
Nechť extrémní bohatství vymizí: jen tak se vyhneme klimatickému kolapsu
12. 11. 2021 / George Monbiot
Většina našich
dysfunkcí je způsobena podbízením se bohatým. Způsob, jakým vlády umožnily,
aby demokracii podkopávali
lobbisté (včetně politiků s lukrativními soukromými zájmy);
deregulace, která umožňuje korporacím, oligarchům a majitelům
nemovitostí ždímat své zaměstnance
a nájemníky a pak své
náklady svalovat na společnost;
prostředí nakloněné
zisku během pandemie; degradace
zdravotnictví, školství a dalších
veřejných služeb neustálým směřováním k privatizaci: to vše jsou symptomy téhož stavu.
Totéž platí pro nejhorší z našich potíží: zničení našich systémů podpory života. Velmi bohatí si přivlastňují lví podíl na planetárním prostoru, na němž jsme všichni závislí. Je těžké pochopit, proč tento útok na naše společné zájmy tolerujeme.
Nejbohatší 1 % lidí na světě (ti, kteří vydělávají více než 172 000 dolarů ročně) produkuje 15 % světových emisí uhlíku: dvakrát více než 50 % nejchudších. Zatímco emise středních vrstev světa by měly v příštím desetiletí díky všeobecné dekarbonizaci našich ekonomik prudce klesnout, množství emisí vyprodukované těmi nejbohatšími se téměř vůbec nesníží: jinými slovy, budou zodpovědní za ještě větší podíl na celkovém množství CO2. Stát se dobrými občany světa by znamenalo snížit jejich spotřebu uhlíku v průměru o 97 %.
I
kdyby 90 % populace neprodukovalo vůbec žádný
uhlík, předpokládané
emise 10 % nejbohatších (těch, kteří vydělávají více
než 55 000 dolarů) během příštích
devíti let spotřebují téměř
celý globální rozpočet. Rozdíly v dopadu na životní prostředí
odrážejí
nerovnost v zemi. Není divu, že se prosperující obyvatelé
bohatých zemí tak rádi snaží přenést
vinu na Čínu nebo na
porodnost jiných lidí: někdy se zdá, že
zkusí cokoli, než aby se zabývali tím, co mohou ovlivnit.
Nedávná analýza životního stylu 20 miliardářů ukázala, že
každý z nich vyprodukoval
v průměru více než
8 000 tun oxidu uhličitého. Hlavní příčinou jsou jejich tryskáče a jachty. Jen superjachta, která je v neustálé pohotovosti, jak to dělají některé lodě miliardářů,
vyprodukuje ročně přibližně 7 000 tun CO2.
Bill
Gates, který se staví do role
bojovníka za klima, jachtu nevlastní. Přesto se odhaduje, že jeho ekologická stopa je 3 000krát větší
než ekologická stopa dobrého občana světa,
a to především díky jeho sbírce tryskáčů
a vrtulníků. Tvrdí, že
"kupuje ekologické letecké palivo", ale nic takového neexistuje.
Gates
se snaží tyto
konflikty řešit nákupem uhlíkových kompenzací.
V současné době je však nutné
využít všechny dostupné možnosti, jak odčerpat oxid uhličitý z atmosféry, aby se snížil dopad lidstva jako celku. Proč by se jich měli zmocnit ti, kteří si chtějí
i nadále žít jako císařové?
Často
se setkáváme s tím,
že nám lidé,
kteří často létají,
říkají, že
bychom měli přehlížet
dopady letectví na klima,
protože činí "jen několik procent". Jediným důvodem, proč zůstávají relativně
nízké, je však
vysoká koncentrace létání.
Na létání
připadá většina
emisí skleníkových plynů superbohatých, a proto 1 % nejbohatších vytváří
zhruba polovinu světových
emisí z letectví. Kdyby všichni
žili jako oni, letectví by bylo největší ze všech
příčin klimatického rozvratu.
Jejich
uhlíková chamtivost však
nezná mezí: někteří ze superbohatých nyní doufají, že
budou cestovat do vesmíru, což znamená, že
každý z nich by za 10
minut vyprodukoval tolik oxidu uhličitého
jako 30 průměrných lidí za rok. Velmi bohatí tvrdí, že
jsou tvůrci bohatství. Z
ekologického
hlediska však
bohatství nevytvářejí.
Berou ho všem ostatním.
Velké peníze si dnes kupují
všechno: dokonce i přístup na jednání,
která by měla tyto dysfunkce řešit. Podle některých
názorů je COP26 nejexkluzivnějším ze všech
klimatických summitů. Delegátům
z chudých zemí brání v cestě
krutá kombinace byzantských vízových požadavků, nesplněných slibů o dostupnosti vakcín a šílených nákladů
na ubytování, protože vláda nedokázala
omezit místní ceny nebo zpřístupnit
ubytování. I když se
delegátům z chudších zemí
podaří tyto zdi překonat, často se
ocitnou mimo místa jednání, a nemohou tak jednání
ovlivnit.
Naproti
tomu více než 500 lobbistů za fosilní paliva má
přístup na jednání,
což je více, než
kolik mají dohromady
delegace osmi zemí, které již byly zpustošeny
klimatickým kolapsem: Pákistán, Bangladéš, Filipíny,
Mosambik, Myanmar, Haiti, Portoriko a Bahamy. Pachatelé jsou vyslyšeni,
oběti jsou vyloučeny.
Existuje často citovaný axiom, jehož autorství je nejasné: je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu. Částečně proto, že je obtížné si představit samotný kapitalismus. Většina lidí má potíže s jeho definicí a jeho zastáncům se většinou podařilo zamaskovat jeho skutečnou povahu. Začněme tedy představou něčeho, co je snáze pochopitelné: konec koncentrovaného bohatství. Na něm závisí naše přežití. Dospěl jsem k přesvědčení, že nejdůležitější ze všech ekologických opatření jsou daně z bohatství. Zabránit systémovému kolapsu životního prostředí znamená dohnat extrémní bohatství k zániku.
Celý článek v angličtině ZDE
Diskuse