Po selhání summitu COP 26 existuje jen jediná naděje na naše přežití

16. 11. 2021

čas čtení 12 minut
 
Nyní je to přímý boj o přežití. Glasgowský klimatický pakt, přes všechen svůj zdrženlivý a diplomatický jazyk, vypadá jako sebevražda. Po tolika promarněných letech popírání, odvádění pozornosti a zdržování je příliš pozdě na postupné změny. Slušná šance zabránit oteplení o více než 1,5 C znamená snížit emise skleníkových plynů každý rok o přibližně 7 %: rychleji, než poklesly v roce 2020, kdy  vrcholila pandemie, píše George Monbiot.

Od klimatické konference COP26 jsme potřebovali rozhodnutí nespalovat po roce 2030 žádná další fosilní paliva. Místo toho mocné vlády usilovaly o kompromis mezi našimi vyhlídkami na přežití a zájmy průmyslu fosilních paliv. Nebyl ale žádný prostor pro kompromisy. Bez masivní a okamžité změny čelíme možnosti kaskádového kolapsu životního prostředí, protože systémy Země překročí kritické body obratu a přejdou do nového a lidstvu nebezpečného stavu.

 
Znamená to tedy, že se musíme vzdát? Ne. Neboť tak jako se složité přírodní systémy, na kterých závisí náš život, mohou náhle překlopit z jednoho stavu do druhého, stejně se mohou změnit i systémy, které vytvořili lidé. Naše sociální a ekonomické struktury sdílejí charakteristiky se systémy Země, na kterých jsme závislí. Mají samoposilující vlastnosti –  ty je stabilizují je v určitém rozsahu zátěže, ale destabilizují je, když je vnější tlak příliš velký. Stejně jako přírodní systémy, pokud jsou dohnány za své body zvratu, i naše lidské systémy se mohou se překlopit s úžasnou rychlostí. Naší poslední a nejlepší nadějí je využít tuto dynamiku ve svůj prospěch a spustit to, co vědci nazývají „kaskádové změny režimu“.
 
Fascinující článek publikovaný v lednu v časopise Climate Policy ukázal, jak můžeme využít sílu „dynamiky domina“: nelineárních změn, šířících se z jedné části systému do druhé. Článek poukazuje na to, že „příčina a následek nemusejí být navzájem úměrné“, malé narušení na správném místě může vyvolat masivní reakci systému a převést jej do úplně nového stavu. Tak došlo v letech 2008-2009 ke globální finanční krizi:   relativně malý šok (nesplácení hypoték v USA) se přenesl do světa a amplifikoval se celým systémem, téměř jej zlikvidoval. Tuto vlastnost bychom mohli použít k detonaci  pozitivní změny.

K náhlým posunům v energetických systémech docházelo už v minulosti. Článek poukazuje na to, že přechod v USA od koňských povozů k automobilům na fosilní paliva trval jen něco málo přes deset let. Šíření nových technologií má tendenci se samovolně zrychlovat, protože vyšší efektivita, úspory z rozsahu a průmyslová synergie se navzájem posilují. Autoři článku doufají, že až se pronikání čistých strojů přiblíží kritické hranici a infrastruktura potřebná k jejich nasazení se stane dominantní, pozitivní zpětná vazba rychle dožene fosilní paliva k zániku.

Jak se například zlepšuje výkon baterií, napájecích komponent a nabíjecích míst a jejich náklady klesají, cena elektromobilů klesá a jejich žádoucnost stoupá. V tomto bodě (jinými slovy právě teď) by malé zásahy vlády mohly vyvolat kaskádové změny. To se již stalo v Norsku, kde změna daní způsobila, že  elektromobily jsou tam levnější než auta na fosilní paliva. Tím se systém zvrátil téměř přes noc: nyní se tam celostátně prodává více než 50 procent elektromobilů  a benzínové modely míří k zániku.

