Po šesti měsících války v Gaze se Izrael stává vyvrhelem
5. 4. 2024
Izrael nikdy nebyl izolovanější. Prezident Spojených států, které byly po desetiletí skutečně nepostradatelným spojencem Izraele, je tak "pobouřen" - jeho slova - izraelským zabitím těchto humanitárních pracovníků, že ve čtvrtek večer vydal premiérovi země sotva zastřené ultimátum: Udělejte, co říkám, nebo už nebudou žádné zbraně. Tato hrozba je sotva planá: ostatní západní spojenci již dodávky zbraní přerušili nebo o tom uvažují.
Tyto vlády reagují na celosvětovou náladu, kterou již nemohou ignorovat. Protože to nejsou věční kritici Izraele, kdo zemi odsuzuje, ale jeho přátelé. Ve Velké Británii se v souvislosti s vraždami humanitárních pracovníků z WCK ozval lord Ricketts, bývalý britský poradce pro národní bezpečnost, který dříve pracoval pro Tonyho Blaira, a požadoval pozastavení prodeje zbraní. Jeho výzva našla odezvu v celé Konzervativní straně, v dopise stovek právníků, včetně několika bývalých soudců Nejvyššího soudu, i v obvykle proizraelských, pravicově orientovaných hlasech v médiích. Když přijdete o rozhlasovou celebritu Nicka Ferrariho, kterého lze pravidelně vidět jako moderátora na velkých charitativních akcích britských židů, víte, že jste sami.
Někteří v Izraeli budou doufat, že současné pobouření se úzce soustředí na pondělní otřesný incident. Ale to není úplně správné. Za prvé, chování, které vedlo k oněm sedmi mrtvým, je sotva ojedinělé - jenže tentokrát nebyly všechny oběti Palestinci. Jak tento týden napsal v deníku Haaretz obdivovaný obranný analytik Amos Harel, zabití lidí z WCK je "příznakem širšího jevu" v Izraelských obranných silách (IDF), nedbalosti nebo ještě něčeho horšího, "pokud jde o střelbu v blízkosti civilistů", a "vážného problému s disciplínou", který vedl k "mnoha porušením válečného práva".
Izrael již šest měsíců žádá svět o pochopení a snaží se vysvětlit, že čelí výjimečnému nepříteli - nepříteli, který se skrývá v podzemí, mezi civilním obyvatelstvem a pod ním, a nevadí mu odpalovat rakety a střely z nemocnic, škol a mešit. Z tohoto důvodu zahraniční vlády projevily Izraeli vzácnou trpělivost. Ta však nyní došla. A do značné míry to souvisí s rozhodnutími, která Izrael nepřijal v oblasti boje, ale humanitární pomoci.
Dokonce i ti spojenci, kteří stejně jako Biden akceptovali, že izraelská válka proti Hamásu bude mít neúnosně vysokou cenu, nemohou vidět žádnou logiku ani ospravedlnění ve vzorci omezení a překážek, které způsobují utrpení nikoli Hamásu, ale obyčejným Palestincům. Hněv nad nedostatkem potravin a léků, nad varováním před hladomorem, kterému se dá vyhnout, dosáhl po pondělním zabíjení bodu zlomu. Po Bidenově demarši Netanjahu slíbil změnu a otevření nových přechodů pro pomoc do Gazy - ačkoli minulý měsíc byla slíbena "záplava" pomoci z Izraele, která nikdy nepřišla.
Výsledkem je, že Izrael, jehož zakladatelé toužili být světlem pro národy, dnes stojí jako malomocný mezi národy. Mnozí Izraelci si tuto změnu sotva uvědomují: jejich média neukazují válku, kterou zbytek světa vidí a odsuzuje. Místo toho se soustřeďují na hrozící odvetu ze strany Teheránu, která může přijít kdykoli poté, co Izrael na začátku tohoto týdne zavraždil dva íránské generály v Damašku, a na hrozící nebezpečí v podobě arzenálu Hizballáhu za severní hranicí. A protože se jim nepodařilo přivést rukojmí domů, což je středem zájmu rostoucích protestů proti Netanjahuovi, zůstávají v traumatu ze 7. října a znovu a znovu si přehrávají hrůzu onoho dne, který byl nejsmrtonosnějším v dějinách Izraele.
Neobviňuji z toho izraelskou veřejnost. Ale viním jejich vůdce. I když neudělali nic pro to, aby řešili základní příčiny konfliktu, jejich úkolem bylo překonat vztek a hrůzu onoho okamžiku, uvažovat klidně a strategicky i uprostřed paniky. Uvědomit si v tu chvíli, že jejich boj se vede s Hamásem, nikoli s celým obyvatelstvem Gazy. Místo toho zasévají nenávist do srdcí nové generace a ze své osamocené země dělají zemi, která nedokáže fungovat sama.
Diskuse