Šok: ČR má jen 11% elektřiny z obnovitelných zdrojů. Proč tak málo?

2. 11. 2021

čas čtení 14 minut


Bohumil Kartous:

Otázka klimatické změny, vážení diváci a zejména diskurzu, přístupu české společnosti k ní, který, jak se zdá, je vysoce ovlivněn nedávnou historií a řekněme, jakýmsi posunem, jenž se zdá být v České republice více vyhraněný než řadě dalších vyspělých zemí. O těchto souvislostech a zejména o energetice a ve spojení s klimatickou změnou si dnes budeme povídat s Jankem Piňosem,  dlouholetým velmi houževnatým ekologem a v současnosti zmocněncem pro otázky jaderné energie z organizace Zelený kruh. Dobrý den, pane Piňosi.

 

Jan Piňos:

Dobrý den, děkuji za pozvání.

Bohumil Kartous:

Vy jste byl nedávno účasten prezentace energetického ekonomického analytika Michaela Schneidera. A vy z toho nemáte úplně dobrý dojem, jak jsem pochopil.

Jan Piňos:

Ano, tenhle expert a analytik energetiky už patnáct let připravuje výroční zprávy o stavu jaderné energie ve světě. A právě aktuálně máme za sebou jeho prezentaci zaměřenou na Českou republiku.  A mám z toho dojmy velice smíšené. Na jedné straně optimismus toho, jak se rozvíjejí obnovitelné zdroje a klesá podíl jádra na světovém energetickém mixu -  tak to je ta příznivá zpráva - a ta negativní, která ve mně zanechává kocovinu, je ten dojem, jak daleko od této světové reality stále je Česká republika. V jakém skanzenu energetiky minulého století tu žijeme? Jako bychom byli v nějakém zakletém království. Tak to je dvojí pocit, který zpracovávám a opravdu je neuvěřitelné, jak v tak propojeném světě mohou existovat tak vzájemně diskontinuitní reality, jako je naše energetika a třeba německá, nebo dokonce jen bavorská. 

Bohumil Kartous:

A čemu to, pane Piňosi, připisujete?

Jan Piňos:

Asi by bylo příliš povrchní, když je to zároveň nejpravdivější, odpovědí říct, že to je dědictví centrálně plánovaného socialistického hospodářství a celkového způsobu myšlení potlačujícího svobodu, tvořivost a to všechno, co to dědictví desítek let socialismu tady dělá Tak to je určitě ten nejvážnější důvod, protože nakonec i něco tak velkého a technického, jako je energetika, se neodvíjí od ničeho jiného než od našeho myšlení a od politické reprezentace, kterou si tu volíme. A vlastně tuhle odpověď poskytuje i pohled do okolních zemí střední Evropy, do postsocialistických zemí, do Maďarska, které staví  novou jadernou elektrárnu, do Polska, které vlastně je tou nejuhelnější a nejkonzervativnější zemí, co se energetiky týče v  Evropě blokující vytrvale dohody mezinárodní klimatické a tak dále. Takže ta odpověď všeobecná je tato.

Bohumil Kartous:

Existoval nějaký energetický mix, který byl postaven na kombinaci řekněme fosilních zdrojů a  jádra. Před rokem 1989 zejména. A ten mix se nějakým způsobem posunul, nepochybně, k tomu se ještě dostaneme, ale částečně zůstal v rukou státu, částečně se dostal do soukromých rukou. A teď tady máme nějaké vlivové elementy, které se vlastně brání tomu, aby ke změně došlo, protože ony na tom samozřejmě mají postavený svůj byznys a své živobytí. Chýlím se od reality, nebo je to je to příliš přitažené za vlasy, příliš zjednodušené, nebo to odpovídá tomu, co vlastně říkáte?

Jan Piňos:

