O víře v moc zaříkávání, aneb Váleční štváči versus mnichovští s*áči

8. 9. 2021 / Karel Dolejší

Válečnými štváči jsou lidé, kteří v zásadě každý mezinárodní problém považují za řešitelný vojenskou silou. Tak třeba zesnulý senátor americké Republikánské strany John McCain svého času na nápěv letitého hitu Barbara Ann nepříliš žertovně zazpíval "Bomb, bomb Iran" - neboť měl za to, že potíže, které agresívní teokratický režim šíitských kleriků působí v regionu i ve světě, lze odstranit jeho jednorázovým vojenským potrestáním.

Přirozeně platí, že ne všechny problémy světa lze odstranit bombardováním, nebo vůbec vojenskou silou. Proto argumentace přesvědčených válečných štváčů často nedává žádný smysl. Bombardování Íránu by nebylo rozhodně poslední akcí války naordinované jako lék proti íránské jaderné bombě. Naopak, šlo by o pouhý začátek vleklého a krvavého konfliktu zahrnujícího celý blízkovýchodní region.

Na druhé straně ale narážíme na obdobný problém i u zapřisáhlých oponentů zmiňovaných válečných štváčů. Ti si mnohdy zase pěstují iluzi, podle které všechny problémy z oblasti mezinárodních vztahů a mezinárodní bezpečnosti mají být údajně řešitelné "kreativní diplomacií", takže pro legitimní užití síly nezůstává vůbec žádný prostor.

Jak to v praxi funguje vidíme třeba na příkladu Trumpových, "antiimperialisty" do nebe vychvalovaných summitů se severokorejským diktátorem Kim Čong-unem. Předem bylo jasné, že se KLDR v žádném případě nehodlá vzdát ani jaderného programu, ani vývoje raket dlouhého doletu, takže americké pokusy jednat o těchto bodech skončí naprostým neúspěchem, pokud ne rovnou zesměšněním. Severokorejská strana ovšem kalkulovala s tím, že v důsledku jednání s trhlým Donaldem výrazně naroste její jinak mizivá mezinárodní prestiž. V mezičase bylo možno nerušeně vyrábět jaderné hlavice a jejich nosiče, protože dokud se jedná, ještě se nestřílelo.

Podobně Trumpova jednání s Talibánem v Dauhá posloužila pákistánské proxy milici jedině k tomu, aby mohla v režii svého sponzora důkladně připravit a naplánovat vojenské tažení odstartované po odchodu Američanů. Islamistickým extrémistům nešlo ani vteřinu o to, aby dosáhli míru na základě politického kompromisu s těmi, kdo se od nich jakkoliv liší. O tom by uvažovali teprve tehdy, jestliže by byli přesvědčeni, že nemohou dosáhnout úplného vojenského vítězství.

Pokud jde o jednání s proíránskými Húsii v Jemenu, platí totéž.

Po summitu s Putinem v Ženevě poučoval Joe Biden novináře jako zupácká úča prvňáčky, že prý ruský prezident "určitě" změní své dosavadní chování. Nic takového se ovšem nestalo a neděje. Moskva dál válčí na Ukrajině, vydírá Evropu prostřednictvím nedostatečných dodávek zemního plynu, pokračuje v hackerských útocích a dezinformačních kampaních proti Evropě i USA. Putin jel na summit s Bidenem ze dvou důvodů: Kvůli mezinárodní prestiži a kvůli tomu, aby Američany uvedl v zásadní omyl ohledně toho, co mohou od Moskvy očekávat. Pokud jde o to druhé, postupoval podle staré Napoleonovy poučky formulované během bitvy u Slavkova: Jestliže se nepřítel dopouští chyby, nerušte ho...

Vážně míněná americká jednání se Severokorejci, táliby, Putinem či íránským teokratickým režimem by musela vzít v úvahu fakt, že bez výrazného navýšení tlaku nad rámec současného stavu se protistrana nikdy nepřizpůsobí ani základním americkým očekáváním. Pokud se tedy trvá na tom, že věc musí být řešena diplomaticky a nijak jinak, znamená to, že se Spojené státy nejprve musejí v každém ze zmíněných případů vzdát svých nejzákladnějších požadavků a očekávání. Tak se z diplomatických jednání o míru na Korejském poloostrově, míru v Afghánistánu, míru v Evropě či regulaci íránského jaderného programu stávají de facto různé verze jednání o americké kapitulaci.

