Mohl by vídeňský přístup k dostupnému bydlení fungovat i v Kalifornii? Nebo dokonce i v Praze?

30. 4. 2024

čas čtení 14 minut
Foto: Cyklotrasa ve Vídni

Činže v Praze jsou nyní nejvyšší v Evropě. Lidi nemají kde bydlet, nestaví se dost bytů. Jaký je to obrovský rozdíl, podíváme-li se do Vídně!! Velmi problematická situace s bydlením je i v Kalifornii. Kalifornští politikové nyní jezdí do Vídně, aby se poučili z jejího příkladu, jak situaci s bydlením zlepšit. A to zcela právem: Vídeň se pravidelně umísťuje na vrcholu žebříčku měst, kde je nejpříjemnější žít. Příklad ze situace ve Vídni by si mohli vzít i pražští komunální politikové,  kdyby...

Představte si krásné město, kde vás dvoupokojový byt v centru může stát  600 dolarů (14 000 Kč, v Praze je průměrná činže nyní 17 000 Kč) měsíčně. Pro mnoho amerických politiků je to nesplnitelný sen. A přesto je to ve Vídni realita.

V posledních dvou letech navštívily rakouskou metropoli nejméně čtyři delegace odborníků na bydlení a politických představitelů z Kalifornie, kteří doufali, že odhalí tajemství toho, proč se Vídeň pravidelně umisťuje na předních místech v průzkumech nejpříjemnějších měst na světě.
 
Jsou ohromeni absencí tábořišť bezdomovců a žasnou nad rozsahem dotovaných bytových projektů, které zahrnují společné vybavení, jako jsou bazény, tělocvičny, dílny, společné zahrady a prostorné střešní terasy.

A přemýšlejí, jak něco z toho přenést domů do regionu, který sužuje krize nedostupnosti bydlení, kvůli níž se jeho dlouhodobí obyvatelé ocitají mimo stát nebo na ulici.

 
V loňském roce žilo v Kalifornii na ulici více než 180 000 lidí, což představuje 40% nárůst za pět let. Náklady na bydlení v tomto státě jsou nyní dvakrát vyšší než v ostatních USA. Průměrné měsíční splátky za nově pořízený dům střední kategorie činí více než 5 500 USD měsíčně a mzdy nedrží krok s rostoucími nájmy. „Nyní musíte vydělávat 200 000 dolarů ročně, abyste si v Kalifornii mohli pohodlně žít jako střední třída,“ řekla Jennifer LeSar z Global Policy Leadership Academy, která organizuje cesty do Vídně.

Základem vídeňského úspěchu je bytová politika, která zajišťuje všem lidem důstojné podmínky pro život za dostupné nájemné v domech, které si mohou ponechat po celý život a dokonce je předat svým dětem. Není určena jen pro nejchudší, ale i pro střední třídu. Ve Vídni žije v dotovaném bydlení 60 % lidí, zatímco v Kalifornii je to jen 5 %.

„To je neuvěřitelné. Spojené státy jsou na hovno, člověče. Proč to nejde u nás?“ nevěřícně kroutil hlavou Ruben Mendoza, mladý aktivista z organizace Uplift San Bernardino, když mu ukazovali smíšené sídliště nedaleko centra města se společným zázemím a dostupným nájemným. Mendoza uvedl, že jedním z důvodů, proč se stal obhájcem bydlení, byl strach, že nikdy nebude moci vlastnit dům v komunitě, ve které vyrůstal. Stejně jako většina Kaliforňanů vydává více než 50 % disponibilního příjmu své domácnosti na nájemné. Ve Vídni vydávají obyvatelé v průměru 27 % svých příjmů na bydlení.

Existují zde některé zjevné rozdíly. Vídeň je hustě zastavěná a většina obyvatel bydlí v relativně malých bytech v dosahu centra města. Většina Vídeňanů bydlí v nájmu a k pohybu po městě využívá dobře propojený systém veřejné dopravy. Většina Kaliforňanů žije ve vlastních rodinných domech na předměstí. Systém veřejné dopravy je podfinancovaný a většina obyvatel používá k cestování svůj automobil.
 
Největší rozdíl je však v tom, kolik nového cenově dostupného bydlení ve Vídni vzniká. „Jen se podívejte na všechny ty jeřáby,“ řekl Adam Briones z kalifornské organizace Community Builders, která se zabývá výzkumem a propagací a snaží se prostřednictvím bydlení odstranit rozdíly v bohatství mezi rasami. Město Vídeň každoročně postaví asi 6-7 tisíc nových dotovaných bytů, protože se snaží udržet krok s rostoucí poptávkou. „Prostě staví více bytů než my. Není to žádná raketová věda,“ řekl Corey Smith ze sanfranciské organizace Housing Action Coalition.

