O Platónově opiu a západní metafyzice

22. 2. 2021 / Boris Cvek

Foto: Pixabay.

Musel jsem se po nějaké době v souvislosti se svými (online) přednáškami z filozofie přírodních věd pro studenty Univerzity Palackého vrátit k přemýšlení nad Platónem. Čtení Platónových spisů, které v tenkých svazcích vydávalo na začátku 90. let Oikúmené, pro mne bude asi do konce života nezapomenutelným zážitkem.


Bylo mi kolem osmnácti let, četl jsem Patočkovy přednášky a Nietzscheho Zrození tragédie, objevoval jsem antiku. A ta okouzlující forma dialogu, které jsem odpouštěl jedno sofisma za druhým, protože mne zajímalo, jak to celé dopadne. I ta čeština (překlady Fr. Novotného), i ty antické reálie, odkazy na bohy, politickou situaci v Athénách atd. To všechno mne fascinovalo. Rozbíjení samozřejmého, neurčitého chápání pojmů ve prospěch představy, že pouhou úvahou se dostaneme k něčemu pevnému, co dává životu smysl.

Nikdy jsem ale nepřijal Platónovu koncepci poznání, jeho teorii společnosti, ba kromě nějakých obecných úvah o dobru a podobných abstraktech vůbec nic. Líbil se mi negativní platonismus Patočkův, který klade důraz na Sókrata a péči o duši bez nějaké systematické metafyziky kolem. Bolestné probuzení z Platóna mi přinesla četba Popperovy Otevřené společnosti. Opravdu to bolelo, ale nakonec jsem Popperův útok na platonismus přijal. Možná je Popper zbytečně tvrdý, možná zbytečně moc a ahistoricky tlačí na analogii mezi platónským a nacistickým pojetím společnosti, ale jeho alergickou reakci na všeobecné uctívání Platóna lze pochopit.

Ani Popper samozřejmě nepopírá obrovskou sílu Platónova intelektuálního výkonu. Ukazuje ovšem, a podle mne velmi přesvědčivě, že takové výkony se nedělají kvůli nim samým, ale de facto z důvodů politických. Platón chtěl autenticky, a lze to dobře pochopit z jeho zkušeností s demokracií a tím, co se mohlo jevit jako rozklad tradiční athénské společnosti, zastavit změnu společnosti. Vycházel přitom ze starší tendence, kterou lze najít u Parmenida: rozum poznává to, co je stálé, a proto změna je jenom iluze. Stálost nějakých rozumem poznatelných principů, které jsou za změnou, je ostatně nesmírně vlivnou myšlenkou, kterou lze najít napříč metafyzikou, třeba je jádrem představy existence přírodních zákonů nebo Hegelovy konstrukce rozumu jako podstaty dějin.

Skutečnost je u Platóna racionální, a tedy neměnná. Taková by měla být i společnost. Jak je možné, že taková není? Náš svět je podle něj nedokonalý obtisk skutečnosti, kterou jsou ideje v nebi. Duše má poznání těchto idejí, než se vtělí, a po vtělení na ně zapomene. K pravému poznání proto není třeba dělat nějaké experimenty s věcmi kolem sebe, ale stačí se rozpomenout pomocí racionální argumentace. V nebi je ideální kočka, ideální člověk, ovšem taky ideální společnost (obec). Kdo se umí na její podobu opravdu dobře rozpomenout, to je Filozof. Proto „filozof na trůně“ je oproti běžnému mínění něco strašného: je to člověk, který jediný skutečně zná, jak má vypadat společnost, a všichni ostatní ho musejí poslouchat. Jistě Platón přitom myslel na sebe. Jeho ideální společnost pak velmi připomíná dobový konzervatismus, inspirovaný Spartou, a nic nebeského na ní není.