Je to určitě s tím spojené a můžu zase potvrdit čerstvě autoritou Michaela Schneidera,  respektive ne jeho osobností, ale analýzou celosvětové situace, kdy zmiňoval, že energetika je právě odvětví, které je nesmírně závislé a propojené blízce na politice a politicích už tím, jak je to složité a technologicky náročné odvětví. Že tam třeba není možné vybírat mezi mnoha dodavateli, ale když se jedná o jadernou energetiku, tak tady jsou ve hře třeba tři dodavatelé. Takže vlastně  to  lákadlo
korupce a kriminality v jaderné energetice je velké. Ta propojenost politikou je tam obrovská, takže určitě to, co jste říkal, je je pravda v tomto smyslu a to, že tady dominantní roli u nás hraje ČEZ, který je ovládán státem, tak to je vlastně konkrétním dokladem téhle situace. A zatímco třeba v Německu se úspěšně rozvíjí komunální vlastnictví energetických zdrojů obnovitelných, už přes 30% patří družstvům, obcím, jednotlivcům, nebo malým firmám, takk my tady vlastně stále žijeme v tom skanzenu sice toho vlastnictví už nikoliv socialistického, ale centrálního. Plánované centrální socialistické hospodářství se neproměnilo v tomto smyslu. Žijeme tady stále s centrální energetikou, což je ten její problém, ať se to týká uhelných zdrojů nebo jaderných zdrojů, tak vlastně pořád to stojí na tom, že jsou tyhle velké výrobny elektřiny a ta se někam dopravuje a tam se zase nějak spotřebovává. Zatímco ten model, který se rozvíjí na západ od nás, hlavně  v Německu a v dalších zemích, je úplně jiný, je decentrální. A to, že žijeme v ČEZké republice, tak tenhle bonmot je všeobecně známý a jenom si vlastně vzpomínám, že po revoluci už dokonce v době Pithartovy vlády, se mluvilo o tom, že ČEZ je mocnější než vláda a to v té době přitom ta vláda měla myslím vůči té situaci ekologické, energetické, docela jiný postoj než dnes. Byla mnohem nekompromisnější,  mnohem přísnější a spravedlivější než ty vlády dnešní. Nevím, kolik se změnilo v České republice po listopadu přesně ministrů průmyslu, kterým především náleží odpovědnost za stav naší energetiky, bylo jich velká spousta a vlastně se za tu dobu z hlediska paradigmatu, z hlediska strategie, z hlediska politického přístupu k energetice nezměnilo ale vůbec nic. To je to nejzásadnější, nejhroznější sdělení. Michael Schneider třeba říkal při své prezentaci na otázku, jak vlastně teda postoupit v propagaci moderní energetiky a on říkal, no, ale veřejnost i ve Francii, která je jadernou velmocí, která vyrábí tři čtvrtiny elektřiny z jádra, tam mají obnovitelné zdroje a ten decentrální model energetiky mnohem větší občanskou podporu než jaderná energie. Dokonce i ve Francii. Tak vlastně říká, no tak, když to vezmu celosvětově, tak rozhodně tou vrstvou, která brání proměně energetiky, nejsou dneska už občané. Nejsou to lidi,  spotřebitelé, jsou to politici, tam na jejich straně je jednoznačně ten míč.

Bohumil Kartous:

My mluvíme o tom, že se Česká republika z hlediska energetického mixu nějak liší. Za posledních třicet let. Vidíte, že ten český mix se nějak proměňoval, múžete to teď v krátkosti popsat? Jaké jsou jeho prvky a jak se tedy proměnil? Za tu dobu.

Jan Piňos:

Na straně výroby energie došlo skutečně ke změně, ale z hlediska životního prostředí ta změna je jenom nepatrně lepší. My jsme vyráběli před těmi třiceti lety do Listopadu, tedy do roku 1989, bezmála 80% elektřiny z uhlí, dneska to je méně než polovina, asi 45 procent. A jádro tehdy tvořilo, protože jsme měli jenom jednu jadernou elektrárnu, v Dukovanech, nebyl Temelín ještě spuštěný, tak jádro tehdy dodávalo asi desetinu a zbytek byly vodní elektrárny. A to se proměnilo tak, že dneska tedy uhlí tvoří asi 45%, zatímco jaderná elektřina vyrostla na 35%. Ale to, co je mrzuté, to, co je vlastně tou koulí na noze,  je právě podíl obnovitelných zdrojů, který u nás jenom maličko přesahuje desetinu, zatímco v Německu 50 procent. Rozdíl mezi našimi 11 procenty a německými více než 50 je obrovský. A jak už jsem zmínil, nejde jenom o čísla, o data. Jde o strukturu vlastnictví a o  celou organizaci energetiky, protože u nás se nadále počítá s těmi velkými zdroji, hlavně jadernými, teď, jejichž příprava je nesmírně náročná, politicky, organizačně, finančně, ze všech dalších důvodů. A je to prostě moloch, který trvá deset dvacet let a nevyřeší tím pádem klimatickou krizi, zatímco v Německu se stavějí obnovitelné zdroje, které se dají postavit za rok za dva, ty nejsložitější mořské větrné parky se dají třeba postavit za dva tři roky. A to jsou ty nejsložitější obnovitelné zdroje, nemluvíme o fotovoltaice na střeše.

Bohumil Kartous:

Já teď budu  reprodukovat to, co uslyšíme od kritiků, kteří říkají obnovitelné zdroje energie, jejich kapacity jsou omezené, nemůžeme jich mít tolik, nevyprodukujeme zdaleka tolik, kolik bychom potřebovali. To zaprvé a za druhé poukazují na to, že jsou nestabilní, že Německo, případně další země, se dostávají do stavu  energetické krize, kterou my následně vykrýváme z něch našich jaderných nebo tepelných elektráren, tak jak byste jim na to odpověděl?

Jan Piňos:

Existují studie potenciálu solární i větrné energie v České republice a ty jasně ukazují, že ve fotovoltaice máme potenciál asi deseti Temelínů a ve větrných elektrárnách je to jedenáct, jedenáct tuším že. Jsou to prostě obrovská čísla a to je potenciál  realistický,  nikoli technický. Neznamená to, že na každém kopci bude stát větrná turbína a že úplně na každé fasádě bude fotovoltaický panel. Ten technický potenciál je ještě mnohem větší. A tyhle studie má např. Komora obnovitelných zdrojů energie nebo další relevantní organizace a nejsou to jenom hausnumera.  Tito kritici, kteří podceňují velikost obnovitelných zdrojů, tak by se mohli podívat do sousedního Bavorska, které má úplně srovnatelné přírodní podmínky, jako má Česká republika.

