Jeruzalémský profesor: Ano, je to genocida

29. 4. 2024

 
Z právního hlediska zatím nelze říci, jak Mezinárodní soudní dvůr v Haagu rozhodne, i když ve světle jeho dosavadních dočasných rozhodnutí a ve světle stále častějších zpráv právníků, mezinárodních organizací a investigativních novinářů se trajektorie budoucího rozsudku zdá být zcela jasná.

Již 26. ledna Mezinárodní soudní dvůr drtivou většinou (14:2) rozhodl, že Izrael se v Gaze možná dopouští genocidy. Dne 28. března, poté, co Izrael úmyslně vyhladověl obyvatelstvo Gazy, vydal soud další příkazy (tentokrát poměrem hlasů 15-1, přičemž jediný nesouhlas vyjádřil izraelský soudce Aharon Barak), v nichž vyzval Izrael, aby Palestincům neupíral jejich práva, která jsou chráněna Úmluvou o genocidě.

Vynikající investigativní reportáže, jako jsou ty Yuvala Avrahama v Local Call, a zejména jeho nedávné vyšetřování systémů umělé inteligence, které armáda používala při výběru cílů a provádění atentátů, toto obvinění ještě prohlubují. Skutečnost, že armáda dovolila například zabít 300 nevinných lidí a zničit celou obytnou čtvrť, aby zlikvidovala jednoho velitele brigády Hamásu, ukazuje, že vojenské cíle jsou téměř náhodnými cíli pro zabíjení civilistů a že každý Palestinec v Gaze je cílem zabíjení. To je logika genocidy.

Ano, já vím, všichni jsou antisemité nebo sebenenávistní židé. Jen my, Izraelci, jejichž mysl je živena prohlášeními mluvčího IDF a vystavena pouze obrazům, které pro nás prosévají izraelská média, vidíme realitu takovou, jaká je. Jako by o společenských a kulturních mechanismech popírání společností páchajících závažné válečné zločiny nebyla napsána nekonečná literatura. Izrael je skutečně paradigmatickým případem takových společností, případem, který se bude ještě dlouho vyučovat na všech univerzitních seminářích na světě zabývajících se tímto tématem.

Bude trvat několik let, než soud v Haagu vynese rozsudek, ale nesmíme se na katastrofální situaci dívat čistě právní optikou. To, co se děje v Gaze, je genocida, protože míra a tempo nevybíravého zabíjení, ničení, masového vyhánění, vysídlování, hladomoru, poprav, likvidace kulturních a náboženských institucí, drcení elit (včetně zabíjení novinářů) a rozsáhlá dehumanizace Palestinců - to vše vytváří celkový obraz genocidy, záměrného vědomého drcení palestinské existence v Gaze.

Ve smyslu, v jakém takové pojmy obvykle chápeme, palestinská Gaza jako geograficko-politicko-kulturně-lidský komplex již neexistuje. Genocida je záměrné vyhlazení kolektivu nebo jeho části - nikoli všech jeho jednotlivců. A právě to se v Gaze děje. Výsledkem je nepochybně genocida. Četná prohlášení vysokých izraelských vládních představitelů o vyhlazení a celkový vyhlazovací tón veřejného diskurzu, na který správně upozornila publicistka listu Haaretz Carolina Landsmanová, naznačují, že to byl také záměr.

Izraelci se mylně domnívají, že k tomu, aby byla genocida vnímána jako taková, musí vypadat jako holocaust. Představují si vlaky, plynové komory, krematoria, vražedné jámy, koncentrační a vyhlazovací tábory a systematické pronásledování až k smrti všech členů skupiny obětí do posledního. K takové události v Gaze skutečně nedošlo. Podobně jako v případě holocaustu si i většina Izraelců představuje, že kolektiv obětí není zapojen do násilné činnosti nebo skutečného konfliktu a že je vrazi vyhlazují kvůli šílené nesmyslné ideologii. To však není ani případ Gazy.

Brutální útok Hamásu ze 7. října byl ohavným strašlivým zločinem. Bylo zabito nebo zavražděno asi 1 200 lidí, včetně více než 850 izraelských (a zahraničních) civilistů, včetně mnoha dětí a starých lidí, do Gazy bylo uneseno asi 240 živých Izraelců a byla spáchána taková zvěrstva jako znásilnění. Jedná se o událost s hlubokými, katastrofálními a po mnoho let trvajícími traumatickými následky, jistě pro přímé oběti a jejich nejbližší okolí, ale také pro celou izraelskou společnost. Útok donutil Izrael reagovat v sebeobraně.

