příležitostně jsem), ale má práce na plný úvazek je učitel na státní škole. Učím v Baltimoru, v oblastech s nízkými příjmy. Jedním z mých předchozích míst byla většinově bílá dělnická komunita plná vzteklých trumpistů.

Byla to patrně nejhorší práce, jakou jsem kdy měl, což jen málo souvisí s komunitou nebo s dětmi a velmi s administrativou, ale o to zde nejde. Všechny děti pocházely z velmi chudých, velmi dysfunkčních rodin plných drog, zneužívání a násilí. Mnohé byly nezvladatelné.

Obrat učitelů byl šílený. V mém posledním roce tam odešlo uprostřed roku asi sedm učitelů. Jedna učitelka angličtiny se zvedla a odešla uprostřed dne, nechala tam všechny věci a nikdy se už nevrátila.

Avšak byl tam jeden učitel, který tam byl navždy.

Byl to učitel tělocviku, vysoký černoch, bývalý profesionální hráč basketbalu. Dost jsme mluvili o tom, co se kolem nás děje. Spřátelili jsme se.

"Není nic horšího, než chudí běloši," řekl mi jednou. "Podívej, děti z ghett vědí, že jsou odpad. Znají pravidla. Ale tyto děti z chudých bílých rodin jsou stejný odpad, jenže si myslí, že jsou králové. Myslí si, že jim svět všechno dluží..."

Mentalitu chudé bílé komunity nebylo těžké pochopit. Protože pocházím z jedné z nejchudších čtvrtí v jedné z nejchudších částí bývalého SSSR (země opravdu na prd), dobře ji chápu. A mentalita je následující.

Jsou zahořklí, jsou ukřivdění, vědí, že jejich životy stojí za nic a považují se za hrdinské mučedníky. Nechovají nenávist k bohatým, nenávidí ty, které považují za ještě níže postavené, než jsou sami. Ale opravdu, opravdu nenávidí lidi, o nichž si myslí, že na ně koukají svrchu, tj. vzdělance.

Ačkoliv oni sami se věčně ohlížejí po někom, na koho by udělali dlouhý nos. Jejich doporučení pro takové lidi zní "Přestaň kňourat a dej se dohromady, pomoz si sám". Nicméně jejich doporučení pro sebe samotné je "Svět mi musí naslouchat, starat se o mě, chránit mě".

A mě jako učiteli bylo nad slunce jasnější, že jejich mentalita je dětská. Jsou zcela dětinští, bez dětské roztomilosti a schopnosti učit se. Nepřijmou nic jiného, než aby se svět točil kolem nich, uspokojoval jejich potřeby a - což je klíčové a nejdůležitější - CHVÁLIL je. V jednom kuse. Za cokoliv. Stejně jako musím pořád chválit sedmáky za ty nejobyčejnější věci, abych zajistil, že nezačnou vysypávat koše kolem. Zajistit, aby se cítili skvěle. Lépe než ostatní. O to jde.

Chudí Rusové rozhodně nejsou žádní lumeni, ale nemají takový pocit nároku a rozhodně je nechytá rapl. A to je ve skutečnosti to, co jste sledovali poslední čtyři roky: Gigantický zatracený rapl.

V roce 2016 mi známý rodič hokejisty řekl, proč on, registrovaný Demokrat, bude volit Trumpa. ´Poprvé´, řekl mi, ´je tu politik, u nějž mám pocit, že se o mě postará, jako o bělocha´."

To je vše co v tom je, lidi. To je celá záhada.

Takže příště, až vás šéfredaktor vyšle do Prčic nad Močůvkou, abyste si zašli na večeři a "snažili se pochopit Trumpovy voliče", ptejte se sami sebe: Jak užitečné by bylo hovořit s dětmi ze školky o složitých celostátních záležitostech?

Tak to je, opravdu. Není zač. Nic za to nechci."

***

Trumpenproletariát - jak plyne i z bystrého pozorování Slavy Malamuda - rozhodně není ve svém "třídním vědomí" definován "objektivním" sociálním postavením, ale skrze politiku identity splývá s tím, k němuž nábožně vzhlíží a s nímž se ztotožňuje. Pozorným čtenářům Marxova spisku "Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta" už zde není třeba mnoho vysvětlovat.

Přední konzervativní analytik Bill Kristol - jehož dlouhodobě konzistentním názorům ohledně morálního stavu bílého amerického dělnictva Malamudovo svědectví velmi konvenuje - v reakci na termín Toma Nicholse "lumpen middle class" provedl rychlé hledání na internetu a skončil záhy u českého filozofa Karla Kosíka s jeho termínem "lumpenburžoazie".

Cituji zde podrobněji než Kristol, aby vynikl kontext Kosíkovy definice:

"Kradou taxikáři, číšníci, jakási podivná havěť, Romové? Ale co jsou tyto drobné podvůdky, vyčíslitelné v tisících, proti velkorozkradačům, kteří ve svých živnostech operují s miliony a miliardami, a spravedlnost je na ně krátká?...

Lumpenburžoazie se rekrutuje ze zbohatlíků, ale na rozdíl od svých vrstevníků normálních spojuje podnikavectví s mafiánstvím, podvodnictvím, s kriminálním podsvětím.

