Právo na hloupost

19. 12. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 8 minut
Prezidentský kandidát, který se chce ve funkci ukrýt před trestním stíháním a se svým mediálním impériem je velevýznamným činitelem šíření společenské pitomosti a tmářství, předvedl při při návštěvě vzdělávací instituce, že nezvládá učivo základní školy. - Reakce našich levicových radikálů? "Skandál! Všeobecný přehled je nástrojem kapitalistické oprese!"


Bývaly doby - je to pravda už více jak sto let, co je s nimi ámen - kdy sociální demokracie s veškerou vážností usilovala o emancipaci dělníků. To zahrnovalo kromě jiného i nemalé úsilí směřující do jejich vzdělávání. Ač se to dnes zdá naprosto nepravděpodobné, tehdy tomu tak opravdu bylo. Přestože se politickým stranám nejlépe manipuluje lidmi, kteří postrádají základní všeobecný přehled a jsou úplně hloupí.

Tehdy, pravda, také ještě neexistovalo sofistické dělení na tzv. "kritické myšlení" a "zbytečně memorované poznatky". Pokud ale neřešíte čistě logickou úlohu nebo myšlenkový experiment, bez poznatků se neobejdete. A ne, jestli nevíte, že Slunce a Měsíc nejsou planety, nebo se domníváte, že kravské mléko vzniká v žaludku, tak si sami potřebná fakta nedohledáte. Nepoznáte totiž rozdíl mezi naprostými žvásty, cílenými dezinformacemi a skutečnými fakty. Jste vlastně funkčně negramotní, i když třeba v nějakém elementárním smyslu "umíte číst".

***

Mimochodem, není malá práce naučit malé děti písmenka a čísla. Musejí se je bohužel v první třídě nadřít zpaměti. Bojujeme-li proti "zbytečnému memorování" se zápalem hodným lepší věci, měli bychom být důslední a zbavit se i tohoto "reformačního balastu". Proč ještě dnes dítě učit číst, psát a počítat? Nějaká ta Siri nebo jiný model umělé inteligence mu přece v telefonu všechno přečte a spočítá. Jsou to "zbytečné znalosti". Jen houšť, pojďme se zaměřit na to, co děti bez všeobecného kulturního přehledu budou ve svém životě opravdu potřebovat. Bez čeho se určitě neobejdou. - Například kterak kreativně naštípat pazourek...

Staří sociální demokraté považovali z dobrých důvodů všeobecný přehled za nástroj emancipace společensky znevýhodněných vrstev. Když začali být v polovině 20. století opravdu úspěšní a došlo k celkové demokratizaci vzdělání, objevily se studie poukazující na vícegenerační rozměry kulturního znevýhodnění. Jinak řečeno, i když jako dítě chudých rodičů ve škole zvládnete všechno to "zbytečné memorování", vaše životní šance to s lépe zajištěnými ještě zdaleka nesrovná. Argument o emancipaci vzděláním tedy platí jen zčásti. A argument "zajištění třídního panství všeobecným přehledem" se v tomto světle jeví jako přesně takový nesmysl, jakým vždycky byl.

Pokud se narodíte v rodině zcela nepolíbené jiným než elementárním vzděláním, máte sice ještě jistou šanci prokázat své schopnosti v technickém oboru nebo matematice, nicméně nějaký ten úspěch v sociálních vědách nebo i v obecnějších přírodovědných směrech (zejména s ohledem na rozvoj komplexních disciplín jako vědecká ekologie v posledních dekádách), případně v medicíně, bude nadále spíše vícegeneračním projektem. Potřebný objem poznatků nezískáte ani ve škole, ani aktivním samostudiem. To všechno nestačí. Pokud rodiče mají doma dobře vybavenou knihovnu a běžně se s dětmi baví o nejrůznějších tématech spadajících do "všeobecného kulturního přehledu", dělají vše co mohou pro to, aby jejich potomek jednou uspěl na univerzitním stupni. Pravděpodobnost, že takto uspěje bez náležité rodinné podpory, je stále velmi malá.