Odtud potom v západním myšlení všechny ty představy o „přirozenosti“, „podstatě“ a podobných věcech jako něčem normativním. Je to vynikající politický nástroj, dokonce i v Aristotelově nebo Hegelově pojetí, pro vrchnostenský stát. Lze souhlasit s okřídleným výrokem (Whiteheadovým), že západní filozofie jsou jen poznámky k Platónovi, protože až na Montaigne a empirismus se představa podstat a přirozeností stále omílá dokola. Dokonce i přísný pozitivistický útok na tradiční metafyziku chtěl najít nějaký pevný, kulturně nepodmíněný obraz světa, konkrétně ve vědeckých teoriích, které lze verifikovat. Tuto iluzi zbořil částečně už Popper odmítnutím samotné možnosti verifikace vědecké teorie, ale pak hlavně Kuhn a Feyerabend. A to je ta „strašná postmoderna“, kde člověk je jen historicky a kulturně podmíněné zvíře, které nemá šanci poznávat nějaké přirozenosti a podstaty. Ve skutečnosti jde jen o osvobození od Platóna.

Paradoxní je, že všechny ty iluze o průniku rozumu a skutečnosti (o tom, že skutečnost má nějaký racionální základ, který lidský rozum poznává), na nichž stojí třeba i scientismus, jsou vlastně jen teologickým konstruktem: je tu nějaký Rozum, který je základem světa, a lidský rozum k němu má přístup. I ta představa, že věci mají nějaké vysvětlení, je z tohoto soudku. Normálně bychom vždy při slově „vysvětlení“ mysleli na posluchače, kterým se vysvětluje. Nemůže totiž existovat nějaké vysvětlení nezávislé na posluchačích, na jejich kulturní situaci, na jejich očekáváních. Tedy pokud by mělo existovat vysvětlení-o-sobě, je to teologický konstrukt tohoto typu: Bůh něco při stvoření světa vysvětlil, třeba sobě samému – a kupodivu používal pojmy 20. století – nebo 18. století – nebo prostě takového století, které si zrovna představuje svoje vysvětlení jako to vysvětlení-o-sobě. Platonovo opium vstříknuté do žil západního myšlení.

Co si ale počít bez podstat a přirozeností? Záleží na tom, o co nám jde. Pokud nám jde o to, aby se struktura naší společenské moci upevňovala, potřebujeme vytvářet dojem, že tak, jak nám to vyhovuje, je to podle podstaty a přirozenosti – tak je to věčně plánováno, celé ty miliardy let existence světa jsou tu kvůli tomu, aby je člověk mohl takto vysvětlit a uchopit, aby si udržel moc. Jde-li nám ale o svobodnou společnost, kde společný rámec tvoří společné praktické problémy a jejich efektivní řešení, nemusíme se zdržovat báchorkami o tom, jak náš rozum poznává podstaty a přirozenosti, ale můžeme ho použít k věcnému zkoumání naší omezené zkušenosti tak, abychom dosáhli praktických výsledků tady a teď. To je základ pragmatismu a empirismu. Touto cestou se vydala od Galileových dob vydala experimentální věda a dosáhla neuvěřitelných výsledků. Mimo jiné rozkladu tradiční společnosti, kterou chtěl Platón (a po něm de facto i Hitler) zachránit.

Zajímavý optický klam vzniká tehdy, když si zvykneme na to, že máme ono poznání podstat a přirozeností, a někdo nám ho vezme. Najednou zůstává pocit prázdna, relativismu, takže se tvrdí, že musíme trvat na tom, co nám Platón vstříkl do žil, jinak se nám rozsype poznání jako takové. Přitom je to právě naopak: skutečné poznání nevzniká nějakým průnikem rozumu k podstatám, je naopak schopností nějak jednat a tím řešit problém (Platón vsadil na opačnou strategii: problém není, dokud se moc Filozofa drží vírou v jeho pravdu). Je to poznání lidské, tedy nedává žádné vysvětlení-o-sobě, nevznáší se nad dějinami, mluví nějakými pojmy z nějaké kulturní situace. Ale pokud nám vadí kvůli Platónově opiu, že nejsme bohové, nýbrž lidé, svědčí to nikoli o tom, že bychom měli být bohy, ale o tom, že nejsme úplně příčetní. Nemusím připomínat, že takové pojetí lidství považuji za něco, co je naprosto v souladu s evangeliem, kde ostatně jen těžko lze najít nějaký traktát o podstatách a přirozenostech – naopak tam lze najít příběhy a podobenství, určené negramotným lidem.

1
Vytisknout
2308

Diskuse

Obsah vydání | 24. 2. 2021