13. 9. 2022
Protests can now be broken up if they cause "significant impact" on those near by https://t.co/sUrHNEj8BB
— Sky News (@SkyNews) September 13, 2022
Zkrátím povinné sentimenty (je smutné, když někdo umírá; takovému bezkonkurenčnímu smyslu pro povinnost je třeba vzdát úctu) s tím, že to všechno víte, protože nejste robot. Prozatím se jen pozastavme u britského republikánství, které bývalo naprosto přijatelným postojem, zcela v mezích slušné debaty a rozhodně ne něčím, za co by vás mohli zavřít.
To se vracíme o něco zpět, do doby před Dianinou smrtí, která byla pravděpodobně spouštěčem našeho moderního roajalistického absolutismu. Je to celé trochu paradoxní. Ta tragédie tehdy vypadala, že by mohla zahájit širší konverzaci: co od této královské rodiny očekáváme? Chceme po jejích členech, aby byli emotivní nebo stoičtí, otevření nebo rezervovaní, lidští nebo nadlidští - a je rozumné požadovat všechny tyto věci najednou? Nakonec se stal pravý opak: veškerá konverzace se postupně uzavřela, aby nás dovedla až do současnosti, kdy pokud vyslovíte cokoli jiného než obdiv s prázdnou tváří, můžete dostat cihlou do okna.
Před tím vším existovaly výrazné proudy republikánství. Existovala mírná, svérázná, liberálně-demokratická frakce, která měla osobně ráda všechny členy královské rodiny, ale domnívala se, že pokud se někdy dočkáme ústavní reformy, kterou si tak bohatě zasloužíme, nemůžeme monarchii nechat bez povšimnutí. Bylo to v roce 1994, kdy Liz Trussová jako liberální demokratka (později předsedkyně své univerzitní skupiny liberálních demokratů) řekla: "Že by lidé kvůli tomu, do jaké rodiny se narodili, měli mít možnost být hlavou státu naší země? Myslím, že je to ostudné." Zjevně se snažila být populární, avšak ve skutečnosti, a nikoliv nezvykle, si spletla, ke komu mluví. Vyjadřovala středolevý antiroajalismus, který tuto instituci neschvaloval, protože nebyla demokratická ani meritokratická. Tento druh republikánů hodně mluvil o tom, jak je možné, že se proboha princ Charles dostal na Cambridge s maturitou jen ze dvou předmětů.
Levicový republikanismus byl jiný a soustředil se na nerovnost, která byla královským spektáklem nejen opakována, ale i oslavována. Která země se dokázala a dívat na někoho na zlatém trůnu, kdo má na hlavě jen 20 milionů liber, a myslet si, že je to dobře? Rodil se spojenecký případ dekolonialismu: jak můžeme odčinit naši imperiální minulost, když z ní její hlavní beneficienti stále tak viditelně těží? Nikdo je však ve skutečnosti neposlouchal.
A konečně intelektuálové - ne nutně levicoví, středoví nebo pravicoví, jen estetičtí -, kteří si mysleli, že kvůli královské rodině vypadáme trochu hloupě. Pompa bez esence, ceremoniál bez významu: nebylo by lepší, kdybychom všichni trochu dospěli? To, že roajalismus je trochu dětinský, je dnes možná to nejneuvěřitelnější. Nemohu dostatečně zdůraznit, jak úctyhodný tento postoj kdysi byl. Měla jsem na to otázku v maturitě z občanské výchovy: "Existence monarchie činí lidi infantilními. Rozeberte tento argument."
Osobně mám z krále Karla docela radost, i když ta slova ještě musím vyslovit nahlas. V době, kdy je vláda plná popíračů klimatických změn, je Karel přesvědčeným ekologem. Jistě, raději bych se nemusela spoléhat na jednu osobu jako na tvůrce změn, ale brala bych ho raději než kohokoli jiného.
Diskuse