Nové vojenské spojenectví Borise Johnsona je bezohledná postimperiální nostalgie

21. 9. 2021

čas čtení 3 minuty

Obranná dohoda Aukus mezi Británií, USA a Austrálií je den ode dne nejasnější. V podstatě jde o výsledek sporu o to, kdo postaví osm ponorek pro australskou armádu. Austrálie si u Francie objednala ponorky s dieselovým pohonem za 48 miliard liber a pak si to rozmyslela a od dohody odstoupila. Nyní chce ponorky s jaderným pohonem od USA a Británie, píše v Guardianu Simon Jenkins.

Ponorky s posádkou jsou v době "průhledných" oceánů a podvodních dronů téměř nepoužitelné. Stejně jako tanky jsou drahé a neefektivní. Obranné zakázky však mají korporátní a politickou existenci, která přesahuje užitečnost. Pokud si Austrálie vážně myslí, že Čína představuje hrozbu, může mít rovnou připravené nové pozlacené zbraně.

Zdá se však, že tento konkrétní kontrakt na vybavení se přetavil v novou vojenskou alianci v asijsko-pacifickém regionu. Johnsonův poradce pro obranu Stephen Lovegrove ji prohlašuje za "hluboký strategický posun". Pokud Downing Street není bezradná, jejím cílem bylo zjevně rozzuřit Čínu, což se jí náležitě podařilo – a také ponížit Francii, což se jí rovněž podařilo.

Boris Johnson protestoval, že to "není nepřátelské" vůči Číně, ale když se ho Theresa May zeptala, zda vážně uvažuje o válce kvůli Tchaj-wanu, odmítl říci ne. "Spojené království je i nadále odhodláno bránit mezinárodní právo, a to je ... důrazná rada, kterou bychom dali vládě v Pekingu."

Hraje si snad jen se slovy? V červenci vyslal letadlovou loď do blízkosti Jihočínského moře, což vyvolalo varování Pekingu. Byla by to pouhá myš, která se snaží zařvat, kdyby se na udržování Johnsonovy ješitnosti nepodílely obrovské sumy veřejných peněz.

Británie nemá žádný myslitelný důvod zaujímat agresivní pozici v Tichomoří. Je to všechno jen tajemná postimperiální nostalgie. Pokud jsou USA natolik šílené, aby se vrátily k válce v jihovýchodní Asii kvůli Tchaj-wanu, nemá to s Británií nic společného, stejně jako to nemělo nic společného s Vietnamem. Také Francie tvrdí, že má starost o své "občany" v Tichomoří. Zdá se, že druhořadé evropské státy se své imperiální minulosti nedokážou nikdy zbavit.

Vzestup Číny jako světové hospodářské velmoci v uplynulém čtvrtstoletí byl politicko-ekonomický zázrak. Dosáhla ho díky spojení kapitalismu s diktaturou. Západu se některé jeho projevy nemusí líbit a může to říci. Čína však nespadá pod svrchovanost Západu.

Čína díky svému novému mocenskému postavení posiluje své vojenské kapacity, projevuje citlivost na kritiku a regionální sféru vlivu, což jsou všechno syndromy, které by měly být USA známy. Jen čas ukáže, kam to povede. Ale aby Západ nyní zahájil studenou válku s Čínou – to musí být více než hloupé, a pro Británii obzvláště bláhové.

Takzvaná západní diplomacie je v současnosti katastrofou. Nedokázala se přizpůsobit postkomunistickému Rusku a její jednání s muslimským světem je křečovité a tragické. V Afghánistánu byla nejdražší armáda na světě poslána do háje hrstkou AK-47.

Je to půl století, co Harold Wilson formálně stáhl Británii "východně od Suezu". Johnson zjevně touží po návratu, aby dokázal, že po brexitu dokáže nějak vyniknout a vrátit Británii na světovou scénu. Takto prázdně formulovaná zahraniční politika je bezohledná. Britská diplomacie by se nyní měla soustředit na Evropu, a to v drtivé míře. Jediné, co brexit nezměnil, je geografie.

 

Celý článek v angličtině ZDE

                                                  

1
Vytisknout
2951

Diskuse

Obsah vydání | 27. 9. 2021