6. 6. 2022 / Karel Dolejší
Během víkendu se však ukázalo, že šlo o promyšlenou past, která posléze sklapla, jak měla. Ukrajinci vtáhli agresora do městského prostředí, pro které není náležitě vycvičen, a poté zahájili protiútok. Při něm se jednotky posílené o "interbrigadisty" (nejvíce je mezi nimi Poláků) drží v těsné blízkosti ruských pozic, aby nepříteli znemožnily účinně využít dělostřeleckou a leteckou převahu.
Ironií je, že tento postup původně navrhl během bitvy o Stalingrad (1942/43) velitel obrany města, ruský generál Vasilij Čujkov, autor prvního sovětského manuálu pro boj ve městech. (Předstíraný ústup evropští historikové znají přinejmenším od bitvy u Kann (216 př.n.l.).)
Během soboty navíc přišly zprávy, že Ukrajinci kolem Lysyčansku rozmístili dělostřelectvo, které Rusům komplikuje přísun posil. Bývalý ministr obrany "Doněcké lidové republiky" Igor Girkin v noci na neděli prohlásil, že Rusové podle něj z města "prchají".
Podle ukrajinských zdrojů protiútok do nedělního poledne vedl k zajištění 50 % rozlohy Severodoněcku, poté co v jednu chvíli obránci drželi nějakých 20 %. Zároveň nečekaný odpor přinutil Moskvu nasadit zde, v relativně nevýznamném městečku, do boje zálohy vyčleněné pro celou donbaskou operaci.
Hlavní problém Moskvy od samého začátku války je stále stejný, nicméně postupně se prohlubuje: Léta stavění nových divizí a pluků generující spousty lukrativních míst pro důstojníky v podmínkách stagnace nebo dokonce poklesu počtu řadových profesionálních vojáků. Výsledkem jsou tuny a tuny kovu obsluhovaného naprosto nedostatečným počtem lidí.
Zejména se Moskvě zoufale nedostává pěchoty. Avšak bez ní je boj v městském prostředí v zásadě nemožný. Vyslat obrněné jednotky bez pěchoty do města se ukázalo jako sebevražedná taktika už proti Čečencům, kteří byli ve srovnání s Ukrajinci vybaveni mnohem hůře a používali mnohem primitivnější protitankové zbraně.
Moskva ale v pěchotě mele z posledního. Nasadila všechny myslitelné i nemyslitelné zálohy: TikTokové bojovníky z Čečenska překypující elitním vybavením a statečně ostřelující dopravní značení, nuceně mobilizované obyvatele Doněcké a Luhanské republiky, občas vybavené pouze opakovačkami Mosin-Nagant vzor 1891 (protože co kdyby se náhodou chtěli vzbouřit...), k rozhánění demonstrací vycvičenou Rosgvardii, žoldáky z Wagnera. Běloruskými dobrovolníky byla zaznamenána jednotka pěchoty sestavená z pomocného personálu ruského letectva. Nábor v zahraničí přinesl několik tisíc Syřanů a Libyjců, stovky kurdských teroristů z PKK a řádově srovnatelné kontingenty z Afriky. Nic, co by mohlo nahradit ztráty.
A ty jsou bezesporu vysoké. Západní zpravodajské odhady se začínají blížit ukrajinským statistikám a šplhají tedy ke 30 000 padlých ruských vojáků. Při takových počtech už přichází ke slovu určité statistické zákonitosti, jako např. že na každého padlého zpravidla připadne 3-5 zraněných. Úroveň zdravotní péče v ruské armádě vybavené nyní už i lékárničkami vyrobenými za Chruščova je bezesporu děsivá, takže počítejme spíše se 3 raněnými. Tím se dostáváme k číslu 120 000 pravděpodobně vyřazených ruských vojáků od 24. února (z původního počtu 195 000).
Část zraněných se nepochybně během tří měsíců vyléčila a vrátila k jednotkám, ale i tak lze předpokládat, že přibližně polovina vojáků nasazených 24. února je buď po smrti, invalidních, nebo se dosud léčí v nemocnicích po celém Rusku a v okupovaných částech Ukrajiny.
Přitom i kdyby padly osádky všech zničených ruských tanků (vizuálně potvrzených k 5. červnu je 427), což se rozhodně nestalo, dávalo by to dohromady 1 271 zabitých. Po započtení osádek zničených bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů by přibyly necelé 4 000 (ale ani zde zdaleka nedošlo ke 100 % ztrátám). A ztráty dělostřelců začínají narůstat teprve v posledních dnech. Jinak řečeno, velká většina ruských ztrát připadá právě na nedostatkovou pěchotu. Běžně činí v moderních ozbrojených konfliktech ztráty pěchoty až 80 % veškerých ztrát na živé síle.
Jedním z prvků Serďukovovy reformy armády spuštěné po válce v Gruzii v roce 2008 bylo faktické zrušení nesmírně drahého sovětského mobilizačního systému, protože Šojguův předchůdce neplánoval válku se Západem. Do dneška z tohoto mobilizačního systému přežily spíše rudimentární zbytky.
Putin váhá s další mobilizací, protože se bojí poklesu politické podpory a destabilizace labilní ekonomiky, pokud by přišla o větší počty pracovní síly a současně živila rozšířenou armádu.
Ale i kdyby se přece rozhodl mobilizaci provést, nově stavěné jednotky by se příliš nelišily od "separatistů" vybavených druhoválečnými opakovačkami. Půl století staré tanky T-62 na jižní frontě, stejně jako zprávy o stahování výzbroje ze Sýrie a Libye, naznačují rostoucí nedostatek válečného materiálu doma. A dosavadní způsob nahrazování ztrát v existujících praporních taktických skupinách (PTS) těžce poškodil schopnost ruské armády cvičit u "mateřských" jednotek těchto PTS nové rekruty.
Je možné, že se Putin osobně "připravuje na dlouhou válku". On sám ji však vybojovat nemůže. Vybojovat by ji museli vojáci, kterých se mu ale stále více nedostává.
Pokud ničení ruských operačních záloh v pouličních bojích v Severodoněcku něco ohlašuje, pak je to blížící se konec významnějších ruských útočných operací a přechod Ukrajinců do všeobecného protiútoku.
"V takových podmínkách nemůže nic nahradit malé skupiny pěchoty, řádně vyzbrojené a bojující s nejvyšším odhodláním. Nemyslím pouliční boje na barikádách - toho bylo málo - ale skupiny měnící každou budovu v pevnost a bojující o ni patro za patrem a dokonce místnost za místností. Takové obránce nelze vyhnat ani tanky, ani letadly," vysvětloval kdysi Američanům Čujkov bitvu o Stalingrad.
Ruští politici a generálové by měli svou úctu k dávným národním hrdinům dokazovat spíše důkladným studiem než velkohubou samochválou.
Diskuse