Skutečně Británie zešílela?
14. 9. 2022
Úterní vydání skotského deníku The National: Here's today's front page 📰 Available in shops now 🛒'Has the UK gone mad?' pic.twitter.com/cE5gbjUL59— The ...15. 9. 2022
Od chvíle, kdy královna Alžběta II. v poklidu zemřela ve vysokém věku, britskou veřejnost zaplavily vlny otřepaných frází. Ve zdánlivě nekonečné smyčce slyšíme, že byla tmelem, který nás držel pohromadě, částí nás, která nám byla odebrána, a jedinou stabilní přítomností v našich životech. Co činí naši společenskou existenci vůbec tak křehkou a nestabilní, že nám "kontinuitu" a "jistotu" mohla poskytnout pouze jedna žena, kterou jsme nikdy nepotkali? Takové otázky nesmíte klást, protože nesouhlas bývá umlčen. Hrstka lidí už byla zatčena jen za antimonarchistické plakáty nebo hesla, míní na webu Al Džazíry Priyamvada Gopal.
Vzhledem ke
královnině viditelnosti a dlouhověkosti je pochopitelné, že mnozí Britové cítí
při tomto odchodu smutek, i když truchlit nad soukromou osobou bude moci jen
velmi málo těch, kteří ji skutečně znali. Přesto jsme opakovaně poučováni, že
tato smrt je hluboce významným okamžikem nejen pro celou zemi, ale i pro
Commonwealth a celý svět.
Většina
obyvatel Commonwealthu - bývalých britských kolonií - žije sama o sobě nejistou
existencí, mnozí bojují s katastrofálními záplavami nebo hladomory, o kterých
se v novinách nepíše. Je nepravděpodobné, že by je uklidňovala existence
vzdálené královny nebo, upřímně řečeno, trápil její konec. Také mnoha
zranitelným Britům hrozí tuto zimu nemoci, ba dokonce smrt.
Sebestředné
velikášství se snad dalo očekávat od britských médií, která nejsou známá tím,
že by pěstovala názorovou rozmanitost v zemi, kde jsou nyní velké portréty
královny sériově vylepovány na billboardech, autobusových zastávkách, stanicích
metra, obchodních centrech, kinech a dopravních tepnách, doprovázené
každodenními veřejnými obřady a kostýmovanými přehlídkami.
Je to druh zbožné jednomyslnosti, kterou nový král Karel III. kdysi v souvislosti s jinou, nezápadní zemí označil za "příšernou exhibici sovětského typu". Královnin obraz se nyní automaticky objevuje na mnoha spořičích obrazovek na pracovištích, zatímco mnoho akademiků po celé zemi dostalo od svých zaměstnavatelů překvapivě pokyny, aby buď nepoužívali sociální sítě, nebo si dávali pozor na to, co říkají.
O skutečném úspěchu takto vykonstruovaného konsensu však svědčí rétorika, která zaznívá ze stran, jež o sobě tvrdí, že nejsou monarchistické. "Ať už si o monarchii myslíte cokoli," začínají taková prohlášení, načež následuje chvála kvalit zesnulého monarchy, na nichž se máme všichni shodnout: "povinnost", "věrnost", "milost", "důstojnost" a "nezištná služba".
Když jsou pokládány dotěrné otázky, je nám připomenuta nejen její "mateřská" role pro národ, ale i to, že je "matkou a babičkou".
Monarchie byla jedinou optikou, skrze kterou měla většina lidí k Alžbětě II. kurátorský přístup. Je nepravděpodobné, že by si to přála jinak. Ostatně právě smysl pro "povinnost" a "obětavost", pro který je chválena, vyžadoval, aby ustoupila jako osoba a ztělesnila instituci. Je zcela nesourodé oddělovat královnu od koruny, a tím i od britského státu.