Vídeň je nejrychleji rostoucím hlavním městem v Evropě. Polovina jejích obyvatel se buď narodila mimo Rakousko, nebo má rodiče, kteří se narodili mimo Rakousko, takže urbanisté neustále předvídají budoucí poptávku. Až do devadesátých let minulého století bylo toto kdysi velkolepé císařské hlavní město v útlumu a trčelo na okraji západní Evropy. Kdysi bylo centrem habsburské říše a kulturním a intelektuálním hlavním městem Evropy. Dvě světové války, fašismus a brutální likvidace kdysi živého židovského obyvatelstva ve městě tomu učinily přítrž. Umělci a intelektuálové odešli. Bylo to stárnoucí město plné duchů a pozůstatků padlé říše.

Dvě historické změny na konci minulého tisíciletí změnily osud Vídně. V roce 1989 se zhroutil komunismus, padla železná opona a šest let poté Rakousko vstoupilo do Evropské unie. Do Vídně se stěhovali mladí lidé z celé střední a jižní Evropy, které lákala široká dostupnost bydlení, relativní cenová dostupnost, pracovní příležitosti a poloha v centru nové rozšířené Evropské unie. Od té doby se počet obyvatel města zvýšil o 25 %. Dnes zde žijí 2 miliony lidí a jejich počet rok od roku roste.

Během týdenní návštěvy se opakovaně hovořilo o nimbyismu (="not in my backyard", protesty obyvatel proti výstavbě nových domů v blízkosti jejich bydliště) kdy si Kaliforňané stěžovali, že když se plánuje nová výstavba, často se ji malé skupiny obyvatel snaží soudně zablokovat, což zpomaluje a prodražuje proces výstavby. Gleam Davisová, radní města Santa Monica a bývalá starostka, uvedla, že když se její město snažilo postavit dostupné bydlení na parkovištích, obyvatelé protestovali. „Bohužel v našem městě si někteří lidé myslí, že najít místo pro auta je důležitější než stavět domy pro lidi.“ Dokonce i v její vlastní městské radě existuje silný odpor proti výstavbě dalších bytů, řekla. „Někteří moji kolegové si myslí, že se z toho můžeme vyvléknout sami, nebo postavit svůj podíl dostupného bydlení v poušti a ty lidi tam přestěhovat.“

Vídeň přistupuje k řešení nimbyismu spíše shora dolů. Když si delegace prohlížela Seestadt Aspern, nové město postavené na bývalém vojenském letišti u Vídně, urbanista Kurt Hoftstetter vysvětloval, že před zahájením výstavby uspořádali až 20 setkání v okolních vesnicích. „Udělali jsme to proto, abychom obyvatele informovali o našich plánech a zeptali se jich, jak bychom to pro ně mohli udělat přijatelnější. Nežádali jsme je však o souhlas.“

Vídeňský systém dostupného bydlení je podporován 1% daní ze všech platů, která zajišťuje trvalý zdroj financování nové výstavby. Ten se datuje 100 let zpět, od konce první světové války, kdy město zaplavovali uprchlíci a bezdomovci. Habsburská říše se rozpadla a Vídeň se stala městským státem s vlastní schopností vybírat daně uvnitř nové spolkové republiky Rakousko. „Rudá Vídeň“, jak se jí ve 20. letech 20. století říkalo, byla od té doby (kromě 12 let pod fašistickou vládou) baštou sociálních demokratů uvnitř převážně konzervativní katolické země a poskytování trvale dostupného bydlení se stalo součástí její DNA.

Daň z bydlení v současnosti přináší ročně asi 250 milionů dolarů a dalších 200 milionů dolarů město získává z příjmů z pronájmu a splátek půjček. Od 90. let 20. století staví většinu nových projektů bytová sdružení s ručením omezeným, která využívají 1% vládní půjčky. Těží také z toho, že staví na pozemcích, které jim prodává vídeňská pozemková banka (Wohnfonds Wien), kvazivládní orgán, který vykupuje pozemky pro výstavbu nových čtvrtí s kombinací soukromého a dotovaného bydlení.

Inspirováno vídeňským modelem spustilo Los Angeles v roce 2022 vlastní pozemkovou banku, jejímž cílem je vyčlenit městské pozemky pro výstavbu dostupného bydlení. A město přijalo nové opatření zvyšující daň z nemovitosti u domů nad 5 milionů dolarů. Doufá, že tato „daň z panství“ vytvoří trvalý zdroj financování dostupného bydlení. „Mnoho lidí, kteří na tomto opatření pracovali, navštívilo Vídeň,“ říká Jackson Loop z Asociace neziskového bydlení jižní Kalifornie. „Ale dostáváme se pod tlak realitní lobby, která se snaží zvýšení daně zvrátit u soudu, takže je to teď v právním vakuu.“

Starosta s oblibou říká, že ve Vídni se podle adresy nedá poznat, zda je člověk bohatý, nebo chudý.


