Proč západní experti reprodukují kremelské přepisování historie?

16. 3. 2022

čas čtení 3 minuty
  • Na Ukrajinu dopadá příval bomb a dělostřeleckých granátů. Ale také nepřekonatelných nepochopení vnějších expertů, napsal Edward Lucas.

Jedním z nich je teze, podle níž je krize zaviněna NATO. Jejím hlavním zastáncem je americký teoretik mezinárodních vztahů John Mearsheimer. Tvrdí, že rozhodnutí Bukurešťského summitu NATO v roce 2008 slíbit Ukrajině a Gruzii možné členství znamenalo pro Rusko překročení "červené čáry".

Západ to pak ještě zhoršil prosazováním demokracie, sblížením Ukrajiny s EU a posílením vztahů s NATO, než Rusku došla trpělivost. Podobný argument předkládá ekonom Jeffrey Sachs. Odstraňte rozšiřování NATO a dojde k dohodě.

Až na to, že přesvědčivost této verze narušují fakta. Ruská snaha zneužít lingvistický a etnický odkaz SSSR začala takřka ihned po zhroucení impéria. Sousední země zažívaly vytrvalé propagandistické útoky, vydírání v energetice a podvratné aktivity. Ruské vměšování na Ukrajině má hluboké kořeny, peníze proudily od prokremelských médií a oligarchů. Krym byl centrem ruských vlivových operací. Moskevský primátor Jurij Lužkov v roce 2001 prohlásil, že by poloostrov měl být vrácen Rusku. Rusko nesnášelo "Oranžovou revoluci", která v roce 2004 zabránila prokremelskému kandidátovi ve zfalšování voleb. Korupce v oblasti tranzitu zemního plynu byla skandálem už od 90. let. Varování ohledně všeho zmíněného byla vesměs ignorována, ale došlo k nim dávno před summitem v roce 2008.

Skutečný příběh se týká vlastních ukrajinských rozhodnutí. Endemická korupce a špatné vládnutí vedly k orientaci na západ, k prosazování standardů EU ve věci svobody a legality. Pokusy Kremlu obnovit svůj vliv tento trend pouze posílily, konsolidovaly národní a lingvistickou identitu země. Krátce, těžkopádná ruská taktika vedla přesně k tomu, čemu se snažila zabránit, včetně rostoucí podpory pro členství v NATO.

Mearsheimer také opakuje kremelský narativ ohledně rozšiřování NATO, který hovoří o porušených slibech a obkličování Ruska. Pravda ale je, že Rusko a aliance začaly jako přátelé. Rusko se v roce 1994 připojilo k programu Partnerství pro mír. V rámci dohody ohledně první vlny rozšiřování v roce 1997 Rusko a NATO podepsaly Zakládací akt, v němž obě strany výslovně prohlašují, že jedna druhou nepovažují za protivníka a slibují hlubokou a vytrvalou spolupráci. V roce 2002, před druhým kolem rozšiřování, Římský summit aliance prostřednictvím Rady NATO-Rusko založil ještě hlubší vztahy. Ty také zahrnovaly americkou válku v Afghánistánu a spolupráci v oblasti boje s terorismem.

NATO se snažilo vyhnout třenicím s Ruskem do té míry, že nerozmístilo na území nových členů žádné vnější síly a nepřipravilo nouzové plány pro jejich obranu. Dokonce tajný výbor MC-161 pro hodnocení hrozeb měl výslovně zakázáno byť jen uvažovat o možnosti vojenského ohrožení ze strany Ruska.

Byl to Kreml, nikoliv NATO, kdo tyto vztahy změnil. Kyberútokem na Estonsko v roce 2007, válkou proti Gruzii v roce 2008, ale také velkými agresívními vojenskými manévry v roce 2009. To vedlo k velkému, byť opožděnému, obratu v myšlení NATO a vytvoření nouzových plánů obrany Pobaltí.

Stejně jako kdekoliv jinde, i v této souvislosti neschopnost západních expertů něco zaznamenat není totéž, jako neexistence dané věci.

Celý text v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
6491

Diskuse

Obsah vydání | 18. 3. 2022