Kapitalismus likviduje tuto planetu - máme-li přežít, musíme se vzbouřit

1. 11. 2021

čas čtení 10 minut
Existuje mýtus o lidstvu, který nemá žádné opodstatnění v důkazech, píše George Monbiot. Že totiž vždycky uděláme všechno pro své přežití. Jiné biologické druhy to dělají, lidstvo ale ne.

Víme, že naše životy stoprocentně závisejí na složitých přírodních systémech: na atmosféře, na proudech oceánů, na půdě, na síti života na této planetě. Odborníci na složité systémy vědí, že se ty systémy chovají důsledným způsobem. Jejich chování odpovídá určitým matematickým pravidlům. Za normálních podmínek se systém sám reguluje a udržuje stav rovnováhy. Do určité míry zvládá tlak. Ale pak se najednou překlopí, mine bod zvratu a padne do nového stavu rovnováhy, který je často nemožné zvrátit. 


Lidská civilizace závisí na současných stavech rovnováhy, jenže po celém světě se klíčové systémy přibližují bodu zvratu. Jestliže jeden systém zkolabuje, zlikviduje i druhé, což vyvolá kaskádu chaosu známou jako systémový kolaps životního prostředí. K tomu došlo už několikrát v minulosti, kdy došlo k masovému vyhubení přírodních druhů.

Mohlo by k tomu dojít například takhle. Pás savan, známý jako Cerrado, pokrývá centrální Brazílii. Jeho vegetace závisí na tom, aby se tvořila rosa, což zase závisí na stromech s hlubokými kořeny, které čerpají podzemní vodu a vypouštějí ji svými listy do atmosféry. Avšak za posledních několik let jsou velké části Cerrada proměněny v zemědělskou půdu na pěstování soji pro kuřata a prasata. A po vykácení stromů krajina vysychá. To znamená, že menší rostliny odumírají a to vede k dalšímu suchu. V souvislosti s globálním oteplováním by se tento začarovaný kruh mohl zrychlit a náhle by se celá oblast mohla proměnit v poušť.

Cerrado je zdrojem některých jihoamerických řek, které tečou do údolí Amazonie. Jak mají řeky méně vody, to postihne deštné pralesy, kterou jsou už nyní ničeny kácením, pálením a oteplováním a jsou už tak ohroženy systémovým kolapsem. Cerrado a Amazonie vytvářejí "řeky na obloze", proudy vlhkého vzduchu, které rozšiřují déšť po světě a řídí globální cirkulaci vzduchu a vody v oceánech.

Globální cirkulace vody je už tak zranitelná. Například atlantická rovníková cirkulace, která šíří teplo z tropů k pólu, je  narušována táním Arktidy a začala slábnout. Bez ní bude mít Británie tak mrazivé klima, jako je na Sibiři.

Poznáváme, že se systémy blíží k bodu zvratu, když začínají být nestabilní. Letos jsme zaznamenali velkou globální nestabilitu, obrovské požáry na Sibiři a kolem Středozemního moře, ničivé povodně v Německu, v Belgii, v Číně, v Sierra Leone - klima volá o pomoc.

Dalo by se očekávat, že inteligentní biologický druh bude na tyto signály reagovat rychle a důsledně a radikálně změní svůj vztah k živému světu. Ale lidstvo tak nefunguje.

Z analýzy britských televizních pořadů za rok 2020  vyplynulo, že výraz "dort" se ve vysílání vyskytl desetkrát častěji než výraz "klimatická změna". Výraz "skotská vejce" se vyskytl dvakrát tak často než výraz "biodiverzita". Výraz "banánový chléb" daleko předstihl výrazy "větrná energie" a "solární energie".

Pusťte si téměř jakoukoliv rozhlasovou stanici a uslyšíte frenetické odvádění pozornosti. Zatímco po světě zuří požáry, povodně smýkaji automobily po ulicích a úroda se scvrkává, v rádiu se diskutuje o tom, zda je lepší si oblékat ponožky vsedě nebo ve stoje.

Čelíme bezprecedentní krizi a naše mozky jsou přeplněny trvalými, překypujícími bláboly. I většina zpráv v politice jsou jen drby. Média se úzkostlivě vyhýbají tomu, co leží pod tím: černé peníze, korupce, odklon moci z demokratické sféry, sílící ekologický kolaps, který číní naše posedlosti naprosto nesmyslnými.

Nesmysly se zabýváme i tehdy, když údajně řešíme ekologické problémy. Řešíme brčka z umělé hmoty a pohárky na kávu a nikoliv obrovské strukturální síly, které nás ženou ke katastrofě. Vůbec nevnímáme, že rybářský průmysl likviduje celé ekosystémy. Firma Soletair Power vyrobila složitý přístroj, který "bojuje proti globálnímu oteplování"  zachycováním CO2, který vydechují zaměstnanci v kanceláři. Za 8 hodin zachytí 1 kilogram CO2. Za tutéž dobu vypustí lidstvo do ovzduší, pálením fosilních paliv, přibližně 32 miliard kilogramů CO2.

Nemyslím si, že soustředěnost na mikroskopická řešení je náhodná. Přesně to vyplňuje zájmy korporací. Záměrné úsilí, aby lidi neviděli celek, vzniklo v roce 1953 v Americe, s kampaní jménem Udržujme Ameriku krásnou. Založili ji výrobci obalů, motivovaní zisky, kteří nahradili obaly na více použití obaly z PVC, které se hned po použití vyhazovaly. Především usilovali o zrušení státních zákonů, které nařizovaly systém vratných lahví. Kampaň Udržujme Ameriku krásnou přesunula vinu za zahlcení společnosti plasty na "neuvědomělé" individuální občany, kteří rozhazují kolem sebe odpadky.