Klíčovým rozdílem je způsob, jakým Vídeň vynakládá svůj roční rozpočet na bydlení. Většina z něj jde na dotování výstavby, zatímco v USA jde většinou na přímé dotování obyvatel prostřednictvím poukázek a programů dávek na bydlení. Jinými slovy, Vídeň se zaměřuje na nabídku, zatímco USA na poptávku. „Byl bych rád, kdyby někdo spočítal, kolik USA vynakládají na poukázky na bydlení v celé zemi, a zjistil, zda by se část těchto peněz nedala místo toho převést na výstavbu nových domů,“ řekl Davis, člen městské rady v Santa Monice.

Jedna z největších kohort v delegaci pocházela ze San Diega, kde počet obyvatel bez domova v posledních letech výrazně vzrostl. V San Diegu došlo k dramatickému nárůstu cen domů a nájmů, takže se kraj stává pro dlouholeté obyvatele stále nedostupnějším. Podle místní pobočky NBC činila v únoru mediánová prodejní cena existujícího rodinného domu v okrese 980 000 dolarů.

„Na našich ulicích žije asi 10 000 lidí,“ říká Elyse Loweová, ředitelka odboru rozvojových služeb. „Máme rodiny žijící v autech, stanové komunity a otevřené užívání drog. To má dopad na podniky v centru města. Lidé to nechtějí vidět. Máme také mnoho lidí, kteří žijí od výplaty k výplatě, což znamená, že jim hrozí vysoké riziko bezdomovectví.“

Inspirována tím, co se naučila ve Vídni, chce Loweová v San Diegu zahájit diskusi o „přehodnocení“ městských pozemků. „Nikdy jsem neslyšela, že by si někdo položil otázku: Je malé městské letiště v centru města, které slouží pouze malým letadlům, tím nejlepším využitím naší půdy, když se snažíme dát na první místo lidi?“ řekla.

Heidi Vonblumová, ředitelka plánování v San Diegu, uvedla, že si z města, jako je Vídeň, nejvíce odnáší čistotu a pocit stability. „Nedostatek dostupného bydlení není jen problém jednotlivců, ale celé komunity,“ poznamenala. „Všimla jsem si, že bydlení je zde vnímáno jako prostředek zajištění sociální stability pro komunity s nižšími příjmy a je velmi orientováno na rodinu. Všechny jejich politiky vycházejí ze základu, jak nejlépe podpořit děti a rodiny“.

Všechny návštěvníky překvapilo, jak je dotované bydlení rozptýleno po celém městě. „Starosta rád říká, že ve Vídni se podle adresy nepozná, zda je člověk bohatý nebo chudý,“ říká Christian Shantl z vídeňského bytového odboru. Podle něj se město zaměřilo na vytváření čtvrtí se smíšenými příjmy a všemi potřebnými službami pro nejchudší i středostavovské rodiny. Zvláště rádi by pomohli mladým lidem, takže ti mezi 18 a 30 lety, kteří stále žijí s rodiči, se mohou dostat na seznam žadatelů o bydlení.

Helmi Hisserichová, která je nyní ředitelkou bytového odboru v Portlandu ve státě Oregon, doprovázela všechny čtyři delegace a říká, že účastníci často prožívají emoce. „Stalo se nám, že delegáti plakali, když viděli, co se ve Vídni nabízí. Bývají to spíše ti mladší, mladší čtyřiceti let, kteří si o tom, že se dostanou na žebříček bydlení v Kalifornii, mohou nechat jen zdát.“

Beatriz Stambuk-Torresová, mladá výzkumnice a urbanistka z GPLA, která se do Vídně přestěhovala před rokem, vyprávěla, jak v době, kdy žila v kalifornském Irvine, vydávala za nájem více než 50 % svého příjmu. Nyní má pěkný byt nedaleko centra Vídně, za nájem utratí 25 % svého platu a nepotřebuje auto. „Měla jsem dobrou práci a magisterský titul z jedné z našich nejlepších univerzit, ale kvůli nákladům na bydlení a studentským půjčkám jsem nemohla nic ušetřit. Když jsem měla účet za lékařskou péči, musela jsem si půjčit od přátel a rodiny. Dělal jsem všechno správně, a přesto jsem měl problém vyjít s penězi.“ Když mluvila o tom, že dělala „všechno správně“, hlas se jí zlomil a oči se jí zalily slzami. Diskuse o bytové politice může být suchopárná a odborná, ale její dopad na životy lidí je hluboký.

Podrobnosti v angličtině ZDE

1
Vytisknout
3395

Diskuse

Obsah vydání | 2. 5. 2024