S koncem
Alžbětiny vlády se ozvala otevřená kritika - převážně ze strany obyvatel
bývalých kolonií od Irska po Nigérii - odpovědnosti Koruny za kolonizaci,
zotročování, poddanství, těžbu, vyvlastňování, etnické čistky a násilí. Bylo
také poukázáno na to, že bohatství královské rodiny je neoddělitelně spjato s
projekty zotročování a kolonizace, i když zdroje královského bohatství
zůstávají i nadále zahaleny rouškou neprůhlednosti.
Přesně takhle se historie zkrášluje. V roce 1952, kdy se mladá Alžběta v Keni dozvěděla, že nastoupila na trůn, zahájila Británie v této zemi dlouhou a brutální protipovstaleckou válku, v jejímž rámci byly uvězněny, mučeny a popraveny tisíce nevinných lidí. Nebylo to nic neobvyklého při dekolonizaci, která zdaleka vždy neprobíhala postupně a pokojně.
V prvních
letech její vlády dojde také k obrovskému potlačení antikolonialismu na Kypru,
v Malajsii a jinde. Díky odporu, pokojnému i násilnému, byla Británie nucena
kolonii po kolonii opustit imperiální projekt. Ačkoli se královna nikdy nedistancovala
ani od britského impéria, ani od jeho zvěrstev, je známo, že akceptovala
realitu antikoloniálního nacionalismu - nebo, jak to nazval premiér Harold
Macmillan, "vítr změny". To však neznamená, že by podmaněným státům
darovala nezávislost nebo že by jim ulehčila cestu k samostatnosti.
Když se
britské vládnoucí třídy snažily ovládnout vyprávění o ztrátě imperiální moci,
vytvořily mýtus o dekolonizaci jako o řízeném a plánovaném procesu. Úloha
Alžběty II. byla pro tento mýtus klíčová, stejně jako zprostředkování mezi
znepřátelenými skupinami, jako byli afričtí nacionalisté a bílí osadníci.
"Společenství národů", k němuž se hluboce přihlásila, nebylo protikladem impéria, ale součástí falešného obrazu. Nešlo o ústup, jak se vypráví, ale o naplnění původního civilizačního poslání Británie.
Problém mýtů spočívá v tom, že brání poctivému zúčtování s historií nebo s tím, co Alžběta II. eufemisticky nazvala "obtížnými epizodami naší minulosti", k nimž by se podle ní nemělo vracet. Takový postoj jen upevňuje přetrvávající britskou imperiální amnézii a tendenci chválit britské impérium, aniž by se přiznaly četné škodlivé důsledky, které dodnes formují životy milionů lidí. Potomci zotročených a kolonizovaných jsou opakovaně nabádáni, aby se "přenesli přes toto bolestné dědictví", abychom použili slova bývalého premiéra Davida Camerona.
Jak poznamenal nedávný otevřený dopis Jamajčanů princi Williamovi a Catherine během jejich jubilejní cesty po Karibiku, zesnulá královna mohla vést národní reflexi tohoto dědictví, ale neučinila tak. V dopise se rovněž poznamenává, že současná královská rodina "přímo těží" z historické akumulace bohatství "včetně toho, které pochází z obchodu s Afričany a jejich zotročování". To je nesporné.
Přesný rozsah Alžbětina osobního majetku zůstává nejasný, i když se předpokládá, že dosahuje stovek milionů liber. Stejně jako mnoho jiných globálních korporací, které se vyhýbají zdanění, i dědictví po matce Karla III. bude rovněž osvobozeno od dědické daně.
Okázalost a
vynucená úcta k "vládnutí" namísto "vládnutí" dodávají
plutokracii legitimitu "tradice". V návaznosti na nejstarší formy feudalismu byla královna jedním z
největších soukromých vlastníků půdy v zemi.
Americká fascinace britskou monarchií je částečně vysvětlitelná tím, že více než polovinu bohatství této země vlastní malý počet multimiliardářů. Chceme-li demokratičtější svět, je třeba zrušit jak britskou monarchii, tak plutokracii jako takovou.
Celý článek v angličtině ZDE
Diskuse