Ačkoli má však každý případ genocidy jiný charakter, co do rozsahu a rysů vraždy, společným jmenovatelem většiny z nich je, že byly provedeny z autentického pocitu sebeobrany. Z právního hlediska nemůže být událost současně sebeobranou i genocidou. Tyto dvě právní kategorie se vzájemně vylučují. Z historického hlediska však sebeobrana není s genocidou neslučitelná, naopak je obvykle jednou z jejích hlavních příčin, ne-li tou hlavní.

Ve Srebrenici - o níž Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii na dvou různých úrovních rozhodl, že v červenci 1995 došlo ke genocidě - bylo zavražděno „pouze“ asi 8 000 bosenských muslimských mužů a mladíků starších 16 let. Ženy a děti byly vyhnány již dříve.

Za vraždění byly odpovědné bosenskosrbské síly, jejichž ofenziva se odehrála uprostřed krvavé občanské války, během níž se obě strany dopustily válečných zločinů (i když Srbové jich spáchali nepoměrně více) a která vypukla po jednostranném rozhodnutí bosenských Chorvatů a Muslimů odtrhnout se od Jugoslávie a vytvořit nezávislý bosenský stát, v němž Srbové tvořili menšinu.

Bosenští Srbové, kteří měli chmurné vzpomínky na pronásledování a vraždění z druhé světové války, se cítili ohroženi. Složitost konfliktu, v němž ani jedna strana nebyla nevinná, nebránila Mezinárodnímu trestnímu soudu uznat masakr ve Srebrenici za akt genocidy, který převyšoval ostatní válečné zločiny spáchané zúčastněnými stranami, neboť tyto zločiny nemohou ospravedlnit genocidu. Soud vysvětlil, že srbské síly úmyslně zničily vražděním, vyháněním a ničením bosensko-muslimskou existenci ve Srebrenici. Dnes tam mimochodem opět žijí bosenští muslimové a některé zničené mešity byly obnoveny. Genocida však nadále pronásleduje potomky vrahů i obětí.

Případ Rwandy je zcela odlišný. Tam po dlouhou dobu v rámci belgické koloniální kontrolní struktury, založené na principu rozděl a panuj, vládla menšinová skupina Tutsiů, která utlačovala většinovou skupinu Hutuů. V 60. letech 20. století se však situace obrátila a po získání nezávislosti na Belgii v roce 1962 převzali Hutuové kontrolu nad zemí a přijali utlačovatelskou a diskriminační politiku vůči Tutsiům, tentokrát i s podporou bývalých koloniálních mocností.

Postupně se tato politika stala neúnosnou a v roce 1990 vypukla brutální krvavá občanská válka, která začala invazí tutsijské armády, Rwandské vlastenecké fronty, složené převážně z Tutsiů, kteří uprchli ze Rwandy po pádu koloniální nadvlády. V důsledku toho se v očích hutuského režimu Tutsiové kolektivně ztotožnili se skutečným vojenským nepřítelem.

Během války se obě strany dopouštěly závažných zločinů na rwandském území i na území sousedních zemí, do nichž se válka přenesla. Ani jedna strana nebyla absolutně nevinná nebo absolutně zlá. Občanskou válku ukončily dohody z Aruši podepsané v roce 1993, které měly zapojit Tutsijce do vládních institucí, armády a státních struktur.

Tyto dohody se však zhroutily a v dubnu 1994 bylo sestřeleno letadlo rwandského prezidenta Hutua. Dodnes není známo, kdo letadlo sestřelil, a předpokládá se, že to byli ve skutečnosti hutusští bojovníci. Hutuové však byli přesvědčeni, že zločin spáchali tutsijští odbojáři, a to bylo vnímáno jako skutečná hrozba pro zemi. Genocida Tutsiů byla na spadnutí. Oficiálním zdůvodněním genocidního aktu byla potřeba odstranit existenční hrozbu Tutsiů jednou provždy.

Případ Rohingů, který Bidenova administrativa nedávno uznala za genocidu, je opět velmi odlišný. Zpočátku, po získání nezávislosti Myanmaru (dříve Barmy) v roce 1948, byli muslimští Rohingové považováni za rovnoprávné občany a součást převážně buddhistického národního celku. V průběhu let, a zejména po nastolení vojenské diktatury v roce 1962, se však barmský nacionalismus ztotožnil s několika dominantními etnickými skupinami, které byly převážně buddhistické a k nimž Rohingové nepatřili.

V roce 1982 a později byly přijaty zákony o občanství, které většinu Rohingů zbavily občanství a jejich práv. Byli považováni za cizince a za hrozbu pro existenci státu. Rohingové, mezi nimiž v minulosti existovaly malé povstalecké skupiny, se snažili nenechat se zatáhnout do násilného odporu, ale v roce 2016 mnozí cítili, že nedokážou zabránit svému zbavení občanských práv, represím, státnímu a davovému násilí vůči nim a jejich postupnému vyhánění, a podzemní rohingské hnutí zaútočilo na myanmarské policejní stanice.