To, že korporace odvádějí pozornost k odpadkům, zkresluje náš pohled na ekologické otázky. Největším poškozením řek nejsou odpadky, ale  zemědělství a splašky. V roce 2004 vymyslela reklamní firma Ogilvy & Mather "uhlíkovou stopu každého jednotlivého občana". Odvedlo to pozornost od výrobců fosilních paliv k jejich spotřebitelům.

Podstatnou politickou změnou za posledních padesát let, vyvolanou korporátní marketingovou praxí, byl přesun od řešení našich problémů kolektivně k tomu, abychom je řešili individuálně. Proměnili nás z občanů ve spotřebitele.  Jako občané jsme měli možnost se spojit a požadovat politickou změnu, jako občané jsme mocní. Jako spotřebitelé jsme téměř úplně bezmocní.

Tak se soustřeďujeme na bezvýznamné drobnosti a na otupující triviality. Je to určitou formou poslušnosti.

Co uvidíme, když se od toho osvobodíme? Mělo by nás to děsit. Jde o růst. Všichni chválí hospodářský růst. Co to ale znamená? Dosáhneme-li skromného růstu, řekněme tří procent HDP ročně, znamená to, že se veškerá ekonomická činnost a její ekologický dopad za 24 let zdvojnásobí, do roku 2045. A pak znovu do roku 2069. A pak znovu do roku 2993. Všechny krize, které se snažíme řešit nyní, budou v roce 2045 dvakrát tak horší, a pak znovu a znovu vždy dvakrát tak horší.

Ve skutečnosti, většina bohatství shromážděného za kapitalismu, vznikla pleněním, prostřednictvím monopolů a získáváním renty a dědictví.

Podle odhadů Britové za 200 let vyplenili z Indie bohatství za 45 bilionů dolarů v dnešních cenách. Tyto peníze použili na industrializaci v Británii a na kolonizaci dalších zemí, které pak zase vykradli.

Plenění neprobíhá pouze geograficky, ale i časem. Bohatství dnešních ekonomik závisí na vyplenění přírodního bohatství od budoucích generací. To dělají ropné společnosti. Tato krádež z budoucnosti je motorem našeho hospodářského růstu. Z ekologického hlediska není kapitalismus nic jiného než Ponziho schéma.

Cílem kapitalismu jsou peníze. A peníze vedou ke spotřebě. Máme-li zabránit zvýšení globální teploty o 1,5 stupně Celsia, průměrné emise na osobu nesmějí být vyšší než dvě tuny CO2 na osobu na rok. Jenže nejbohatší 1 procento světového obyvatelstva produkuje více než 70 tun CO2. Bill Gates emituje téměř 7500 tun CO2, hlavně létáním svými soukromými letadly. Roman Abramovič produkuje téměř 34 000 tun CO2, hlavně provozováním své gigantické jachty.

Přechod na biopaliva, který prosazuje Bill Gates, patří dnes k největším příčinám ničení životního prostředí, protože se kácejí lesy k výrobě dřevěných granulí a tekutého paliva, a půda je ničena k výrobě biometanu.

Avšak důležitější než přímý dopad života bohatých lidí je politická a kulturní moc, s níž oni blokují jakoukoliv efektivní změnu. Jejich kulturní moc závisí na hypnotizující pohádce. Kapitalismus nás přesvědčuje, že jsme my všichni jen dočasně neúspěšní milionáři. Proto to tolerujeme. Ve skutečnosti jsou někteří lidé extremně bohatí, protože jiní jsou extremně chudí: obrovské bohatství závisí na vykořisťování. A kdybychom se všichni stali milionáři, uvařili bychom planetu hned. Avšak pohádka, že my všichni jednou zbohatneme, ta zajišťuje naši poslušnost.

Nepříjemnou pravdou je, že máme-li zabránit klimatické a ekologické krizi, musíme všichni omezit svůj konzumerismus. Stejně, jak existuje hranice chudoby, pod kterou by nikdo neměl spadnout, existuje i hranice bohatství, nad kterou by nikdo neměl stoupnout.

Věc řeší daně z bohatství. Měly by být dostatečně vysoké na to, aby rozbily spirálu hromadění bohatství a aby přerozdělily bohatství, které si nahromadila menšina. I když  na světě není dost ekologického ani hmotného prostoru, aby si všichni mohli užívat soukromého luxusu, existuje dost prostoru, aby si všichni mohli užívat veřejného luxusu: nádherných parků, nemocnic, plováren, galerií, tenisových kurtů, dopravních systémů a komunitních středisek. Měli bychom všichni mít své malé vlastní prostory - soukromý dostatek - ale když chceme dělat něco víc, měli bychom to dělat bez konfiskace zdrojů od jiných lidí.

Tím, že dál souhlasíme s likvidací systémů, které nám umožňují žít, plníme přání ultrabohatých a mocných korporací, které tito lidé ovládají.

Přežijeme pouze tehdy, pokud s tím přestaneme souhlasit. Věděli to bojovníci za demokracii v 19. století, věděly to sufražetky, věděl to Gandhí, věděl to Martin Luther King. Ekologičtí aktivisté, kteří požadují systémovou změnu, také tuto základní pravdu pochopili.

Naše přežití závisí na naší neposlušnosti.

Kompletní článek v angličtině ZDE

 

3
Vytisknout
5890

Diskuse

Obsah vydání | 4. 11. 2021