Proč válka na Ukrajině není 3. světovou válkou

16. 11. 2022

čas čtení 6 minut
Od začátku ukrajinské války v únoru existuje mezi pozorovateli na Západě pravidelný proud alarmismu a přehánění. Opakovaně jsme slyšeli, že nás Ukrajina vede do masivního konfliktu, který by mohl skončit i jadernou válkou mezi NATO a Ruskem. Válka na Ukrajině je v tomto čtení válkou velmocí. Rusko nebojuje jen proti Ukrajině, ale proti celému Západu. Podobá se to 1. světové válce, všeobecnému konfliktu, během kterého se všechny evropské hlavní mocnosti postavily na jednu či druhou stranu opotřebovací války, píše Robert Kelly.

Důsledkem této analogie je představa velkého nebezpečí v jaderném věku. Totální válka velmocí, jakkoli strašná, nevytvářela v předjaderné době existenční riziko. I když bylo Německo v 1. světové válce poraženo, nebylo zničeno a ani nemohlo zničit své protivníky. Naproti tomu Rusko dnes má jaderný arzenál, a pokud je válka na Ukrajině podobná 1. světové válce, pak jsme na pokraji 3. světové války s jaderným protivníkem. Tento alarmující výklad se běžně objevuje v západní debatě. Pokud Rusko věří, že čelí celému NATO, slyšíme – nebo pokud bude stát na pokraji katastrofální porážky – mohlo by jít o jaderný konflikt.

Ukrajinská válka je jako uvíznutí v bažině, ne všeobecná válka

Širší válka mezi Ruskem a NATO je vysoce nepravděpodobná, ale rozhodně je myslitelnější, než byla před začátkem ukrajinské války. A taková válka by skutečně mohla eskalovat směrem k jaderné výměně. Jakýkoli konflikt zahrnující velmoc vyzbrojenou jadernými zbraněmi automaticky s sebou nese riziko eskalace, zvláště pokud se této velmoci nepodaří dosáhnout vítězství. Velké mocnosti instinktivně očekávají vojenské vítězství. Jejich elity a veřejnost se budou cítit frustrovány a podvedeny, pokud mnohem menší mocnost nějakým způsobem zmaří očekávaný triumf. Putin tuto nelibost v Rusku pěstoval léty bušení se do prsou ohledně postavení Ruska a jeho velmocenské role.

Viděli jsme takovou frustraci po porážce Francie ve Vietnamu, americké patové situaci v Koreji a porážce ve Vietnamu i po sovětské porážce v Afghánistánu. Krátká úvaha o jaderných zbraních v těchto případech většinou odrážela frustraci elit z neschopnosti vyhrát. Geopolitická rizika jaderných zbraní však výrazně převyšovala náklady na patovou situaci nebo porážku. V každém případě bylo pro očekávaného vítěze levnější prohrát a jednoduše opustit pole.

To je realističtější analogie k současné ruské zkušenosti na Ukrajině. Rusko není lapeno ani tak ve velké válce se Západem, jako spíše v "malé válce" s Ukrajinou. Nejzřetelnějším modelem pro americké čtenáře je zde vietnamská válka. USA podpořily svou cestu do války, která nakonec překvapila Američany rozsahem a zuřivostí. Washington reagoval eskalací a rostoucí frustrací, přesto se nezdálo, že by libovolné množství konvenční síly přiblížilo vítězství. Vietnam se stal bažinou, neustálým, rozzlobeným patem směřujícím k porážce. Tohle, spíše než drtivá porážka Ruska v 1. světové válce, vystihuje dynamiku ruského dilematu na Ukrajině.

NATO a Rusko do války nespadnou

Analogie ke světové válce vyžadují významnou extrapolaci. Právě teď NATO a ruské síly ve skutečnosti po sobě nestřílejí. Vojska NATO na Ukrajině nejsou. Podpora NATO je omezena na pomoc, což je něco, co jsme viděli v proxy válkách po celá desetiletí. Dva nejznámější příklady jsou sovětská a čínská podpora Vietnamu proti Američanům v 60. a 70. letech a americká podpora afghánským rebelům proti Sovětskému svazu v 80. letech. Ani jeden z nich neeskaloval do 3. světové války. Žádný ze zástupných konfliktů studené války to neudělal.

Analytici, kteří prosazují scénáře 3. světové války, by měli vysvětlit, jak by NATO a Rusko sklouzly z dnešního geograficky omezeného konfliktu do obecného soupeření – zvláště když si všichni aktéři uvědomují jaderná rizika, která by taková eskalace přinesla. Ve skutečnosti jsme se právě dozvěděli, že USA a Rusko v zákulisí jednají o tom, aby zabránily takové eskalaci, zatímco Čína zřejmě stále více signalizuje, že by Rusko nemělo použít jaderné zbraně. Tento druh diplomacie je přesně to, co byste očekávali vzhledem k ruskému jadernému arzenálu, a silně zmírňuje špatně definované riziko pádu do jaderné války. Rusko samo zná rizika jaderné výměny a ruský prezident Vladimir Putin musel ustoupit poté, co velká část světa odmítla jeho nedávné jaderné blafování.

Vysvětlete, proč válka podstatným způsobem neeskalovala

Válka skutečně nijak zvlášť neeskalovala. Devět měsíců jsme slýchali, že se to vymkne kontrole, ale to se zcela zjevně neděje. Místo toho zůstává válka omezená, i když Rusko prohrává. Tato empirická realita je mnohem zajímavější než neustále vytahované, nepřesné scénáře 3. světové války.

Pokračovat v naznačování, že stojíme nad propastí nějakého epochálního konfliktu – i když tam nejsme, ani po mnoha měsících – stále více vypadá jako lest těch, kteří ve skutečnosti chtějí, aby Rusko ve válce vyhrálo. Rámování války tímto způsobem má vyděsit Západ, aby zastavil svou pomoc Ukrajině. Neměli bychom podléhat takovému vyvolávání strachu. Rusko prohrává válku, kterou si samo vybralo, a jeho hrozící porážka není národní existenční hrozbou – Ukrajina a NATO se po jeho prohře nechystají napadnout Rusko. Nejjednodušší možností pro Rusko bude stále naléhavěji jednoduše prohrát a vrátit se domů – stejně jako to udělali Američané z Vietnamu a Sověti z Afghánistánu.

Ústup Ruska z Ukrajiny, aby snížilo své ztráty, je mnohem pravděpodobnějším koncem této války než všeobecná válka – a zejména než jaderný konflikt.

Zdroj v angličtině: ZDE

2
Vytisknout
5160

Diskuse

Obsah vydání | 18. 11. 2022