Proč mohu vtipkovat o cikánech a buznách a kdy to dává smysl

11. 1. 2024 / Bohumil Kartous

Mám dobrého přítele, jenž je částečně Rom. Vždycky, když si voláme, říkám mu do telefonu “čau ty cikáne”, navíc dikcí napodobující romskou výslovnost, a on furiantsky odvětí “čau ty gadžo z paneláku”. Máme se moc rádi, oba jsme dosta občansky aktivní ve snaze o potírání xenofobie a jejích různých forem, ani jeden nemůžeme dost dobře vystát to tupé zneužívání zakořeněných stereotypů nejen vůči Romům, ale obecně. 

To nám ale nebrání dělat si z nich legraci tímhle specifickým způsobem. Oba dva totiž víme, jakou roli stereotypy mají, jak nebezpečně se mohou prostřednictvím “humoru” vetřít pod kůži v rámci propagandy nebo indoktrinace a nemíníme to nijak podporovat. Naopak. Přesto se nám líbí hrát si na to, že já jsem rasista bílý a on černý. Je to situační humor, který ale dává smysl pouze v dané situaci, mezi námi dvěma. 

Člověk je více či méně cynik. Je schopen obrátit v humor v zásadě cokoliv. Humor totiž má tu těžko nahraditelnou vlastnost, že dokáže učinit skutečnost snesitelnější tehdy, kdy se samotná realita jako snesitelná příliš nejeví. Nejcyničtější vtipy vznikají logicky tam, kde jde o hodně, o život. Třeba mezi lékaři, mezi vojáky. 

Jiný můj přítel, voják, má rád třeba tento: “Popraví polský voják nejprve ruského, nebo běloruského zajatce? Samozřejmě ruského, nejprve práce a potom zábava.” Je to nepochybně cynická, brutalitou nabitá představa, na které vtip stojí. Jistě by bylo nehorázné, kdyby ho vyprávěl matkám zabitých ruských vojáků. Ale on by to nikdy neudělal. A protože to vím, protože vím, jaký je ve skutečnosti člověk, že je slušný, čestný, velkorysý a obětavý, dovoluje mi to smát se takovému vtipu, jenž by klidně v proměnných mohl mít dosazeny jakékoliv jiné národnosti.

Nápor zatěžkávající skutečnosti, která vystavuje některé lidi složitým situacím a traumatům příliš často, vcelku pochopitelně vede ke snaze je nějak setřást. Humor je toho dobrým médiem. Mám kamaráda, homosexuála, který o některých lidech z komunity mluví jako o “vykroucených buznách” a vtípky na jejich konto v tomto směru nešetří. Dělá si přitom legraci částečně sám ze sebe, částečně tak otevírá prostor k tomu zasmát se tomu, co nejen tahle, ale mnoho dalších, dnes ústavně liberálních společností považovalo donedávna za úplné tabu. Samozřejmě se mohu smát s ním, protože to daná situace umožňuje. Naopak, pokud bych vyjadřoval nějakou “neutralitu” (ani nevím, jak bych to měl udělat), pravděpodobně bych mu tím způsobil nepříjemný pocit z toho, že téma, které otevřel, se nějak dotklo mých morálních zásad. A to bych tedy skutečně nechtěl.

Humor může být tím nejlepším katalyzátorem těžkosti a stresu, přičemž vzniklý obsah a tva je do značné míry závislý na kontextu a situaci. Když letitý neonacista, volič SPD nebo Václav Klaus řeknou mému kamarádovi “čau ty cikáne”, má to úplně jiné konotace, než když totéž řeknu témuž člověku já. Vykládat vtipy o blondýnách si můžeme s důvěrně známým člověkem, kdy oba o sobě víme, že netrpíme intelektovou vadou a nepovažujeme ani blondýny, ani ženy obecně, za méněcenné. Dokážu si představit dokonce situaci, kdy nějaký kontextuálně pojatý vtip tohoto charakteru vykládám vícero lidem, klidně ženám, a všichni se tomu smějeme, přičemž všichni si uvědomujeme ten falešný stereotyp, který je ve vtipu obsažen. Určitě ale nebudu takový vtip vykládat na společenské akci, kde se sice dobře bavíme, ale kde mě ti lidé moc neznají, přičemž je úplně jedno, jestli jsou to ženy, nebo muži. I kdyby to bylo přijato pobaveně, nikdy bych nechtěl být ten, kdo takový typ humoru normalizuje jako společenský standard.

Humor dokáže být nebezpečný. Četl jsem jakýsi pokus o to vyrovnat se s otázkou přijatelnosti humoru, v němž autor dospěl k závěru, že “když se člověk směje, je to humor, když ne, tak není”. Když se budou členové Ku-klux-klanu smát tomu, jak ten černoch hezky visí ze stromu, ani fakt, že se smějí, z takové situace (ani z její představy) humor nedělá. Není to totiž humor, je to zvrácenost. Vystavovat někoho v určité situaci pocitům trapnosti tím, že si jako předmět vtipu vezmu nějakou jeho vlastnost a strefuju se do ní, není humor, ale druh ubližování. Asi všichni si na tohle pamatujeme z dětství nebo dospívání. Zneužívat vtipu k utužování společenských stereotypů s cílem udělat z nich normu není humor, ale blbost nebo podlézavost. Jakýkoliv stereotyp nebo vlastnost přitom může být předmětem humoru, záleží na situaci, kontextu, na pozici toho, kdo vysílá a pozicích těch, kteří přijímají.

V tomto smyslu je otázkou citu a vkusu, pokud někdo praktikuje humor v médiích nebo na sociálních sítích. V takovém případě totiž může být vtip humorem a může být i zdrojem trapnosti nebo křivdy: pozice vysílajícího a přijímajícího, stejně jako situace nebo kontext, v němž je vtip předkládán, se mohou diametrálně lišit. Pokud na sociální síti, kde máme tisíce sledujících, oslovím potenciální příjemce “čau vy buzny”, ztrácí humor vyjevený v jedné konkrétní situaci svou konotaci a potenciálně navozuje množství jiných, vůbec ne humorných. 

Aby to bylo ještě méně jednoduché (nikoliv srozumitelné), je dobré si uvědomit, že i na straně toho, kdo humor přijímá, může dojít k pobouření či odmítnutí na bázi prosté vztahovačnosti nebo nedostatku sebereflexe. Jestli mě pobouří, že si někdo ve videoklipu, sitcomu, filmu nebo podcastu dělá legraci z konzumního způsobu života, který vede některé lidi k tomu, že se materiálně či nemateriálně předávkují (freneticky nakupují, cpou se vším možným, jsou ochotni stát dlouhé hodiny v řadě na nový telefon…), pak se to zřejmě dotklo jeho samého, pouze si nechce připustit, že se sám stal aktérem takové životní frašky. Dokážu si ale představit, že by se mohla zvednout masa těch, kteří budou oprávněně tvrdit, že takový humor je vůči nim nekorektní.

A vedle toho je tu ještě kategorie těch, kdo jsou veřejně známí a tedy musí - na to jsou prosím judikáty - snést větší zátěž veřejného zájmu. Vtipkovat na účet elit je výsadní demokratický princip. I vtipy na konta politiků nebo celebrit však mohou být nevkusné, vulgární a urážlivé a těžko přijatelné. Ani politik nebo celebrita nemusejí snášet všechno. Od toho je tu ale veřejné mínění, případně justice.

Máte teď více jasno o (ne)korektnosti humoru? Pokud ne, nabízí se jeden dost otřepaný vtípek: Born stupid? Try again!