S tím, jak se elektromobily stávají populárnějšími a znečišťující vozidla se stávají společensky nepřijatelnými, stává se pro vlády méně riskantní zavádět strategie, které ten přechod dokončí. To pak pomáhá rozšiřovat nové technologie, což způsobuje, že jejich cena  dále klesá, dokud nezačnou být levnější než  benzinová auta bez nutnosti daně nebo dotací, čímž se změna stane nevratnou. Poháněna touto novou ekonomickou realitou, změna pak kaskádovitě přechází z jednoho národa do druhého. Šíří z jedné země do druhé.  

Bateriové technologie původně zavedené v odvětví dopravy se mohou rozšířit i do jiných energetických systémů, a pomoci tak urychlit změny režimu, například v elektrické rozvodné síti. Rychle klesající ceny solární elektřiny a větrné energie na mořích – která je už v mnoha zemích levnější než uhlovodíky – způsobují, že elektrárny na fosilní paliva nyní vypadají jako špinavá extravagance. To snižuje politické náklady na urychlení jejich uzavření prostřednictvím daňových či jiných opatření. Jakmile budou fosilní elektrárny zbourány, přechod bude nevratný.

Samozřejmě bychom nikdy neměli podceňovat sílu setrvačnosti toho, co je, ani lobbistické úsilí, jichž zastaralý průmysl bude využívat, aby se udržel při životě. Globální infrastruktura těžby, zpracování a prodeje fosilních paliv má hodnotu něco mezi 25 biliony dolarů a 0 dolary, v závislosti na tom, jakým směrem vane politický vítr. Výrobci fosilních paliv udělají vše, co je v jejich silách, aby své investice zachovali. Klimatické plány prezidenta Joea Bidena tvrdě omezili. Nebylo by žádným překvapením, kdyby urgentně jednali s týmem Donalda Trumpa o tom, jak mu pomoci dostat ho zpět do prezidentské funkce. A pokud dokážou dostatečně dlouho mařit akce, může být konečné vítězství nízkouhlíkových technologií nerelevantní, protože pozemské systémy již mohly být dohnány za svůj bod obratu, za nímž by se velká část planety mohla stát neobyvatelnou.

Ale předpokládejme na chvíli, že dokážeme odsunout mrtvou váhu těchto starých průmyslových odvětví stranou a poslat fosilní paliva do historie. Opravdu to vyřeší naši existenční krizi? Možná jeden aspekt. Přesto mě děsí, jak omezeně se zaměřujeme na uhlík, v dohodě z Glasgow i jinde, a ignorujeme naše dalších útoky na svět živých bytostí.

Elektromobily jsou klasickým příkladem tohoto problému. Je pravda, že během několika let, jak tvrdí zastánci, by mohla být celá zapáchající infrastruktura benzínu a nafty zklividována. Ale to, co je lokálně čisté, je globálně špinavé. Těžba materiálů potřebných pro toto masivní nasazení baterií a elektroniky již ničí komunity, kácí lesy, znečišťuje řeky, ničí křehké pouště a v některých případech nutí lidi k téměř otroctví. Naše „čistá, zelená“ dopravní revoluce je budována pomocí krvavého kobaltu, krvavého lithia a krvavé mědi. Přestože emise oxidu uhličitého i místních škodlivin nepochybně klesnou, stále nám zůstává hloupý, nefunkční dopravní systém, který ucpává ulice těžkými kovovými krabicemi, ve kterých cestují jen jednotliví lidé. Nové silnice budou i nadále likvidovat deštné pralesy a další ohrožená místa, což bude vyvolávat nové vlny ničení.
 
Skutečně ekologický dopravní systém by znamenal systémovou změnu jiného druhu. Začalo by to snížením potřeby cestovat – tak, jak to dělá starostka Paříže Anne Hidalgo se svou patnáctiminutovou městskou politikou, která se snaží zajistit, aby potřeby lidí mohly být uspokojeny do 15 minut chůze od domova.

Podpořilo by to chůzi a jízdu na kole u všech občanů, kteří toho jsou schopni, a pomohlo by to řešit naši zdravotní krizi i naši ekologickou krizi. Na delší cesty by to upřednostnilo veřejnou dopravu. Soukromá elektrická vozidla by se používala pouze k řešení zbytku problému: zajištění dopravy pro ty, kteří nemohou cestovat jinými prostředky. Pouhým překlopením systému z fosilních aut na elektromobily se však zachová vše, co je špatné na způsobu, jakým nyní cestujeme, kromě zdroje energie.
 