A když to dokáže Bavorsko, když stačí přejet hranice a už po pár kilometrech narazíme na energeticky soběstačné obce, tak nevidím důvod, proč by u nás jedinou obcí musely být nadále jediné Kněžice.

Bohumil Kartous:

A ještě ta nestabilita. Míra výpadků nebo riziko výpadků ve výrobě energie založené na solární nebo větrné produkci. Jak jak je tohle diskutováno v odborných kruzích?

Jan Piňos:

Elektrárenská soustava je propojená, takže žádná země není ostrovem. I když samozřejmě je skvělé být maximálně soběstačný. A jinak  celá finta základní a myslím veřejně už snad dneska známější je v celém konceptu moderní energetiky. jak na straně výroby, kde se dopnují jednotlivé obnovitelné zdroje, takže když svítí slunce, tak se akumuluje energie sluneční, když fouká vítr, akumuluje se energie větrná, do toho můžou bioplynové stanice dodávat elektřinu kontinuálně, protože je možné spalovat bioplyn kdykoliv,  a tak dál a tak dál. Takže to je strana výroby elektřiny a na druhé straně je spotřeba a ta se dá taky chytrým způsobem organizovat, takže existují už takzvané chytré domy, které odebírají elektřinu v době třeba menšího zatížení na praní, například, nebo nám prostě ty spotřebiče, které jsou energeticky náročnější, odebírají mimo špičky, takže je možné chytrým způsobem zacházet s energií a právě na tomhle poli je velké uplatnění pro celou armádu inženýrů, technologů, lidi, kteří si chtějí lámat hlavu s technickými řešeními, takže by měli nasadit svůj potenciál v tomto směru namísto vyvíjení zbytečných jaderných reaktorů.

Bohumil Kartous:

Pak je tady, ale ještě otázka technologického posunu k malým reaktorům, k nimž se řada lidí, kteří jadernou energii nechtějí opouštět, upíná, jak třeba řešíte tuhle otázku, jak se na ni díváte?

Jan Piňos:

Michael Schneider ve své prezentaci globálního stavu jaderné energie uváděl příklady asi čtyř zemí. Byly mezi nimi země západní,  bylo tam Rusko, byla tam třeba Argentina, bylo to asi pět zemí, které pilotně studovali, které rozjely už před třeba patnácti lety program na tyto malé modulární regulovatelné reaktory a žádná z těch zemí vlastně nedospěla k cíli. Některé ten program zmrazily, zastavily, takže tyto reaktory nikde neexistují. A já ze svého hlediska a svých kolegů nevidíme důvod, proč vrhat energii mentální, finanční, časovou, organizační kapacitu, proč ji vrhat do něčeho, co nefunguje ani po patnácti letech průzkumu nebo nebo pilotních projektů a proč ji nedat raději do zdokonalování dalších obnovitelných zdrojů, které fungují?

Nakonec i  uran je neobnovitelný zdroj. A až jeho zásoby dočerpáme, tak budeme, stejně v tak neobnovitelném konci jako s uhlím a fosilními palivy obecně.

Bohumil Kartous:

Dobře, takže decentralizace,  významně vyšší podíl obnovitelných zdrojů v produkci elektrické energie a  nespoléhání se na technologický pokrok jádra -

Jan Piňos:

Já bych ještě chtěl říct jednu důležitou věc. Úplně jako před závorku vytknout, že je potřeba se dívat na energetiku jako na službu a nikoliv na dodávku a spotřebu nějakého množství energie. A tenhleten přístup, jakoby se na něj úplně zapomínalo, protože lidi nepotřebují přece gigawatty elektřiny nebo kilowatthodiny. Nepotřebují barely ropy a tak dál. Lidi potřebují mít nějaké základní podmínky. Někdo chce nějaký energetický luxus, tak lidi potřebují služby, lidi, potřebují teplo, potřebují si uvařit, potřebují svítit, potřebuji pohánět něčem počítače a elektromotory, potřebují se přemisťovat z místa na místo. Ale jakým způsobem se tyhle služby zajistí, to je ta zásadní otázka a ne kolik vyrobíme čeho. To je takový opravdu přístup  zase bych se vrátil k tomu socialistickému plánování, že my tady pořád počítáme. Kolik giga? Kolik jakých zdrojů budeme mít a mlátíme se po hlavě čísly a nebavíme se o těch energetických službách.

Bohumil Kartous:

Děkuji, pane Piňosi, děkuji vám, děkuji vám za pozornost na viděnou.

Jan Piňos:

Děkuji, na shledanou.

 

1
Vytisknout
6412

Diskuse

Obsah vydání | 18. 11. 2021