Polemika s Karlem Dolejším

Nelakujme narůžovo americké intervence jen kvůli brutalitě ideologických odpůrců: zbytečné krveprolití je vždy odsouzeníhodné

9. 9. 2021 / Daniel Veselý

čas čtení 5 minut

Karel Dolejší ve svém textu Naše naděje umírá v Pandžšíru čtenářům sugeruje, že americké vojenské působení v Afghánistánu nebylo ve světle sovětské okupace tak násilné. Tyto zkratky však nevedou k ničemu jinému, než k falešným předpokladům, na nichž se za mediálního přizvukování budují kontraproduktivní a zničující intervence za biliony dolarů.

Dolejší přitom ignoruje globální rámec afghánského konfliktu, tedy válku proti teroru, která si podle výzkumníků při Brownově univerzitě vyžádala miliony přímých a nepřímých obětí a nejméně 37 milionů vysídlených osob! Je to o to horší, když státy považující sebe sama za nositele a šiřitele demokratických idejí a pokroku, provádějí intervence s tak katastrofálními následky. Naopak u autoritářských režimů se státem posvěcené násilí dá logicky předpokládat. A na rozdíl od globální války proti teroru, jíž se ČR bez reptání účastnila, nemáme žádné možnosti, jak ovlivnit kremelské invaze – ať minulé či budoucí.

Dolejší píše: „Americká okupace, která sebou nesla kulturní liberalizaci a relativně slabý rozsah násilí v historii konfliktu, který trvá od roku 1979 - za celých dvacet let USA v Afghánistánu rozhodně "nesvedly" zabít 560 000 lidí, což byl roční rekord sovětského předchůdce ochotného plošně bombardovat velká afghánská města…“

Americké vměšování do afghánských záležitostí začalo ještě před sovětskou invazí, když Carterův poradce pro národní bezpečnost Zbigniew Brzeziński přišel s nápadem vtáhnout Sověty do afghánské bažiny. Plán byl jednoduchý: Brzeziński už v roce 1977 vytvořil zvláštní skupinu, jejímž úkolem bylo oslabit SSSR vyvoláním etnického napětí v jeho blízkém zahraničí. Sám Brzeziński se v roce 1998 chlubil, jak vyprovokoval sovětskou invazi půl roku předtím, než k ní došlo. Tehdejší americký prezident Jimmy Carter v červenci 1979 podepsal první směrnici zaručující finanční pomoc afghánským mudžáhidům. A třebaže k sovětskému vpádu do Afghánistánu vedlo vícero faktorů – a někteří pozorovatelé význam Carterovy pomoci mudžáhidům rozporují – zapřísáhlí islamisté se stali americkým želízkem v afghánském ohni, a rovněž zárukou dlouhodobého a vyčerpávajícího konfliktu. Tato krátkozraká mocenská hra, v níž hráli neopomenutelnou roli američtí spojenci v Pákistánu, v posledku vedla ke vzniku Al Káidy i Tálibánu.

Jistě, není pochyb o tom, že sovětská okupace této země byla brutální. Nevím, kde vzal Dolejší onu cifru „560 000 zabitých Afghánců za jediný rok“ (neuvedl zdroj ke svému tvrzení), protože údaje o počtu obětí „sovětského Vietnamu“ se liší. Zhruba půl milionu1,5 milionu Afghánců přišlo o život během dekádu trvající sovětské okupace. Je třeba zdůraznit, že sovětská okupace Afghánistánu, již doprovázela celá řada válečných zločinů a zvěrstev, je jednoznačně nejhorší kremelskou zahraniční eskapádou po 2. světové válce. Nabízí se ovšem ilustrativní příměr: jestliže se v souvislosti s kremelskou okupací země pod Hindúkušem hovoří o „sovětském Vietnamu“, americké války v Indočíně si vyžádaly 3,8 milionu lidských životů.

Karel Dolejší ve svých textech obecně akcentuje zločiny a zvěrstva oficiálních nepřátel západního společenství, aniž by s toutéž rigorózností přistupoval ke zločinům Západu; ty mnohdy naopak cizeluje, jak dokládá citát z jeho textu: jedná se o oblíbenou metodu mainstreamových novinářů, kteří nevidí břevno ve svém oku. A opět, jakou neseme zodpovědnost za Putinovy nebo Asadovy kriminální aktivity a jaké na ně máme páky? Nadto se nejedná o demokratické režimy, takže v těchto a dalších případech by bylo dost podivné, kdyby se žádných zločinů nedopouštěly. Jsou snad civilní oběti amerických leteckých úderů v rámci globální války proti teroru (23 tisíc až 48 tisíc lidských bytostí) méně důležité než ti, kdo zemřeli pod „nedemokratickými“ bombami? A pokud budeme naprosto upřímní, která jiná země nese primární zodpovědnost za miliony mrtvých v Indočíně a na Blízkém východě, máme-li vycházet z akademických zdrojů, a nikoliv z aktivistických zdrojů, jako v případě války v Sýrii?

Vrátíme-li se k americké válce v Afghánistánu, deník New York Times si klade otázku, zda vůbec k tomuto konfliktu mělo dojít. Talibán byl totiž na konci roku 2001 poražen a prostřednictvím tehdejšího afghánského prezidenta Hámida Karzaje požadoval pro své lídry amnestii, jinak neměl žádné požadavky. Neokonzervativní americká vláda, hnána touhou po odplatě za teror z 11. září, však o žádném vyjednávání nechtěla vůbec slyšet a pokračovala ve svém mesianistickém tažení proti terorismu. Jak by asi dnes Afghánistán vypadal, kdyby Bílý dům vyjednal podmínky příměří s poraženým Talibánem už před 20 lety?

 

 

1
Vytisknout
4320

Diskuse

Obsah vydání | 17. 9. 2021