Itálie: Giorgia Meloniová není Mussolini, ale může to být Trump

29. 9. 2022

čas čtení 7 minut
Na krajně pravicovém politickém prostoru, který se nová vůdkyně země snaží vybojovat v Evropě, není nic nostalgického
 


Itálie, napsal v roce 1968 situacionistický filozof Guy Debord, "shrnuje sociální rozpory celého světa". Jako taková byla "laboratoří mezinárodní kontrarevoluce".

Političtí analytici na celém světě se nyní zabývají rozborem výroků Giorgie Meloniové, aby určili, zda je to fašistka, neofašistka nebo postfašistka. Ptají se, proč jsou Italové zřejmě ochotni uvažovat o návratu k politice nejtemnější éry své země?

Má však Itálie skutečně co do činění se vzkříšením své fašistické minulosti? A co je ještě důležitější, je Itálie laboratoří, jejíž experiment by nakonec mohl následovat zbytek světa? Odpovědi jsou: ne, a (proto) ano, píše filozof Lorenzo Marsili.

Ti, kdo označují Italské bratry za fašisty, se pletou. Meloniové strana není ani tak dědicem fašistického hnutí Benita Mussoliniho, jako spíše první evropskou kopií americké Republikánské strany.

Meloniová je prozíravý politický vůdce a dokáže hrát dlouhodobou hru. V roce 2012 opustila relativní bezpečí v lůně strany Silvia Berlusconiho a založila vlastní malou stranu Bratři Itálie. Nespěchala a v průběhu let pečlivě budovala její příznivce. V roce 2021 odmítla rychlou cestu k moci a odmítla vstoupit do vlády národní jednoty Maria Draghiho.

Nyní tuto moc získala, jako první žena v bolestně patriarchální společnosti. Je nepravděpodobné, že by měla chuť takový úspěch promrhat na kýčovitý remake fašistické korupce se stoletým zpožděním. Jejím cílem je vypěstovat jádro nové italské a evropské politiky.

Toto přání se jasně projevilo v předvolební kampani. Meloniová udělala vše, co bylo v jejích silách, aby ujistila americkou vládu o naprosté kontinuitě atlantistického, protiruského a protičínského postoje Itálie.  Zároveň se snažila ujistit finanční trhy - a ano, i EU - že její vláda udrží veřejný dluh na uzdě. V obou ohledech frustrovala své nyní slabší  spojence Berlusconiho a Mattea Salviniho, kteří koketovali s empatií vůči Rusku a s neopatrným utrácením.

Pokud se jí podaří uklidnit Washington a Brusel v oblasti zahraniční a hospodářské politiky, uvažovala správně,  bude mít relativní klid budovat svou moc a plnit svůj program doma. Nikdo by neriskoval ostrakizaci italské vlády v době bezpečnostní a energetické krize a krize životních nákladů jen proto, aby se postavil na obranu migrantů nebo aby chránil reprodukční práva žen.

Tento přístup, jakkoli oportunistický, jí umožňuje vybojovat místo pro nový typ krajně pravicového režimu v Evropě. Jestřábí v zahraniční politice, ortodoxní v hospodářské politice, nostalgická, nacionalistická a nepřátelská vůči občanským svobodám, tato pravicová politika je v jádru neliberální. Usilovala by však o úctyhodnost toho, čemu se dříve říkalo establishment, mimo jiné tím, že by nepodkopávala právní stát tak, jak to činí maďarský premiér Viktor Orbán.

Právě proto, že Meloniová není fašistickým vyvrhelem, nabízí její jednání vzor, když ne pro svět, tak pro Evropu. Pryč jsou možná doby, kdy se vítězství krajně pravicových populistů a extremistů zdálo nemyslitelné nebo neudržitelné. Místo toho se možná nacházíme v nové zdegenerované pravicové normalitě: kde se onen čestný a potřebný prostor v demokracii - prostor, který zaujímali Jacques Chirac, Margaret Thatcherová nebo Angela Merkelová - zvrhává a důsledně je obsazován Trumpem a Meloniovou. Meloniové se může podařit změnit krajní pravici ze statusu outsidera evropské politiky v houževnatého insidera.

V čele takové degenerace stojí v USA Republikánská strana, přetvořená spolčením s Donaldem Trumpem, kterou komentátor FT Edward Luce nedávno správně označil za "nihilistickou, nebezpečnou a opovrženíhodnou" politickou sílu. Jedna polovina tradičního politického spektra v USA se odtrhla a podryla zdraví americké demokracie. Stejný proces - spíše než senzační vznik fašistické, ale nakonec krátce trvající vlády v Itálii - možná probíhá i v Evropě.

Tato teorie bude za necelý rok vyzkoušena ve Španělsku, kde se rýsuje spojenectví krajně pravicové strany Vox a rychle se rozpadající středopravé Lidové strany.

Je politováníhodné, že italští pokrokáři jsou strůjci této transformace. Liberálně-levicový tábor získal celkově více hlasů než pravicová aliance. Jenže pravice byla právě aliancí, zatímco progresivní pole bylo roztříštěné a v částečně většinovém systému silně potrestané. Středolevicoví demokraté v čele s Enricem Lettou vetovali jakékoli spojenectví s levicovým Hnutím pěti hvězd a centrističtí liberálové zase vetovali demokraty. Tento nespolupracující narcismus otevřel cestu k vítězství krajní pravice.

Obětí takové transformace se může stát i EU. Meloniová má instinktivní odpor k evropské integraci, který sdílejí pravicoví populisté. To je politováníhodné a nebezpečné: EU se chystá jednat o zrušení jednomyslného hlasování, opatření, které je nezbytné k vystupování silného hlasu v zahraničních záležitostech, obraně a energetické politice. Meloniové tradiční spojenci, včetně Orbána, jsou proti. Lze očekávat, že nová italská vláda posílí protievropskou osu Budapešť-Varšava.
 
Národním zájmem Itálie je silná EU schopná bránit své občany v době geopolitické a hospodářské krize. Pokud by se Meloniová skutečně chtěla zapsat do dějin, měla by se stát první proevropskou krajně pravicovou vůdkyní, která by italský nacionalismus doprovázela evropským. "Evropa, která chrání," mohla by říkat - silná Evropa, která přestane ztrácet čas právy a hodnotami a místo toho se zaměří na tvrdou sílu, která se vymyká evropským národním státům: na zbraně, na energie a na zahraniční politiku. Mix Marine Le Penové doma a Emmanuela Macrona v zahraničí. To se však pravděpodobně nestane.

Stále je možné, že Meloniová zachová starý, extrémně populistický scénář i v jiných oblastech, uvrhne zemi do nekonečných debat o migraci, ostrakizuje ostatní evropské metropole a způsobí finanční spoušť bezohlednou hospodářskou politikou. Pokud se tak stane, bude to jen další skvrna na grafu moderní italské politiky, která se vyznačuje nekonečným cyklem střídání extremismu a technokracie. Pokud se místo toho bude držet svých dlouhodobých aspirací, může se jí podařit posílit evropský pravicový mainstream svým trumpovským chaosem.

Debord uvažoval o mezinárodních důsledcích Itálie jako politické laboratoře. Jiné vlády podle něj "s obdivem hledí na italský stát pro jeho klidnou důstojnost, s níž se válí v bahně". Možná byl příliš optimistický. Nejedná se o bahno, ale o pohyblivé písky. A ty strhnou každého, kdo je obdivuje příliš dlouho.

Zdroj v angličtině ZDE

1
Vytisknout
4559

Diskuse

Obsah vydání | 4. 10. 2022