Pak je tu otázka, kam jsou investovány finance. Plody nové, „čisté“ ekonomiky se stejně jako dříve soustředí v rukou několika málo osob: těch, kteří ovládají výrobu automobilů a nabíjecí infrastrukturu; a stavebních společností stále budujících obrovskou síť silnic, která je potřebná pro ta auta. Příjemci výdělků budou chtít své peníze utratit, stejně jako dnes, za soukromá letadla, jachty, další domy a další extravagance ničící tuto planetu.

Není těžké si představit nízkouhlíkové hospodářství, ve kterém se všechno ostatní ale rozloží. Konec fosilních paliv sám o sobě nezabrání krizi vyhynutí, krizi odlesňování, půdní krizi, sladkovodní krizi, spotřební krizi, odpadové krizi; krizi rozbíjení a zmocňování se majetku, hromadění a odhazování odpadků, která zničí naši budoucnost a většinu života na Zemi. Potřebujeme tedy  využít vlastnosti složitých systémů k vyvolání dalšího posunu: politické změny.

Existuje aspekt lidské povahy, který je zároveň hrozný a nadějný: většina lidí stojí na straně statu quo, ať už je jakýkoli. Kritického prahu je dosaženo, když určitá část populace změní svůj názor. Ostatní lidé cítí, že se atmosféra změnila, a mění své postoje, aby se jí přizpůsobili.  V nedávné historii existuje mnoho takových bodů obratu: pozoruhodně rychlé omezení kouření; rychlý odklon v zemích, jako je Spojené království a Irsko, od homofobie; hnutí #MeToo, které během několika týdnů výrazně snížilo společenskou toleranci sexuálního zneužívání žen a každodenního sexismu.

Ale kde leží bod obratu? Výzkumníci, jejichž práce byla publikována v časopisu Science v roce 2018, zjistili, že kritický práh je překročen, když velikost angažované menšiny dosáhne zhruba 25 % populace. V tomto okamžiku se společenské konvence náhle obrací. Mezi 72 % a 100 % lidí účastnících se na experimentech změnilo svůj postoj a zlikvidovalo zdánlivě stabilní sociální normy. Jak ta studie poznamenává, velké množství vědeckých článků ukazuje, že „síla malých skupin nepochází z jejich autority nebo bohatství, ale z jejich angažovanosti pro věc“.

Jiný vědecký článek zkoumal možnost, že by klimatické protesty Fridays for Future mohly vyvolat tento druh dominové dynamiky. Poukázal na to, jak v roce 2019 školní stávka Grety Thunbergové přerostla v hnutí, které vedlo k bezprecedentním volebním výsledkům pro Strany zelených v několika evropských zemích. Údaje z průzkumů odhalily prudkou změnu postojů, protože lidé začali upřednostňovat ekologickou krizi.

Výzkumníci naznačují, že Fridays for Future se přiblížily tomu, že se evropský politický systém dostal do takovéhoto „kritického stavu“. Byl přerušen pandemií a k bodu zvratu zatím nedošlo. Ale když jsem viděl tu sílu, organizovanost a zuřivost hnutí shromážděných v Glasgow, zdá se mi, že dynamika znovu narůstá.

Společenské konvence, které tak dlouho pracovaly proti nám, se mohou, pokud dojde k jejich zvratu, stát naším největším zdrojem moci a normalizovat to, co se nyní zdá radikální a podivné. Pokud dokážeme současně spustit kaskádovou změnu režimu jak v technologii, tak v politice, mohli bychom mít šanci. Zní to jako vzdálená naděje. Ale nemáme na výběr. Naše přežití závisí na zvyšování rozsahu občanské neposlušnosti, dokud nevybudujeme největší masové hnutí v dějinách, a dokud nezmobilizujeme 25 % lidí, kteří mohou změnit systém. Nesouhlasíme se  zničením života na Zemi.
 

0
Vytisknout
2920

Diskuse

Obsah vydání | 23. 11. 2021