Dějinná laboratoř je pokusnictví nebo experimentování zvláštního druhu: lidi se o něco pokoušejí, zkoušejí své schopnosti a síly, podrobují se zkouškám života (utrpení, zklamání), ale propadají také nejrůznějším pokušením: podvádět, chvástat se, hnát se za slávou. Takto chápaná zkušenost (radikálně odlišná od pozitivistických koncepcí) nám umožňuje vidět dnešní dobu jako zápas nebo vzájemné zkoušení demokracie a lumpenburžoazie. Jsme v době zkušební, v níž lumpenburžoazie zkouší trpělivost a sílu demokracie, testuje si ji, a demokracie si na vztahu k lumpenburžoazii ověřuje (testuje), co vlastně je a jaké jsou její meze. V tomto zkoušení a pokoušení lumpenburžoazie zjišťuje, že demokracie na ni nestačí, že zákonodárství je děravé, úřednictvo zkorumpovatelné, soudy pomalé a všeobecná atmosféra doby taková, že se v ní daří spíše darebákům než slušným lidem.

Lumpenburžoazie je militantní, otevřeně antidemokratická enkláva uvnitř fungující, ale polovičaté a proto bezradné demokracie. Je výhodnější, říká a praktikuje „filozofie“ lumpenburžoazie, být hochštaplerem, lupičem, násilníkem než slušným člověkem: podvodník počítá s tím, že spravedlnosti unikne. Rozdíl morálního a nemorálního mizí, považuje se za směšný přežitek minulosti. Můžeš být kariérista, lump, pedofil, křivák, zbabělec, ale vozíš-li se v mercedesu, uctivě před tebou smekají a dveře máš otevřené."

Kristol ovšem poněkud přehlédl rozdíl mezi tím, co sdělují Malamud a Nichols, oproti tomu, co měl svého času na mysli Kosík. Malamudovo svědectví a Nicholsova "lumpenstřední třída" se v zásadě vztahují k tomu, co Nichols v souvislosti s analýzou snowdenismu (a s odkazem na Barrieho Petera Pana) nazval fenoménem "lost boys". Tedy k vrstvě mizerně socializovaných dětí z rozvrácených rodin, které si sice z masové kultury osvojily zvyk dělat si po vzoru horních deseti tisíc špičkové nároky (a čistě jen od nich odvozují své nafouklé sebevědomí), ale jinak už se v životě nenaučily téměř nic.

Kdežto Kosík zase hovoří o těch "úspěšných", s nimiž se "lost boys" ve svých podělaných bezvýznamných životech nadšeně identifikují.

Lumpenburžoazie - to jsou prostě Trump, jeho klan, jeho obchodní partneři; Babiš, jeho klan a jeho partneři; Bobela, Čmejla, Diviš, Kellner, Koláček, Křetínský atd., jejich klany a partneři.

Trumpenproletariát (autorem termínu je, pokud vím, konzervativní komentátor listu Wall Street Journal Daniel Henninger) pak tvoří ta část níže postavených, pro niž je důležitější mít vždy někoho pod sebou, na kom si lze vylít vztek, po kom lze šlapat, na koho se lze vytahovat, koho lze šikanovat a ponižovat, než zbavit se nadvlády lumpenburžoazie, se kterou se přece tito lidé sami nekriticky identifikují.

V americkém kontextu jde přitom vlastně o sto šedesát let starou bělošskou tradici, tradici jižanskou: Nevadí, že žiju z ruky do huby, že nemám na boty, že se vleču bos v oděvu z podomácku vyrobené látky barvené nahnědo ořešákem popelavým (ikonické šedé uniformy Konfederace známé z historických filmů zdaleka nezbyly na každého), jen když se mohu spolu s otrokářskou šlechtou povyšovat nad negry. Tohle právo mi nikdo nesmí brát!

Není důležité zrušit otroctví, ale pořídit si aspoň symbolicky nějaké vlastní otroky.

Sociolog Seymour Martin Lipset v roce 1959 ve studii "Democracy and Working-Class Authoritarianism" tvrdil, že jeho výzkumy "ukazují, že úspěch komunistické strany mezi těmi s nízkým statusem v chudších zemích jsou pozitivně spojeny s jejím autoritářským charakterem".

Současné USA zase ukazují, že úspěchy trumpismu v bohatších zemích mohou být rovněž úzce spojeny s jeho autoritářským charakterem. Trumpismus je  v tom případě komunismem pozdně buržoazní společnosti.

Někdejší chudý proletariát saturovaný během tučných poválečných let bohatstvím a privilegii se postupem času zčásti proměnil ani ne tak v kultivovanou střední třídu (což bylo plánováno), jako v reakční, kontrarevoluční trumpenproletariát, jehož protivníky už vůbec nejsou bezzásadoví zbohatlíci tyjící z práce jiných (ty naopak bezmezně obdivuje), ale na prvním místě muslimové, přistěhovalci nebo Afroameričané.

A tak Kosíkova lumpenburžoazie spolu s Henningerovým trumpenproletariátem tvoří dvě strany jedné reakcionářské politické mince, jejímž společným jmenovatelem je autoritářské pohrdání demokratickými poměry, v nichž by měly vládnout rovnost všech občanů před zákonem a právní stát.

Kristolův návrh toho, jak se vypořádat se zmíněnou autoritářskou hrozbou, je více než jednoduchý: Vpustit do země ještě větší počty přistěhovalců a trumpenproletariát prostě přehlasovat.

Zkuste to nahlas navrhnout někomu v České republice.

To by bylo bědování nad "ničením křesťanské tradice" a týráním "statečných" Čechů, které právě po letech nesmyslného blábolení o údajné nezbytnosti politických machů do největší krize od roku 1945 vedou až do smrti zavile mstivý senilní alkoholik a naprostý pobrecito...

Nutno ovšem uznat, že výrazy pocitu ublíženosti, který lze vždy snadno přesměrovat k náhradnímu cíli, si privilegovaná bílá západní kultura pro své snowflakes po dekády pěstuje na naprosto špičkové úrovni - a má jich v zásobě celé spousty.

4
Vytisknout
5664

Diskuse

Obsah vydání | 13. 1. 2021