Zuřivost

9. 3. 2023 / Max Ščur

Seděli jsme jako opaření. Asi tak minutu po jejím odchodu jsem se i v přítomnosti spolužaček rozbrečel. Na takové množství ztělesněné nefalšované nenávisti jsem ještě v Česku (natožpak v univerzitním prostředí) nikdy předtím nenarazil. A tu jsem vyprovokoval jen tím, že jsem upřímně řekl, co si myslím.

Na výlev výbušné paní spolužačky jsem vůbec nebyl připraven. Tenkrát jsem v Česku žádného rusofila neznal. Ale to bylo v roce 2005, ještě před dezinformačními weby, válkou v Gruzii, okupací Krymu... Kolik téhle nefalšované nenávisti, založené na „lásce k Rusku“, máme kolem sebe dnes, v době války?

Dnes, když se ke mně náhodou donese názor například takového Rogera Waterse na válku v Ukrajině, ptám se, jestli jsme celosvětově nepodcenili množství takových výbušných paní – tj. těch, kdo ve svém zastání se Ruska vidí morální gesto obrány toho „poníženého, slabšího, ubohého, hodného“ před tím silným a zlým – Západem. Do kategorie „slabšího a ubohého“ se Rusko dostalo v 90. letech na základě toho, že prohrálo studenou válku. A zatímco my ve Východní Evropě jsme se radovali, že padl další „žalář národů“, pro spoustu lidí ve světě se rozpad Sovětského svazu stal (jako pro Putlera) „největší tragédií minulého století“...

...v první řadě ovšem tragédií osobní. Tragédií identity. Mnozi z nich zasvětili život boji proti kapitalismu, v němž byl Sovětský svaz jejich největším (byť někdy papírovým, někdy jen oportunistickým) spojencem. A tudiž ztělesněním jakéhosi esenciálního dobra. Nemuseli vědět o Rusku (a už vůbec ne o zbytku Sovětského svazu) nic, stačilo jim, že to je „proti Západu (USA)“, a už k němu vzhlíželi, jak to bylo v mnoha zemích tzv. Třetího světa. Měli-li pak k Rusku nějakou bližší osobní vazbu a měli-li s nim nějakou pozitivní zkušenost (jako mnozí zde v Česku, navzdory létům okupace), stali se z nich doživotní rusofilové, kteří jen těžce nesli globální porážku země, které fandili. Proto, i kdyby Rusko začalo jádernou válku, vždy pro ně bude to „hodné, slabší, ubohé, ponížené, vyprovokované“ – zatímco krvácející Ukrajina stejně bude jen loutka nenáviděného Západu, banda nacistů apod. Jejich „morální“ soucit s Ruskem je pochopitelně jen soucit se sebou samými, nezajímá je skutečná povaha ruského státu a společnosti, „stinné stránky“ jejich dějin (jsou tam vlastně nějaké jiné? :) ) – Rusko je pro ně prostě symbol, a na ten se nesáhá.

Je pochopitelné, že Rusko toto vidění sebe coby „slabé oběti“ a „alternativy Západu“ všemi možnými prostředky podporuje a prosazuje. Díky podobným „morálním“ zastáncům (o nichž Lenin mluvil jako o „užitečných idiotech“) si totiž šetří hodně peněz, které by jinak muselo platit svým trollům z Prigožinovy továrny pro ideologický boj. Do vlastních řad naopak posiluje mýtus o ruské nadřazenosti, neporazitelnosti atd. To se v Rusku nevylučuje, stejně jako „dekomunizace“ a „denacifikace“: dejme každému přesně to, co chce slyšet. Antikapitalistovi antikapitalistovo, konzervativci konzervativcovo, homofobovi homofobovo apod. Na tom nakonec nezáleží, důležité je, aby všichni svorně pracovali pro zájmy kremelské kliky. A že navenek to celé vypadá jako nesmysl? Prosím vás, čím je nesmysl větší, tím spíše mu lidé uvěří. Důležité jsou přece emoce a spravedlivé „morální“ rozhorčení, nikoli premyšlení. Jakmile se začne doopravdy přemýšlet, je s ruskou propagandou amen: umom Rossiju ně poňať...  - rozumem se Rusko nedá pochopit!