A nikoliv, není tomu tak proto, že někdo ve vědě a vzdělávání vybudoval jakési "pevnosti třídního panství". Je tomu tak prostě z toho důvodu, že si některé obory žádají své. Je třeba zvládnout nejen jejich "gramatiku", ale také "slovní zásobu", pokud v nich máte být prakticky činní. Neexistuje stále si někde něco hledat. Nemůžete o něčem "kriticky uvažovat", pokud vůbec netušíte, která bije, a musíte si každou chvíli "někde zjistit", o čem je vůbec řeč.

Civilizace sebou navzdory všem technologickým vylepšením stále nese značnou zátěž v oblasti individuální paměti. A není žádným triviálním úkolem rozhodnout, co z celého dostupného penza vědomostí "děti budou skutečně potřebovat", protože a) nevíme, když je učíme, co bude které z nich přesně v životě dělat, b) naše obecné představy o budoucnosti se mohou nakonec ukázat přibližně stejně adekvátní, jako na zlomu 60. a 70. let u tvůrců tehdejší školské reformy, kteří se rozhodli soustředit celý základní stupeň kolem "perspektivní" výuky množin.

Kdo za svého protivníka považuje minimální všeobecný kulturní přehled a "zbytečné memorování", nehájí žádnou emancipaci, ale právo pohodlného hlupáka zůstat hloupý. Je fakticky intelektuálním nástupcem polpotovců - ať už si to uvědomuje, nebo ne.

A samozřejmě si arogantní hlupák na základě Dunning-Krugerova efektu vždycky myslí, že právě on všechny mazaně prokoukl a sám je mistr světa amoleta.

***

V prvním celovečerním animovaném filmu Makoty Šinkaie z roku 2007 Pět centimetrů za sekundu (秒速5センチメートル) jsme ve třetí kapitole svědky náhlého převrácení smyslu celé základní symboliky díla. V tomto "nevážném" žánru, který nicméně v Šinkaiově podání "není tak docela pro děti", bylo původně opadávání sakur v pozdním jaru spojeno s představou naděje.

Poté co je stěhování rodičů rozdělilo, upínali se Takaki a Akari po léta k představě, že se jednoho dne znova sejdou na dobře známém místě a budou společně přihlížet, jak se růžové okvětní lístky snášejí k zemi. Budou zase spolu.

Nakonec se poblíž známého místa opravdu setkají, ale vše proběhne úplně jinak, než plánovali. Narazí na sebe jen mimochodem. Dlouho osamělá Akari se právě vdala, zatímco Takaki odmítá možné vztahy, dal v práci výpověď a chystá se odjet z Tokia kdo ví kam. Minou se u železničního přejezdu, ale nakonec se ještě zastaví a otočí k sobě. Projíždí vlak.

Když je souprava pryč, Takaki zjistí, že jeho bývalá dívka mezitím odešla. Usměje se a pokračuje v cestě původním směrem.

Na ulici se stále snášejí květy sakury, stejnou rychlostí pěti centimetrů za sekundu, ale pro hrdiny filmu už znamenají něco jiného. Místo společného života symbolizují jen nostalgii a rezignaci.

Tak či tak, oba budou muset začít v životě znova, bez opory ve staré naději, která se rozplynula.

***

Dožili jsme se historického okamžiku, kdy se "levicovost" před našima očima sama odhaluje jako něco jiného, než za co byla dlouho považována a co několika generacím symbolizovala. Je dnes obdobným proponentem hlouposti, zaostalosti, utlačitelských režimů a celkově civilizačního pohybu vzad, jakým už odpradávna byla reakcionářská ultrapravice. Obecně řečeno, kromě prázdných řečí regresivní levice o "třídnosti" už jsou oba extrémismy od sebe běžně k nerozeznání.

Šokovat by to ale nemělo, protože známky takového přepólování jsme měli mnoho let přímo na očích.

1
Vytisknout
11008

Diskuse

Obsah vydání | 22. 12. 2022