Katastrofální krize v Gaze je novou fází více než stoletého vyhánění Palestinců z domovů

25. 1. 2024

V rámci svého pokračujícího výzkumu přistěhovalců z Blízkého východu a severní Afriky jsem v roce 2021 vedl rozhovor s ženou z Gazy. V době našeho rozhovoru žádala o azyl v Kanadě. Její osobní příběh je jedním z milionů, které vypovídají o probíhajících procesech násilného vysídlování, jež formují život Palestinců již více než 100 let. 

Mariam mi řekla:

"Celý svůj život jsem prožila jako uprchlík. ... Vždycky jsem měla pocit vysídlení, pocit, že kdekoli žiji, je to dočasné, už jako dítě. ... Chodila jsem do školy, která byla určena pro uprchlíky. Dozvěděla jsem se o tom, jak moji prarodiče přišli o domovy a jak navzdory tomu, že jsem žila v Gaze a moji rodiče tam budovali svůj život, jsem neměla pocit, že tam patřím. ... A právě teď se vnímám jako uprchlík. Mám pocit, že nebudu v bezpečí, když se vrátím domů."

Mariam je uprchlíkem třetí generace. Její matka a otec se narodili v Gaze poté, co jejich rodiče byli nuceni opustit své domovy během Nakby v roce 1948. Mariamini prarodiče patřili mezi 750 000 Palestinců, kteří byli etnicky vyčištěni předstátními sionistickými milicemi z území, které se stalo Izraelem. Domovy těchto uprchlíků byly vyvlastněny, mnoho jejich měst a vesnic bylo zničeno a bylo jim odepřeno právo na návrat. Ve válce Izrael získal kontrolu nad 78 % historické Palestiny a zbývajících 22 % přešlo pod kontrolu Egypta (Gaza) a Jordánska (Západní břeh Jordánu a východní Jeruzalém). 

Po šestidenní válce v roce 1967 se Izrael zmocnil Gazy, Západního břehu Jordánu a východního Jeruzaléma. Tím začala 56 let trvající nezákonná vojenská okupace. Izrael během války ze zabraného území vyhnal dalších 300 000 Palestinců. Mnozí z těch, kteří od 7. října prchají před izraelským bombardováním, byli vysídleni několikanásobně. Sedmdesát procent obyvatel Gazy tvoří uprchlíci a jejich potomci, kteří byli nuceni opustit své domovy v letech 1948 a 1967.

Palestinci na okupovaných územích čelí nucenému vystěhování ze svých domovů, neustálým útokům na jejich majetek a zdroje obživy, vyvlastňování a plíživé anexi jejich půdy izraelskou vládou a pokusům vymazat z fyzické krajiny veškeré stopy palestinské historie, kultury a společnosti.

Na Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě nyní žijí statisíce extremistických osadníků podporovaných izraelskou armádou, kteří pokračují v projektu násilného vyvlastňování a anexe. Násilí osadníků se od 7. října zintenzivnilo. Izrael stáhl své osadníky z Gazy v roce 2005; nadále však udržuje "nezákonnou vzdušnou, námořní a pozemní blokádu".

Mariam, které je nyní kolem 30 let, prožila většinu svého života v obléhané Gaze. Sdělila mi, že žila pod neustálým izraelským dohledem. Měla také neustálý strach, že ji zastihne některá z opakovaných izraelských bombardovacích kampaní, které od roku 2008 zabily v Gaze tisíce Palestinců. Rozsah a dosah současného izraelského útoku jsou mnohem větší než jakýkoli předchozí útok.

Nejenže byla většina obyvatel Gazy vyhnána ze svých domovů, ale izraelské bombardování zničilo 70 % domů v Gaze a také stovky zdravotnických zařízení, škol, univerzit, vládních budov a náboženských objektů. To znamená, že většina Palestinců v Gaze nemá žádné domovy, kam by se mohla vrátit, a základní infrastruktura občanské společnosti byla zdecimována. Akademičtí a právní odborníci a jihoafrická vláda v žalobě adresované Mezinárodnímu soudnímu dvoru přesvědčivě argumentují, že Izrael páchá genocidu.

Výzvy k trvalému vyhnání většiny nebo všech Palestinců v Gaze se od 7. října staly běžnými. Například 17. ledna 2024 ministr národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvir zopakoval své stanovisko, že Izrael musí "obsadit Gazu" a "povzbudit" Palestince k odchodu. Dlouholetý izraelský premiér Benjamin Netanjahu je proti sebeurčení Palestinců a dlouhodobě prosazuje etnické čistky. V roce 1989 Netanjahu například prohlásil: "Izrael měl využít potlačení demonstrací v Číně [na náměstí Nebeského klidu], kdy se pozornost světa soustředila na tuto zemi, k masovému vyhánění Arabů." To zdaleka nejsou jen okrajové názory. Při průzkumu v roce 2016 souhlasilo 48% židovských Izraelců s výrokem "Arabové by měli být vyhnáni nebo přesunuti z Izraele". Na celém okupovaném palestinském území Izrael tento program aktivně realizuje.

Na závěr se vrátím k Mariam. Pověděla mi toto:  "Domov je pro mě tam, kde se cítím bezpečně. ... Kdybych se mohla vrátit domů [do Gazy] a cítit se bezpečně, byl by to můj domov. ... Kdybych si mohla vybudovat život a být v bezpečí, byl by to můj domov, ale nikde jsem se tak necítila. Takže asi teprve poznám, kde mám domov."

Mariam se už v roce 2021 necítila v Gaze bezpečně. Situace v roce 2024 je exponenciálně horší. Kvůli katastrofální situaci v Gaze je třeba Izrael tlačit k okamžitému příměří. Obyvatelé Gazy zoufale potřebují zastavit bombardování, obnovit přístup k lékařské péči, potravinám, vodě a přístřeší. Poté je nezbytné pohnat k odpovědnosti všechny pachatele genocidy, etnických čistek a dalších zločinů proti lidskosti.

Jak jsem poznamenal na začátku, vysídlení je jádrem nespravedlností páchaných na Palestincích. Jediným způsobem, jak zajistit Mariam, její rodině a milionům dalších Palestinců bezpečí, jistotu, mír a spravedlnost, je konečně řešit škody způsobené vyháněním a vyvlastňováním, které stály u zrodu Státu Izrael. Je na těch, kteří byli poškozeni, aby určili nejvhodnější způsob, jak toho dosáhnout. Může jít o odškodnění, usmíření a konečně prosazení práva na návrat, které bylo po desetiletí upíráno milionům Palestinců.

 

Celý text v angličtině ZDE