Malá vsuvka na téma západních pohádek ohledně "neexistence vojenského řešení": Příklady asadovské Sýrie či talibánského Afghánistánu ukazují naprosto zřetelně, že hystericky protiválečné pokřikování všelijakých obamů a bidenů nedává žádný reálný smysl. Pro brutální režimy, které nehodlají sbírat body v oblasti ochrany lidských práv či dodržování mezinárodního práva, rozhodně existují vojenská řešení i tam, kde by se jich Západ nikdy neodvážil. To co nevyřešil jeden válečný zločin často vyřeší zločin ještě větší. Neposlušné území je bezohledně vojensky obsazeno a neloajální obyvatelstvo v nejlepším případě hromadně vyhnáno, v horším přestěhováno, mučeno a "převychováno" v táborech pro nespolehlivé, v nejhorším rovnou vyvražděno - pochopitelně lze zmíněné libovolně míchat a kombinovat. Na místo "domorodců" přicházejí pak věrní přisluhovači brutálního režimu. Konec, jde se dál. Žádné "věčné" války a snahy získat nepřátelsky naladěnou populaci po dobrém na svou stranu. Žádné žvanění o tom, že prý boj s teroristy "způsobuje ještě více terorismu". Vyhnaná, pozavíraná či hromadně zmasakrovaná populace už ve svém bývalém bydlišti "teroristy" nerodí. Zeptejte se Arménů, jak nahlížejí na možnost povstání v Anatolii...

Náboženství diplomacie vzývané producenty "mírových" argumentačních exkrementů je v zásadě založeno na víře v moc zaříkávání. Máme si myslet, že zaříkávací rituál prováděný v konferenční místnosti magicky odstraní vzájemnou neslučitelnost zájmů a očekávání zúčastněných stran, čímž umožní pokojné vyřešení krize. Jak to ve skutečnosti funguje, když obhájce statu quo vyznávající summitský šamanismus narazí na agresivní a ke všemu odhodlané revizionisty, znáte z učebnic dějepisu pod rubrikou "Mnichov". Nic jiného se bez připravenosti rozhodně použít vojenské síly nenabízí. Výhradně potupná prohra bez boje.

Prezident Biden v nedávném apologetickém projevu prohlásil, že prý dnešní dvacetiletí Američané nezažili ani to nejkratší období, kdy by jejich země nebyla ve válce. Pravdou ovšem je, že kdykoliv během celého 20. století by mohl tvrdit totéž. Podle proslulé Patočkovy definice z "Kacířských esejů o filosofii dějin" proběhlo minulé století "jako válka". A rozhodně nikoliv proto, že by se snad na konferencích málo jednalo...

Dvacetiletou válku v Afghánistánu nikdy nedávalo smysl demagogicky označovat za "forever war". Ze strany Pákistánu a jeho tálibských poskoků šlo o dlouhou guerillovou válku proti Američanům, o nichž se vědělo, že jim jednoho dne dojde trpělivost a motivace válčit - řečeno s Donaldem - v "shithole countries". Proto navzdory gigantickému rozpočtu a technologické převaze nakonec prohrají. Stačilo vydržet.

Otázka je, v jaké záležitosti by dnešnímu Západu vlastně ještě trpělivost a motivace nedošla. Emancipace afghánských žen či přežití tádžické nebo uzbecké samosprávy v Afghánistánu takovými zásadními otázkami zjevně nejsou. Obávám se, že ani existence nezávislé Ukrajiny nebo Tchaj-wanu. Ale co Litva nebo Polsko? Kudy vlastně vede hranice mezi "zbytnými" a "nezbytnými" zájmy chránit slabé před brutalitou mocných?

Existují pro dnešní západní veřejnost strádající infekcí laciného bezduchého konzumeristického populismu ještě vůbec nějaké věci, pro něž "stojí za to trpět"?