Reakce byla brutální. Zátahy myanmarských bezpečnostních sil vyhnaly většinu Rohingů z jejich vesnic, mnozí byli zmasakrováni a jejich vesnice zcela vyhlazeny. Když v březnu 2022 přečetl ministr zahraničí Antony Blinken v Muzeu holocaustu ve Washingtonu 2022 prohlášení, v němž uznal, že to, co bylo Rohingům provedeno, byla genocida, uvedl, že v letech 2016 a 2017 bylo do Bangladéše deportováno asi 850 000 Rohingů a asi 9 000 z nich bylo zavražděno. To stačilo k tomu, aby bylo uznáno, že to, co bylo provedeno Rohingům, je osmou takovou událostí, kterou Spojené státy považují za genocidu, kromě holocaustu. Případ Rohingů nám připomíná to, co mnozí badatelé v oblasti genocidy zjistili v rámci výzkumu a co je velmi relevantní pro případ Gazy: souvislost mezi etnickými čistkami a genocidou.

Spojitost mezi oběma jevy je dvojí a oba se týkají Gazy, kde byla naprostá většina obyvatel vyhnána z místa svého bydliště a pouze odmítnutí Egypta absorbovat masy Palestinců na svém území jim zabránilo Gazu opustit. Na jedné straně etnické čistky signalizují ochotu zlikvidovat nepřátelskou skupinu za každou cenu a bez kompromisů, a proto snadno sklouzávají ke genocidě nebo jsou její součástí. Na druhé straně etnické čistky obvykle vytvářejí podmínky, které umožňují nebo způsobují (např. nemoci a hladomor) částečné nebo úplné vyhlazení skupiny obětí.

V případě Gazy se „bezpečné zóny“ často staly smrtícími pastmi a úmyslnými vyhlazovacími zónami a v těchto útočištích Izrael záměrně vyhladověl obyvatelstvo. Z tohoto důvodu se najde nemálo komentátorů, kteří se domnívají, že cílem bojů v Gaze je etnická čistka.

Genocida Arménů za první světové války měla také své souvislosti. V letech úpadku Osmanské říše si Arméni vytvořili vlastní národní identitu a požadovali sebeurčení. Jejich odlišný náboženský a etnický charakter, stejně jako strategická poloha na hranici mezi Osmanskou a Ruskou říší, z nich v očích osmanských úřadů činily nebezpečné obyvatelstvo.

Již koncem 19. století docházelo k děsivým výbuchům násilí vůči Arménům, a proto někteří Arméni skutečně sympatizovali s Rusy a viděli v nich potenciální osvoboditele. Malé arménsko-ruské skupiny dokonce spolupracovaly s ruskou armádou proti Turkům a vyzývaly své bratry za hranicemi, aby se k nim přidali, což vedlo k zesílení pocitu existenčního ohrožení v očích osmanského režimu. Tento pocit ohrožení, který se rozvinul v době hluboké krize říše, byl hlavním faktorem rozvoje genocidy Arménů, která rovněž zahájila proces vyhánění.

První genocida dvacátého století byla rovněž provedena z konceptu sebeobrany německých osadníků vůči Hererům a Namům v jihozápadní Africe (dnešní Namibie). V důsledku tvrdých represí ze strany německých osadníků se místní obyvatelé vzbouřili a při brutálním útoku zavraždili asi 123 (možná i více) neozbrojených mužů. Pocit ohrožení v malé osadnické komunitě, která čítala jen několik tisíc lidí, byl skutečný a Německo se obávalo, že vůči domorodcům ztratilo odstrašující účinek.

Reakce odpovídala vnímané hrozbě. Německo vyslalo armádu vedenou neomezeným velitelem a i tam byla z pocitu sebeobrany většina těchto domorodců v letech 1904-1908 vyvražděna - někteří přímým zabitím, někteří v podmínkách hladu a žízně, které jim Němci vnutili (opět deportací, tentokrát do pouště Omaka), a někteří v krutých internačních a pracovních táborech. K podobným procesům docházelo při vyhánění a likvidaci původních obyvatel v Severní Americe, zejména v průběhu 19. století.

Ve všech těchto případech pachatelé genocidy cítili existenční ohrožení, více či méně oprávněné, a genocida přišla jako odpověď. Zničení kolektivu obětí nebylo v rozporu s aktem sebeobrany, ale z autentického motivu sebeobrany.